Norské ceny nemovitostí jsou stále přehnaně vysoké. Někteří předvídají pád cen o 30 až 40 %. Zatím padá hlavně norská koruna, údajně ze strachu z pádu cen nemovitostí.
Do kouta zejména mladší lidi, jež si pořizují první byt či dům, údajně žene historicky nízká úroková sazba, přistěhovalectví a urbanizace, a tudíž tlak na ty byty a domy, jež již existují, dále to, že se nestaví dost nových bytů a domů, a to zejména malých bytů a v neposlední řadě investování do nemovitostí za účelem spoření.


Kvůli daním při výběru na další druhy spoření se Norům vyplácí ukládat peníze do nemovitostí a na tolik třeba na spoření na důchod nebo investovat do firem, což obnáší daň z majetku, zatímco si investice do nemovitostí můžete odečíst z daní. Proto je až 60 % osobního jmění Norů vázáno na soukromé byty, domy a chaty/chalupy.

Je s podivem, že v Norsku není a nebylo větší diskuse kolem vývoje cen bytů/domů. I v docela malých městech a kolem nich byl růst cen neskutečný, po Brazílii největší na světě, a to i za skromnější a starší nemovitosti, některé z nich nevalných parametrů a úrovně.

Podle serveru www.e24.no si dnes lze kupovat dům za čtyři miliony norských korun prostřednictvím úvěru ve výši 600000 za 15procentní úrok na vlastní kapitál a na zbytek si můžete vzít hypotéku za dvouprocentní úrok, což dělá celkem 3,95 % celkové výdaje za úroky. S možností odečíst úroky z daní se výdaje snižují ještě více. Přitom většina Norů má dluh z dob, kdy studovala, aby si mohla financovat nákladný život.

Je povinností pomáhat dětem s nákupem nemovitosti, anebo to děti rozmazluje a přispěje to k pletení pojmů o hodnotě peněz tak, jak varují někteří spotřební ekonomové?

Dělají to „všichni“. Rodiče neustále kontaktují spotřební ekonomy-poradce, známé z médií, a ptají se jich, jak mohou pomoci svým dětem s nákupem (prvního) bytu či domu. Ovšem ve skutečnosti se jedná zhruba o polovinu rodičů, jež podle průzkumu provedeného pro oddíl pro trh s nemovistostmi největší norské banky Den norske bank odpověděla, že bude pomáhat svým dětem s nákupem bytu, či domu. 65 % dotázaných souhlasí s tvrzením, že je to takhle správné.

Dnes začínají mladí většinou někdy mezi 20 a 30 lety věku spořit přes státem podporované programy s příspěvky. Spoří jen každý čtvrtý, většinou jsou to ti, jež chodí na brigády či mají jiný příjem.

Někdy se rodiče s dětmi dohodnou na stálé částce každý měsíc, s navýšením díky darům od rodičů při příležitostí narození, Vánoc a konfirmace. Nebo rodiče začnou spořit již tehdy, když jsou děti ještě malé, třeba jednou za měsíc. Pak se o něco sníží ty částky, jež se často cítí povinní vynakládat rodiče, když se blíží den pořízení nemovitosti.

Je toho hodně, co se musí naspořit za krátký čas. Jiní uzavřou s dětmi smlouvu s jasnými pravidly pro pomoc s nákupem nemovitosti, např. dobou splácení vašeho přispění, rozpočtem na zvládání výdajů spojených s hypotékou a samostatným bydlením a plánem spoření na zálohu.

Pomáhat dětem a plnit úlohu ručitele může, jak známo, ovlivnit flexibilitu vlastního kapitálu v podobě nemovitosti, či úspor na uskutečnění vlastních snů nebo na financování života jakožto důchodce.

Podle serveru www.dinside.no je málo Norů, jež nesplácí své hypotéky, nicméně úcta ke splácení hypotéky dělá, že mnozí lidé si ponechávají dluhy ze spotřebitelských úvěrů zbytečně dlouho. Finanční morálka a vztah k penězům prý udělaly z Norů horší plátce, než jsou Švédové. Jednomu ze tří Norů se podle šetření v některých obdobích života vymkly osobní finance z rukou. V Norsku je více akceptováno platit pozdě. Polovina dotázaných je měsíčně či častěji znepokojena vlastní schopností platit faktury. Uvádí to server www.e24.no.

Ceny nemovitostí v Norsku údajně změnily pohled Norů na braní úvěrů. Podle šetření provedeného pro skupinu SpareBank1 si více než třetina dotázaných myslí, že splatí hypotéku až po 60. roce věku. Deset procent těch párů, jež dohromady má příjem přes milion se domnívá, že se začlení do řad důchodců s hypotékou ve výši mezi 1,6 a 3,2 milion korun. Navíc uvádí 19 % respondentů nezávisle na tom, zda vlastní byt/dům či mají dluh na bydlení, že přichází v úvahu brát v důchodu další hypoteční úvěry. A to přesto, že ekonomové specializovaní na důchod varují před snížením obnosu peněz, jenž důchodce pobírá a má k dispozici ve srovnání s platem/mzdou až na polovinu.

Dlouhověkost a vlhčí podnebí způsobují, že ti, jež dům postavili zamlada, musí ve věku 50 až 60 let nemovitost renovovat/restaurovat, aby měli ve věku 90 let funkční bydlení a aby toho dosáhli, musí si na to vzít úvěr. Šest z deseti, jež si ve věku přes 60 let pořizují nové bydlení, dopadne tak, že zaplatí více za nové bydlení, než dostanou za to, co prodají. Tak drahé jsou moderní byty o jedno patro poblíž center a/nebo občanské vybavenosti. Jen jeden z deseti zaplatí za nové bydlení méně.

Velká neznámá spočívá v tom, jaké výdaje politici majitelům bytů a domů způsobí v budoucnu, což může destabilizovat hospodaření domácností, vykolejit plány mnohých a rozrušit jejich navyklý život na dluh, což u nejednoho člověka může být vysoko nad mírou.