Finanční trhy a celá Evropa v posledních dnech netrpělivě čekaly na blížící se summit hlav států EU. Očekávání byla obrovská. Mělo se jednat o zlom. Evropa buď přežije, nebo se rozpadne. Takové byly novinové titulky i vzkazy politiků.

No a jak to dopadlo? Tak jako vždy za poslední dva roky. Evropa zůstává na křižovatce. To jasně ukazuje kurz eura. Je téměř tam, kde byl před začátkem jednání. Média sice tvrdí opak a používají fatální věty o zlomových výsledcích, ale podle mě je to jen kočkopes. A ani finanční trh přes veškerou propagandu o přelomovém rozhodnutí neví, co si má myslet. Nejedná se ani o jasný úspěch, ani o jasný neúspěch. Z kočkopsa by sice ještě jednou mohl vyrůst tygr, ale taky nelze vyloučit, že skončí jako vystrašená myš.

Asi málokdo vydržel přečíst oficiální sedmistránkový závěr jednání hlav států tak pečlivě jako já. A můžu Vás ubezpečit, že jste o nic nepřišli. Kdo dokument nečetl, alespoň si ještě může udržet iluze, že politici něco umí a mohou vyřešit. Text je spíš seznamem zbožných přání než seznamem ozdravných kroků.

Tvrdí-li někdo, že dokument nemůže podepsat, protože nerozumí, co vlastně obsahuje, chápu ho. Mezi řádky je totiž příliš mnoho věcí, které nejsou otevřeně řečeny nahlas. Na první pohled je však jasné, že smyslem dokumentu je vzít moc národním vládám v domněnce, že jakási centrální evropská vláda bude vládnout lépe než vlády národní. Naprosto chápu postoj Británie, která nevymění svou suverenitu za záchranu eura.

Dokument tvrdí, že se dosáhlo větší fiskální spolupráce a rozvoje stabilizačních nástrojů. Je to ale opravdu tak? Klíčovým bodem dokumentu je, že budou vytvořena jakási automatická pravidla, která do budoucna zamezí dalšímu zadlužování států. Tato pravidla jsou však zbytečná a naivní. Již dlouhá léta existuje Pakt stability a růstu, který zakazuje předlužení zemí. Pakt je však bezzubý a je obcházen, protože to politikům velkých zemí vyhovovalo. Vlastně už nyní je předlužení států nelegální a není třeba ho dál stavět mimo zákon (mimo zákon už stojí) - stačí jen dodržovat stávající pravidla. Nový vynucovací mechanismus bude fungovat jen tak dlouho, dokud bude vyhovovat velkým státům. (Nebo snad do Paříže vtrhnou tanky, aby konečně snížila své deficity? Jistěže ne.)

Vágní formulace závěrů summitu přinesou do budoucna ještě problémy. Už nyní totiž ukazují nelogičnosti. Např. „Rozpočty členských států eurozóny by měly být vyrovnané anebo skončit každý rok v přebytku. Maximálně přípustný rozpočtový schodek by měl být 0,5 % HDP“. Jak může být deficit 0,5 % HDP, když musí být rozpočty vyrovnané nebo přebytkové?

Ostatně celá tato logika přikázané výše schodku či vyrovnanosti je nesmyslná. Podívejme se na český rozpočet pro rok 2012. Je postaven na předpokladu, že bude ekonomika růst o 2,5 %. Nyní už přitom ekonomika na mezikvartální bázi klesá. Na dveře nám klepe recese, všichni vědí, že bude nutné rozpočet předělat, protože o 2,5 % neporosteme, a co děláme? Nic. Čekáme, až zahřmí. Půjdou potom snad politici před jakýsi „soud“ za to, že počítali se špatným růstem? Nepůjdou.

Navíc hospodaření státu se vztahuje k HDP, což je moderní fetiš politiků. HDP je však politiky naprosto nepochopen. Permanentně se reviduje. Nikdo skutečně neví, kolik přesně je. Nikdo si na něj nesáhne. V pátek se například revidovala časová řada HDP až od roku 1995. To znamená, že čísla, kterým jsme léta věřili, jsou najednou jinak. Podle statistiky jednoho roku by byl rozpočet plněn a podle revize z druhého roku by najednou plněn nebyl. Hrát si proto na překročení limitu zadlužení o desetinku postrádá smysl. Za pár měsíců může být statistika revidovaná, a vše bude jinak.

Dalším „krásným“ bodem dokumentu je, že státy eurozóny i celé EU během deseti dnů potvrdí, zda jsou schopny poskytnout půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) ve výši 200 miliard eur. Neumím si představit, kde by tyto peníze vzalo třeba Maďarsko, které si od MMF už muselo půjčit, aby přežilo. Dluhy se stávají zacyklené. Maďarsko půjčí MMF na to, aby MMF mohl půjčit Maďarsku. To nemůže skončit dobře.

