Téma důchodové reformy se opět oživuje a zdá se, že debatu o ní můžeme o něco málo zkonkretizovat. Položme si pro začátek několik důležitých otázek.

1) Kolik je třeba ukládat do důchodového kapitálového systému, aby se člověk zajistil na důchod?
To záleží na mnoha okolnostech. V zásadě je vhodné vyjít z představy, že doba pobírání důchodu bude u člověka X 20 let. To zhruba odpovídá předpokládanému demografickému vývoji. Průměrná čistá hodnota důchodu se pohybuje kolem 10 000 Kč měsíčně. K zajištění 20 let průměrného důchodu, bez započítání inflace, potřebuje tento unisex X naspořit 2 400 000 Kč, přičemž pro zjednodušení neberu v úvahu genderové rozdíly v platech ani v délce pobírání důchodu.
Předpokládejme pracovní kariéru dlouhou plných 35 let, bez jediného dne stráveného v nemoci, v nezaměstnanosti nebo péčí o osobu blízkou. V tomto případě je nezbytná úspora 5 700 Kč měsíčně. Jestliže by dále platilo, že snesitelná míra úspor na tento jediný účel, mimo další závazky jako je školné, hypotéky atd., je 10 % z čistého příjmu, dospějeme k tomu, že tímto způsobem se může zajistit na důchod člověk, který bude mít po celou svou kariéru příjem 60 000 Kč čistého měsíčně.

2) Jaká je výše transakčních nákladů pro přechod na vládou signalizovaný systém?
V případě povinného kapitálového systému, který vláda ústy ministra Drábka ohlašuje, je v současný okamžik možný jen velmi hrubý odhad. Dost záleží na celkovém uspořádání systému. V každém případě se bude jednat o náklady pohybující se kolem 1 bilionu Kč.

3) Jak vznikají transakční náklady?
Důvodem je nutnost souběžně financovat dva systémy – starý s jeho důchodci a ten nově vznikající.
Zabývejme se nejčastěji zmiňovaným scénářem, který předpokládá přechodné období na 15 let a předpokládejme povinnou účast v kapitálových fondech.
4 % opt outu jsou tři procentní body z důchodového odvodu, tedy 14,7 % příjmů, nikoliv 4 % jak bychom se někdy mohli mýlit. Představuje to nominálně cca 50 miliard Kč ročně. Za předpokladu 15 let první etapy přechodného období to tedy činí cca 750 miliard Kč, což je částka, kterou musíme uvolnit pro systém tak, abychom mohli financovat stávající důchodce plně závislé na současném systému. Jinak by bylo k udržení stability důchodového systému potřeba důchody snížit.
Na první etapu přechodu naváže druhá etapa. Za oněch 15 let systém začne poskytovat první důchody a paralelní náklady budou klesat. Při průměrném setrvání v důchodu cca 20 let zemřou poslední důchodci pobírající pouze starý důchod za dalších cca 20 až 25 let.
Celkové přechodné období bude tedy 35 až 40 let.
Rychlost, kterou budou lidé v důchodu umírat je těžko odhadnutelná. To určuje i celkovou rychlost, s jakou se systém uzavře. Transakční náklady pro druhou etapu lze jen odhadovat, ale jistě to budou další stovky miliard Kč. Můj předpoklad je, že se celkové přechodové náklady vyšplhají na více než 1 bilion Kč. S největší pravděpodobností se budeme pohybovat kolem 1,3 bilionu Kč, což je současná výše našeho veřejného dluhu.

4) Jaké jsou možnosti státu zaplatit transakční náklady?
Stát může takovéto náklady zaplatit pouze z běžných příjmů, nebo deficitem. Možné privatizace představují v zásadě nedostatečné prostředky. Úvahy o dividendách jsou pouze vytíráním očí.
Stručně řečeno, přechod na kapitálový povinný systém si Česká republika z rozpočtových důvodů jednoduše nemůže dovolit.
Povinné důchodové spoření by si vynutilo explicitní nebo implicitní garanci ze strany veřejných rozpočtů. Tuto garanci nelze dát. Prostředky státu nejsou dostatečné.
Ale vzhledem k závažnosti problému by se stát nakonec reálné garanci nemohl vyhnout. To by posílilo hazardérské chování aktérů kapitálového trhu, které je podstatnou složkou současné krize.
Náš důchodový systém potřebuje postupné vylepšování, nikoliv radikální změnu. Při všech úvahách je třeba myslet na to, že základem musí zůstat průběžný systém, jehož příjmy nelze žádným způsobem oslabovat!