Stále více Norů soudí, že reforma regionů současné vlády je nevydařená. Někteří ji nazývají nejméně promyšlenou reformou v politických dějinách Norska.

Parlament se usnesl, že je žádoucí mít místo devatenácti pouze jedenáct větších regionů a že novým regionům mohou být propůjčovány nové úkoly. Prý jde o snahu delegovat pravomoci ze státu do regionů. Předtím ovšem chce vytvořit větší regiony, které mohou přebírat větší odpovědnost.

Norsko je podle některých kritiků navzdory svému na evropské poměry mimořádně členitému území paradoxně jednou z nejvíce centrálně řízených zemí Evropy. Bylo by zapotřebí přesunout moc z hlavního města ven. Současná vláda se snaží reformu prosadit. Tomu se však brání ti, kteří mají pocit, že skutečný cíl vlády je regiony oslabovat. Než se bude rozhodovat, jaké úkoly budou na regiony převedeny, vytýčí se nové hranice sloučených regionů. Hranice prý vznikají tak, jak jednou rozdělili Afriku. A sice ze zcela jiných zřetelů, než jsou poměry v terénu. Proč má být jeden region sloučen s jiným, zatímco další region se tomu vyhne? Je to výsledek ústupků nočních schůzí ve snaze reformu zachránit.

Jako nejúspěšnější bývá označovaná reforma z r. 2003, kdy bylo několik inspekčních úřadů přestěhováno do měst, která byla předem považována za nejlepší pro respektivní orgány. Stěží by to šlo v obráceném pořadí.

Vláda původně usilovala o sloučení všech tří nejsevernějších krajů Norska. Asi se unáhlila a od těchto plánů byla nucena ustoupit. Není divu, nový region by tvořil takřka půlku území celé země. Pak vláda vrhla své oči na Finnmark, který je suverénně největším krajem Norska, větší než Irsko a devět norských krajů dohromady. Měří přes tisíc kilometrů od jednoho konce do druhého, hraničí se třemi zeměmi a skládá se i z menšin, jako jsou Laponci a Kvénové. Kdo se staví kriticky k tomu, že obyvatelé mají pocit, že jde o jednotu, která by měla zůstat tím, čím je, toho chce hodně.

Přesto je tento region údajně šikanován norským státem vyhrůžkou, že dojde k vytvoření jednoho regionu ze z dvou nejsevernějších regionů, Finnmarky a Tromsu. To již dlouhodobě budí nelibosti, vyvolává nepřátelství, hádky a trucování. Lidé a rodiny jsou rozděleny, řada lidí si netroufne jít se svými názory ven. Kraj Finnmark říká celému nápadu ne, devět z deseti obyvatel, kteří hlasovali v referendu, sloučení odmítlo. Kraj Troms reformu nechce uskutečnit sám a Monica Mælandová, ministryně pro místní rozvoj, reformu sama uskutečnit nemůže. Alespoň podle profesora Eivinda Smitha, jednoho z norských odborníků na správní právo, citovaného v norských médiích.

V tom případě se musí věc v Parlamentu znovu projednávat. To by většina mohla využít jako příležitosti k nalezení rozumného řešení, podle něhož bude Finnmark i nadále samostatnou politickou jednotkou.

Reforma bývá označována za jednu z nejhůře připravených a nejbídněji provedených reforem v dějinách Norska. Jedná se spíš o politické handrkování. Reforma vznikla trochu jako hra, kde mají účastníci myslet na určité číslo.

Ovšem pokud někdo předpokládal, že prestiž bude nahrazena rozumem, zklame se. Proč je nezbytný vznik větších jednotek, aby se mohly převést některé úkoly na kraje? Kraje již spolupracují v řadě oblastí.

Politici obyvatelům rozdali velmi špatné karty. Nakonec zůstal jen Černý Petr. Nevyváženost procesu, nezájem o názory obyvatel a spravedlivé rozdělení zdrojů způsobily, že hrozí občanská neposlušnost. Nikdo nechce riskovat, že se stane špačkem mezi jeřáby.

"Demontáž" nejsevernějšího kraje Norska se za současné vlády urychlil. Ruší se pracovní místa ve veřejném sektoru nejdále od hlavního města v naději, že to povede k nižšímu počtu protestů a menší kritice. Pobřežní správa, úřad pro kontrolu potravin, správa silnic a dálnic, finanční správa atd. přišly o regionální úřady.

Politici nepochopili, s kým mají tu čest. Neznají dějiny Finnmarky, které prý dokázaly, že místní lidé jsou opravdu sví. Mají svébytnou identitu i historii, která se liší od zbytku Norska. Tamní lidi obtěžovala moc úřadů, resp. církve již upalováním údajných čarodějnic, později nuceným ponoršťováním Laponců. Do rekonstrukce regionu po válce se pouštěli obyvatelé sami svépomocí bez ohledu na plánovitou strategii a politiku centralizace úřadů. Kdo z členů odboje přežil, byl odposloucháván a pronásledován úřady, byl nazýván zrádcem, komunistou a čímkoliv, jen ne dobrým norským občanem. Finnmark byl též dějištěm jedné z největších vzpour v novodobých dějinách Norska, kdy se cca. od r. 1968 do r. 1982 bouřili Laponci a ochránci životního prostředí proti výstavbě vodní elektrárny na řece Alta.

Mají opravdu všichni obyvatelé v celé zemi stejnou hodnotu? Mnozí lidé z tohoto kraje o tom pochybují již odedávna. Říkají si a vyjadřují to po svém: možná se nám nedá úplně věřit? Dosud nebyl jediný ministr obrany z tohoto kraje, s výjimkou Franka Bakkeho-Jensena, který nastoupil loni. Ministrem se údajně stal proto, že dával najevo nedůvěru vůči Rusům a nedůvěryhodnému obyvatelstvu ve Finnmarce, které má na Rusy prý příliš úzké vazby a nechápe, co je pro ně samotné dobré. Řadoví obyvatelé kraje kousek po kousku usilovně a velmi trpělivě budovali důvěru mezi Nory a Rusy, sázeli na spolupráci, kulturní a sportovní výměnu atd. To vše je nyní v sázce.

Lidé nechtějí být figurkami ve velké politice, jejíž ceny platí a platit budou. Cítí hněv, frustraci a nevěřícně sledují, co se děje. Postrádá to smysl, účel i přidanou hodnotu. Bude trvat ještě dlouho, než se lidem nejen v kraji Finnmark vrátí rychlost tepu na normální hladinu. Navzdory bohaté zásobě nadávek zřejmě zůstane reforma regionů novodobou nadávkou.

Kraj Finnmark chystal soudní řízení s norským státem, aby uznal rozhodnutí o sloučení krajů, které sám neumí pořádně odůvodnit a ospravedlnit, neplatným, neboť není v souladu s demokratickými standardy. Kraj v létě odmítl jmenovat členy do výboru, který měl připravit sloučení.

Opravdu zůstává toto jediné řešení? Postavit zeď mezi regiony Troms a Finnmark a přimět Oslo, aby za ni zaplatilo?