Ústavní soud nedávno zrušil s platností od posledního září roku 2011 současný výpočet důchodů. Diskuse o důchodové reformě se tím znovu rozproudila. Pro mnohé se ale zároveň ještě více znepřehlednila. O co vlastně jde?

Důchody se v ČR skládají ze dvou složek, a to z pevně stanovené základní výměry a procentní výměry, která závisí na příjmech člověka v rozhodném období pro výpočet důchodu. Vzhledem k tomu, že by tato konstrukce mohla u vysokých příjmů generovat až moc vysoké a pro stát těžko uhraditelné důchody, je výpočet důchodu ještě zkomplikován tím, že do určité hranice se osobní vyměřovací základ započítává do důchodu v plné výši, po překročení hranice se výrazně krátí. To znamená, že nakonec berou všichni celkem podobný důchod nehledě na to, kolik brali původně. Systém je tedy velmi rovnostářský, čemuž někteří lidé říkají solidární. A právě to je podle ústavních soudců problém.

Soudci svým posledním výrokem stanovili zásadu, podle níž se mají nově přiznané důchody vyplácet ve výši odpovídající odvedenému pojistnému. Současný systém totiž odporuje principu přiměřenosti, který je zakotven v Listině základních práv a svobod.

Z toho podle mne plyne jediné - Ústavní soud chce, abychom slovu pojištění dali pravý význam. Dnes se totiž proti ničemu nepojišťujeme a na nic si nespoříme. Dnes stávající aktivní lidé platí důchody současným důchodcům. Jinými slovy, já chápu výrok soudu jako výzvu k úplné destrukci stávajícího systému a vzniku nového důchodového systému.

Zavedeme povinné fondy nebo ne?

V rámci celospolečenské diskuse se nejprve musíme rozhodnout, zda bude pohřben stávající důchodový systém, nebo budeme pokračovat v systému dočasném s úpravami. Na první pohled se může zdát jasné, že musíme po výroku soudu systém opustit. Není to ale tak jednoznačné.

Nikde není psáno, že fondový systém vtahující do hry finanční trhy je lepší než ten současný. Všechny studie sice ukazují, že dlouhodobě finanční trhy peníze vložené do kapitálových trhů reálně zhodnocují, všechny ale také ukazují, že po určité období, které může trvat mnoho let, může být systém kvůli propadům trhů ztrátový. To znamená, že pokud má člověk smůlu a bude potřebovat své prostředky čerpat během těchto let, také by mohl dostávat od fondů překvapivě málo. Samozřejmě, že produkt důchodových fondů může být sofistikovaný a jištěný různými pojištěními a finančními deriváty, což podobná rizika teoreticky eliminuje. Je to ale jen teoretická eliminace.

Fondy přináší řadu rizik

Při pohledu na finanční trhy v posledních letech vidíme jeden podvod za druhým. Finanční výkazy se občas fixlují (viz Enron), statistiky neodpovídají pravdě i na státní úrovni (viz Řecko), obchodují se důvěrné informace a poslední dubnová kauza obviňuje jednu s největších investičních bank světa Goldman Sachs z podvádění klientů. Kde byly všechny kontrolní mechanismy od auditorů až po ratingové agentury?

Poslední krize pročistila finanční trhy a ukázala, že žádná banka není dost velká. Řada těch největších bank musela být nakonec zachráněna státem. Jinými slovy, nikde není záruka, že penzijní fond nezkrachuje, nebude vykraden, neselže jeho protistrana, která ho skrze deriváty jistí, apod.

Penzijní fondy jsou navíc podle mě perfektním odkladištěm veškerého toxického odpadu z trhů. Důvodem je, že do nich budou povinně investovat laické a tedy neinformované masy, které budou desítky let spořit, a pevně věřit, že jednou dostanou nějaké důchody. Jinými slovy, kostlivci ve skříni se najdou až v době, kdy současní manažeři fondů budou již ve vysokém důchodovém věku kdesi v Karibiku.

Pokud se někdo domnívá, že zárukou nevyšší instance může být stát, pak by se měl podívat na Řecko. Čeho je řecký stát dnes zárukou, když se během chvíle jeho rating zhroutil jako domeček z karet?

Jaké jsou zkušenosti s fondy?