Půjčka pro MMF navíc znamená, že země pošlou do MMF své devizové rezervy. V ČR by to dělalo 10 % rezerv! Neznamená to však, že se rozjede poker mezi devizovými spekulanty a centrálními bankami a že se obě skupiny začnou přetahovat o kurz? Letos už Maďarsko i Polsko muselo intervenovat ve prospěch svých měn. To znamená, že musely prodávat devizové rezervy a nakupovat své měny. Pokud pošlou své devizové rezervy pryč, čím budou své měny chránit? Centrální banky pak v pokeru se spekulanty snadněji prohrají.

Za naprosto největší nedostatek dokumentu považuji, že se zde mluví jen o tom, jak zamezit dalšímu zadlužování. Summit řeší jen to, jak DO BUDOUCNA zabránit opakovanému zadlužení. Neřeší, jak se vypořádat SE STÁVAJÍCÍM dluhem. Neboli dluh jihu Evropy ani evropských bank se nijak neškrtá, dluhová krize tedy stále existuje! Nebo jinak řečeno - nemluví se zde o tom, kde vzít dostatečné zdroje peněz.

Poslat peníze do MMF ve výši 200 miliard eur je jen kapka v moři. Řekněme to asi takto: Země eurozóny mají jen v roce 2012 splatit střednědobé a dlouhodobé dluhopisy v hodnotě 1,1 bilionu eur. Budou se však vzhledem k deficitům rozpočtů a rychle rostoucím nákladům na správu dluhu muset zadlužit nad úroveň této částky. Dnes tedy ještě nelze říct, kolik přesně peněz bude potřeba. Ale bude to číslo, které si normální smrtelník neumí představit. Nebo si někdo umí představit částku odpovídající více než 78 milionům nových Octavií?

Za klíčovou zprávu – a jednu z mála pozitivních - považuji, že ESM jako nový záchranný nástroj nedostane bankovní licenci. To chtěla Francie. ESM tak nepůjde financovat ze strany ECB tak snadno, jako kdyby to byla banka. Nelegální tisk nekrytých peněz proto bude komplikovanější. Bude se asi opět hledat nějaký prostředník, jako tomu je nyní u záchrany s využitím MMF. Tlak na inflační tisk peněz tak podle mě stejně nekončí. Neboli riziko vysoké inflace v roce 2013-14 stále trvá.

V každém případě Evropa se domnívá, že když pošle peníze MMF, někdo se k ní přidá, balík peněz se navýší a tyto peníze potom z MMF budou putovat zpět do Evropy. Dosud nelegální pomoc jednoho státu druhému je tak legalizovaná. Duch zákona je ale stejně obejit.

Všechny záchranné projekty eurozóny za poslední dva roky zatím končí fiaskem jako jedna velká černá díra. Stále je třeba víc peněz. A částky, které se původně zdály nekonečně velké, jsou náhle malé. Brazílie nebo Čína se nepoženou do této díry taky něco přihodit. Nesmíme zapomínat, že to nejsou země s vysokým HDP na hlavu.

Řada komentátorů píše, že je dohoda vítězstvím Francie a prohrou Británie, protože se Británie dostane do izolace. Není to ale náhodou právě vítězstvím Británie – být izolován od dluhů a neschopné politiky? V čem Francie vítězí? V tom, že stále hrozí zhoršení jejího ratingu, což jako domeček z karet zbortí záchranu jihu Evropy skrze fond EFSF? V tom, že požene Evropu do ještě větší regulace?

Podle mě nevyhrál nikdo. Jsme tam, kde jsme byli. Stále chybí důvěryhodné řešení. Stále není jasné, zda Evropa skončí větší integrací nebo rozdrolením. Ty největší problémy, jako je vyschnutí zdrojů na kapitálových trzích a přenesení nákazy do dalších zemí, zde stále jsou a budou.

Já osobně se stále připravuju na postupné zhoršení ratingů všech zemí eurozóny včetně Německa. Euro je proto podle mě z nadhledu několika měsíců stále odsouzené k oslabení vůči dolaru. ECB nejspíš bude donucena pod tlakem přicházející recese ještě víc snížit své úrokové sazby a dát euru další podpásovou ránu. Koruna tím bude ale trpět. Stále bude strach z toho, že nadnárodní korporace budou stahovat likviditu ze střední Evropy, což všechny středoevropské měny oslabí. S menšími devizovými rezervami – protože ty mezitím jednotlivé země předají MMF – však už nebude možno místní měny tak účinně bránit před spekulativními nájezdy.

Sečteno a podtrženo, summit byl další bouří ve sklenici vody. Problém je stále na stole a stále se neví, co s ním.