Nejčtenější články poslední doby si kladou otázky, kdy skončí hospodářská krize či kdy začnou měnové války. A přitom obě otázky přichází pozdě. Podle statistik recese již skončila. A měnové války začaly.


Vše začalo tím, že Čína vyrostla z regionální ekonomiky v globální velmoc, která ovšem nemá volně plovoucí měnu. Své uměle slabé měny využívá k podpoře hospodářského růstu. Ekonomik využívajících uměle řízeného měnového kurzu k dopingu růstu je však víc. Mnoho zemí dlouhodobě využívá kurz jako zbraň, aby získaly konkurenční výhodu na úkor svých sousedů.

Dokud byly USA ještě silnou ekonomikou, která zastávala politiku silného dolaru, měl svět pevná pravidla. Devalvace méně významných měn moc nevadily. Jakmile však USA v důsledku krize opustily politiku silného dolaru, svět se změnil. Řád se rozpadl a na trzích nastal chaos.

Vizi dolaru jako globální měny číslo jedna zabila americká centrální banka posledním uvolněním své měnové politiky. Volná měnová politika nevede jen k novým pracovním místům, ale teoreticky i ke slabšímu dolaru.

USA se tak přidaly k Japonsku či Švýcarsku. Všechny tyto země se předhání v tom, která přímo či nepřímo více oslabí svou měnu. Závody depreciací odstartovaly. A to se logicky nelíbí rozvíjejícímu se světu od Thajska až po Brazílii. Snaha o oslabení měn vhání na finanční trhy ohromnou likviditu. Tu není kde „zaparkovat“. Investoři zoufale hledají možnosti investic pro tyto přebytečné peníze. A nachází je v rozvíjejících se zemích. Výsledkem je makroekonomicky nepodložené posílení tamějších měn.

Přebytek likvidity má však i další důsledky. Vede k oprávněnému strachu z inflace. Lidé hledají aktiva, která si nejspíš udrží svou hodnotu. To ústí v rychlý růst cen od zlata až po ropu. V mnoha případech to zavání novou cenovou bublinou. Inflační spirála se tím rozjíždí.

Uvolnění měnové politiky je pro Ameriku větší zbraň než jaderná bomba. Uvolnily se dosud netušené tržní síly. Pokud nebudou včas zastaveny, hrozí světu teoreticky nejen permanentní devalvace, ale i vysoká inflace spojená s bláznivě nízkými úrokovými sazbami.

Na první pohled se zdá, že státy našly způsob, jak se zbavit problému svého zadlužení. Dluhy postupně požere inflace. Ale dokážou centrální banky udržet tento proces na uzdě? Nepřeroste nad jejich možnosti? A nevyústí v obchodní válku? Historie ukazuje, že bariéry volnému obchodu nevedly nikdy k ničemu dobrému a ve výsledku na tom byli všichni hůř.

Rekordně nízké úrokové sazby sice pomohou Americe financovat její veřejný dluh, ale nejsou zárukou, že se Amerika nepředluží. V tu chvíli by světu hrozilo něco mnohem horšího než bankrot Řecka. Penzijní fondy sázející na „bezpečné“ státní dluhopisy by zaplakaly a důchodci by se mohli, s prominutím, jít pást. Obchodní válka by pak už ani nebyla to nehorší.

Naštěstí všechny tyto katastrofické scénáře jsou nepravděpodobné. Myslím, že takto fatální měnové války patří mezi scifi stejně jako hvězdné války. Světu hrozí rozhození stávajících multilaterálních poměrů směnných kurzů pouze v případě, že budou oslabovat jen někteří a najde se dobrák, který si to nechá líbit. Pokud však budou oslabovat všichni podobně, nemusí se poměry pohledem několikaměsíčního průměru vůbec změnit.

A navíc měny nemusí na činy vlád a centrálních bank odpovídat jen oslabováním. Příkladem může být dolar. Dolar v říjnu nejprve oslabil v očekávání uvolnění měnové politiky. Američané pak následně uvolnili měnovou politiku dokonce ještě více, než se čekalo, což by teoreticky mělo vést k dalšímu oslabení dolaru. Nicméně během následujícího týdne dolar naopak posílil k euru o 5 %. Na americký kanón našli Evropané kanón ještě větší ráže. Jako zbraň nečekaně posloužili Irové a Portugalci. Stačilo jediné. Stačilo, aby měli investoři strach z Irska a jeho obřího dluhu. A kdyby to bylo málo, Evropa také sníží své úrokové sazby. Hysterie kolem měnových válek je podle mě přehnaná.

V každém případě ale stávající politika globálních mocností není rozumná. K čemu jsou organizace typu WTO či MMF? Mají ještě smysl? Schůzky G20 jsou a budou k ničemu tak dlouho, dokud globální ekonomika neožije a globálním velmocím se dobrovolně nevyplatí změnit své politiky. Stávající stav vyhovuje všem klíčovým hráčům, ačkoli oficiálně tvrdí, že to není pravda. Velmoci nakonec uvidí, že tudy cesta nevede. Koneckonců i Čína bude dříve či později chtít vlastní zcela tržní kurz, aby mohla dále růst ekonomicky i geopoliticky.

Vladimír Pikora

Hlavní ekonom analytického domu Next Finance

Napsáno 14. 11. pro týdeník Euro