Měla by se tedy vést velmi široká diskuse o tom, zda vůbec je vhodné přecházet na další pilíř důchodového systému založeného na povinné participaci v penzijních fondech. Zkušenosti z okolních ekonomik mluví za vše. Slovenská reforma způsobuje hluboký schodek průběžného penzijního systému. Důvod je logický. Došlo k odlivu peněz do důchodových správcovských společností. V Polsku pozorujeme to samé. Řešením je využít privatizačních zdrojů na zalátání této díry v systému. Problémem je, že už nyní se zdá, že privatizace stačit nebudou.

Maďarsko provedlo reformy jako první stát v regionu. Má tedy více zkušeností. Závěr je prostý. Výnos fondů je nižší než inflace. Reálně tedy fondy peníze znehodnocují. Navíc se ukazuje, že je jejich provoz nehorázně drahý. Lidé tedy zjišťují, že po reformě jsou na tom hůře než před ní. Před reformou se totiž důchody valorizovaly.

Jaké úpravy stávajícího systému, aby se stát nepoložil?

Pokud tedy nedojde k destrukci stávajícího systému, pak můžeme současný systém parametricky upravit tak, aby byl splněn požadavek soudu a zároveň nedošlo k ohrožení veřejných financí. Zde máme několik možností:

Nabízí se převezení soudu spočívající ve změně pojistného na daň. Tím se férově přizná, že zde nikdy žádné pojištění vlastně neexistovalo. Výhodou je, že dopad na státní kasu bude nulový. Jdeme tím ale jasně proti smyslu rozhodnutí soudu.

Možností je vedle změny slovíčka pojištění na daň ještě řešení v podobě úpravy parametrů. To znamená, že se posunou redukční hranice. Nikde přitom není psáno, jak vypadá přiměřený důchod. Politici mohou v malých krocích měnit stávající systém tak dlouho, dokud ho nebudou soudci považovat za přiměřený. Takové řešení pak nemusí mít na státní rozpočet tak dramatický dopad, jak se nyní zdá.

Variantou je také to, že se zvýší odvody do stávajícího systému. Další možností je samozřejmě kombinace všech předešlých variant. Soudce lze tedy uspokojit i bez tlaku na veřejné finance. Většině lidí se ale takové řešení asi nebude líbit. Navíc je otázka, zda by nějaký šťoura nezjistil, že jdeme opět proti nějakému jinému zákonu.

Slepé následování soudu a cesta do dluhové propasti

Pak je ještě řešením to, že systém parametricky upravíme do té míry, že slepě vyhovíme soudu a lidé opravdu dostanou tolik, kolik si „naspořili“ v přesném poměru. To by samozřejmě generovalo tak dramatické náklady systému, že bychom během pár let byli tam, kde je dnes Řecko.

Hlavně nelhat s čísly

Tím se dostáváme k otázce, kolik bude vyhovění soudu stát. Soud neřekl přesné znění přiměřenosti a jakékoli částky jsou dnes cucáním čísel z prstu. Jak jsem již zmínil v úvodu, lze najít takové řešení, které nebude stát nic, ale lze najít i takové řešení, které se bude pohybovat ve stovkách miliard korun.

Rodina jako řešení

Je tedy nyní na politicích, které řešení vyberou. Zkušenost říká, že fondy nejsou zázračnou pilulkou. Při pohledu na třetí svět ale vidíme, že zde tisíce let funguje určitý důchodový systém, kterému někteří ekonomové říkají africký model. Ten spočívá v tom, že má každý hodně dětí, a ty se o něj postarají. My dnes nepotřebujeme, aby se děti přímo starali o své rodiče. Stačí, když budou přispívat do důchodového systému.

Paradoxně řešení důchodů tedy nemusí spočívat ve fondech a super komplikované regulaci. Stačí např. zajistit rodinám školky, aby se nebáli mít děti kvůli kariéře. Tlak na rychlý odchod rodičů do práce je nejlepší cesta k tomu, aby se důchodový systém opravdu zhroutil. Jen děti jsou osvědčeným řešením. Mimochodem pokud se mluví o spravedlnosti, není spravedlivé, aby lidé s dětmi měli vyšší důchody než lidé bez dětí?

Napsáno pro časopis Euro, vydáno 10. května