„Pokus o záchranu eurozóny“ se dostal během května do dalšího dějství. Pokud se někdo domníval, že se vytvoří fond ve výši přesahující 700 mld. eur a eurozóna bude zachráněna, mýlil se. Boj o přežití eurozóny pokračuje a evidentně ještě nějaký čas pokračovat bude. Zdá se, že Německo chystá pro eurozónu plán B. To byl nejspíš důvod, proč své partnery v Unii překvapilo a nečekaně oznámilo zákaz tzv. nekrytých krátkých prodejů některých cenných papírů.

O co jde? Krátký prodej znamená zjednodušeně řečeno sázku na pád ceny aktiva. Jinými slovy, Německo zakázalo trhům spekulovat na pokles cen některých cenných papírů. Skoro to vypadá, že když trhy nechtějí růst samy, dáme jim to příkazem. Tak triviální to ale není. Problém je hlubší. V Německu pravděpodobně existují obavy z možnosti zhroucení trhu se státními dluhopisy některých zemí eurozóny, protože kromě centrální banky nebudou žádní kupci. To je velmi vážná hrozba.

Zákaz spekulací ale musí trh vykolejit. Německo zákazem zavřelo spekulantům pusu. Proč je ale nyní třeba zavřít trhům pusu? Asi se něco chystá. Nevíme co, ale bude to něco, co se trhu nebude líbit. Nemohou se regulátoři bát zhoršení ratingu Německa? Německo se nyní zavázalo půjčit obří balík jihu Evropy v případě jejího pádu. Možná ale někoho napadlo, že slibovaná částka 750 miliard euro je jen fikcí, protože pokud by o pomoc zažádala jedna země, je jasné, že se už rozjelo domino. A Španělsko či Itálie již do společného fondu v takovém případě asi těžko přispějí. To tedy znamená, že zhruba třetina eurozóny do fondu nedá nic a zbytek se bude zdráhat. Jak si za této situace bude Německo půjčovat? Za takové situace se kohoutky na finančních trzích uzavřou pro všechny evropské vlády. A když se zavřou kohoutky, musí reagovat ratingové agentury. Dost možná snížením německého ratingu. Obavy o německý rating tedy nejsou úplně neracionální.

Rozhodnutí Německa je ale krátkozraké. Vše se dá obejít. Pokud je něco zakázané v Německu, bude se to dělat jinde. Pokud tedy chtějí politici zkrotit trhy, musí držet basu a zakázat prodeje nejen po celé eurozóně, ale po celém světě. Nejsme k tomu ale již na nejlepší cestě?

Německá kancléřka A. Merkelová nedávno vyzvala EU, aby zrychlila práci na systému celoevropského dohledu nad finančními trhy a uvalila na ně novou daň. Číše trpělivosti politiků s trhy tímto přetekla. Politici již nesnesou, aby je finanční trhy omezovaly v zadlužování. Vše jde ale dál. Merkelová také uvedla, že eurozóna potřebuje mít možnost řízené platební neschopnosti členských zemí. Znamená to, že se vytváří půda, aby v případě potřeby nemuselo být Řecku pomoženo? Znamená to, že plán A ve smyslu využití záchranného fondu půjde k ledu? Veřejnost zatím plánu A věří. A v tom je jeho síla. Dokud se mu bude věřit, bude perfektně fungovat.

Pro Německo je nyní evidentně plán A levnější než plán B, a proto ho ještě nepředstavili. Rozdíl ve výnosech řeckých a německých dluhopisů poklesl a je šance, že si Řecko po první tranši pomoci z eurozóny již pomůže samo a německé banky tolik neutrpí špatnými úvěry Řecku.

Tlaku Německa na reformy vnitřních pravidel eurozóny se ale nevyhneme. Bez nich eurozóna dlouhodobě fungovat nebude. To znamená, že zde opravdu vznikne jeden velký stát s jedním mocným rozpočtem. Mnozí se tomu nyní brání. Je to ale vlastně zbytečné. Záchrana Řecka zatím ukazuje, že ekonomická síla válcuje všechny smlouvy a pravidla. V dokumentech typu Lisabonské smlouvy může být cokoli. V době krize se ale o Evropě rozhoduje v Berlíně. Společné rozhodování ve formě jakési společné evropské komise je jen bludem.

Překvapivě finanční trhy na zprávy z Německa dlouho nereagovaly. Euro oslabilo na čtyřleté minimum k dolaru, ale brzo se otřepalo. Část spekulantů se totiž začala bát, že začne intervenovat ECB. To není úplně nereálné. ECB při vzniku záchranného fondu ukázala, jak je s politiky semknutá, když je ochotna vykupovat téměř bezcenné dluhopisy i za cenu rizika inflačních tlaků. Je to vlastně logické. ECB má stejný zájem jako politici. Pokud politici eurozónu nezachrání, teplá místa ve Frankfurtu zmizí. ECB tedy ve vlastním zájmu půjde politikům na ruku. Intervence přitom budou politickým rozhodnutí. Evropští politici totiž chápou sílu měny ne jako tržní veličinu, ale jako otázku národní cti, takže raději potopí export, jen aby bylo euro silné. Jenomže to nebude fungovat. Všichni budou spekulovat proti euru. Trhy časem prokouknou, že plán A je fikce, a plán B se jim evidentně líbit nebude, protože jinak by jim nebylo nutné zavřít násilně pusu. Eurozónu tedy nejspíš čeká něco ošklivého, co ještě hodně oslabí euro k dolaru.

Napsáno 24. května pro týdeník Euro