Snad každý známe nějakého pokrytce.
Říká se tomu farizejství.
Lidé dvou či více tváří kázající vodu a pijící víno.
Komunista do té doby, než zbohatl. Feministka do té doby, než se vdala. Ateista do té doby, než letadlo, jímž letěl, začalo rychle ztrácet výšku.

O některých věcech by člověk možná neměl příliš přemýšlet. Jako např. o tom, jací lidé nám vládnou? Když už se začnete nad tím zamýšlet, je těžké dospět k jinému závěru než takovému, že nám vládnou lidé, kteří mají, na rozdíl od ostatních, zcela odlišný pohled, co je normální, zdravé a co nás baví.

Erna Solbergová, norská premiérka a předsedkyně strany Hoyre má za vzor Angelu Merkelovou, avšak na rozdíl od ní přijala do vlády tzv. pravicově populistickou stranu.

Její vláda utrácí peníze z tzv. ropného fondu rekordním tempem, o 80 % více než předchozí vláda, z nichž čtvrtina obnosu šla na snížení daní. Lze pak mluvit o daňových úlevách? Přitom vláda jiné daně zvýšila, takže co domácnosti ušetřily, musí vynaložit jinde.

Žádný ministr spojů nevybral tolik na mýtném jako ten současný, přitom sliboval on a jeho Pokroková strana zrušení mýtných bran. Podobně nedotáhla sliby ohledně zrušení hloupých a zbytečných zákazů, snížení byrokratizace atd.

Strana středu je tou stranou, jež se po válce podílela na vládě nejvíce a je to strana, jež se staví nejvíce proti centralizaci a vylidňování části venkova a regionů, a přesto se toto dělo nejvíce zrovna během posledních zhruba padesáti let, kdy se strana více než jiné podílela na setrvávání vlád u moci.

Sociálně demokratická Dělnická strana šla do voleb mimo jiné s heslem Norsko neprodáme. Přitom soupeři poukazují na to, že žádná strana nebyla horlivějším prodejcem státních podílů vlastnictví firem jako např. Telenor, Hydro, Statoil, Cermaq, DnB, Bane Tele atd.

Islám tvoří tak velkou část toho, proti čemu politické strany brojí. Protiřečí si neslučitelnými hodnotami, přesto volí stále více muslimů a dalších přistěhovalců Dělnickou stranu.

Dělnická strana a největší pravicová strana Hoyre nemají k sobě dál, než aby lidé mezi nimi přeběhli tak, jak se ukázalo u těch voleb, jež právě proběhly. Jedna strana vytvářela a psala příběh o tom, co míní a zastává druhá strana. Obě např. vytvořily závislost na zahraničních pracujících, aby mohly norské firmy obstát v mezinárodní konkurenci. To je pro mnoho voličů důkazem selhané spolupráce jménem Norska a Norů.

Jonas Gahr Store, předseda Dělnické strany je jedním z těch mnoha, jež nás při všech možných příležitostech napomínají a připomínají nám, že jsme přesycení (příliš sytí) a že bychom se pomalu měli stydět za to, že takový národ vůbec existuje. On a jeho nohsledi křičí nejhlasitěji příběh o Norsku jako o zemi s vysokou důvěrou mezi vládnoucími a ovládanými a mezi lidmi obecně. A že prý máme malé rozdíly. Přitom jsou to boháči investující svá jmění do sporných exkluzivních fondů, dokud si nenajdou nové zaměstnání, bývalí ministři přijímají bezostyšně padáky a takový skromný lídr sociálních demokratů volí na svou kampaň vrtulník. Poté co on a další odmítali tyto skutečnosti komentovat, lze pochybovat o jejich upřímnosti a věrohodnosti.

Sama si nenechá ujít žádnou příležitost, aby opakovala svá tvrzení o transparentnosti, přitom strana ze strachu, aby pravda nevyplula na povrch, najala právníka na zabránění vysílání kritické reportáže o prodeji Storeho podílech v nemovitostech, kde mělo dojít ke zkrácení daní a podplácení.

V předchozích letech vyšlo najevo, že premiér bydlel v luxusním domě zdarma a několik špiček za směšný nájem. V řadě jiných zemí by odhalení povedlo k velkým rozbrojům a pádům hlav. Avšak norští moderátoři objímají zástupce stran jako kdyby byli staří přátelé a nechávají skákat do řeči ty, s nimiž souhlasí.

Norští politici mají zvláštní selektivní chápání tolerance, lidskosti, spravedlnosti a rovnosti, pokud jde o zahraniční teroristické skupiny nebo hrůzovlády těch, jež dříve podporovali, ať jde o jihoafrický ANC, palestinský Hamás či PLO, příp. třeba nikaragujské sandinisty. Zřejmě se nikdy nedočkáme, že by se politici či média zmiňovala o jejich zločinech. Po pádu Apartheidu padlo v Jižní Africe za oběť černošské zločinnosti 70000 bělochů. Copak jejich životy mají menší cenu než životy těch černých? Kde jsou nyní ti, jež se kolem dokola „šťourali“ v Apartheidu a nyní ani nevědí, jak to slovo správně hláskovat?

Je nás mnoho, kteří jsme žili v tom světě, tedy ve skutečné realitě, kam ještě většina politiků nevkročila. Ta nebere ohledy na to, co je v naší společnosti politicky korektní a co ne. Již dávno máme dost informací a důkazů, jež by nás měly vést k maximální obezřetnosti. Realita kašle na zbabělost těch, jež se odvolávají na demokratickou snášenlivost. Ti, jež z nepochopení žijí v představě, že svět je plný lásky, zakládají svůj život na štěstí více než na realismu.

I tak: Na uskutečňování slibů, pokud to s nimi myslí vážně (což se ukáže), potřebují čas, a v mnoha oblastech se to převalí do dalšího čtyřletého období, byť je plno členů vlády, co chodí obtěžkaní nápady již nejen měsíc, nýbrž léta i desetiletí. A tak se stává, že se tyto dlouho ukryté nápady časem náhle zrodí. A jestli byly někdy nějaké volby, kdy hrál úlohu každičký hlas, tak to byly tyto. A kdo zůstal doma, ten prý dal poloviční hlas jedné nebo více z těch stran, k nimž měl ty nejmenší sympatie. Alespoň tomu tak bylo v první den voleb podle Franka Aarebrota, zesnulého volebního badatele a komentátora.