Není náš vlastní jazyk součástí nás lidí?

Nedbale, hloupě a směšně vybíraná jména a názvy, trendy v tom se rádoby vyjadřovat výstižněji nahrazováním nejen náhodných výrazů v mateřštině anglickými, nýbrž celá rčení, za něž v norštině existují dávno zavedené plnohodnotné protějšky, či přebírání anglických idiomů přímo, bez zohlednění toho, že v norštině již existují: jazykové sebevědomí je mnohdy nízké, spousta lidí má vůči angličtině komplexy méněcennosti a bohužel mnoho Norů nevnímá, že norština, potažmo Norsko, je pod neustálým a nebývalým tlakem, přičemž by si zasloužilo ochranu.

Vědomě i nevědomě se opakují jako klišé módní slova a silácké výrazy vyjadřující neústupnost, přičemž si dost lidí neumí najít dynamiku, kterou jejich mateřština již v sobě má, a pohrávat si s ní, než rezignují s tím, že jim prý nestačí na přesné, úderné a adresní vyjadřování se. Námět je dopodrobna rozebírán mj. v listu Morgenbladet.

Písemná ani mluvená norština není ani chudým ani nudným jazykem, vezměme si např. kolik nabízí možností vytvářet složená slova, slovosledu a vyjadřování se menším počtem slov, než v angličtině. Ovšem liší se schopnost užívat možností jazyka nebo jsou lidé líní se jej pořádně naučit. Přitom podle vzdělávacího portálu www.utdanningsnytt.no je to množství pojmů, tedy představ, jež stojí za slovy, jež jsou rozhodující pro vytříbenou jemnost nuancí, jež lze pomoci jazyka vyjadřovat.

Průměrný uživatel(ka) jazyka většiny jazyků světa má aktivní slovní zásobu v rozsahu pěti až šesti tisíce slov, a to bez ohledu na to, nakolik by byl jeho/její jazyk bohatý či chudý. Shakespeare používal cca. 20000 různých slov, zato norští autoři Ibsen, Hamsun a Wergeland 27000, 31000, resp. 58000. Chudou literaturou by jejich díla nenazýval snad ani jeden.

Dlouho trvající proces vede ke vzniku spousty zkomolených novotvarů. Před tisíci lety to byla staroangličtina, jež si půjčovala slova ze staronorštiny. Dnes spatříte na autobusové zastávce reklamu, kde je napsáno „drop off“. Jinde uvidíte a uslyšíte „look“, „influencer“, „backing“, „awesome“, „weird“, „awkward“, „ever“, „approach“, „allrounder“ atd. Během rozhovorů s některými Nory by na vás mohli kvůli svému chudému vztahu k mateřštině vybafnout anglické „what?“, „no“ či „wow“. Nemluvě o „shit“, „crap“ a „motherfucker“: ohroženy anglickými výrazy jsou dokonce i nadávky a vulgarismy. A to zrovna norština, jež v neposlední řadě disponuje mimořádným bohatstvím, i pokud jde o toto výrazivo... Anglicky mluvící by byli moc hrdí na to, aby takhle mohli znetvořit vlastní jazyk.

Na nejednom norském pracovišti probíhají jak korespondence, tak konverzace o přestávkách v angličtině. Na norské akademické půdě angličtina téměř vytlačila jiné jazyky, jako např. němčinu. 90 % postgraduálních prací se píše v angličtině. Angličtina je považována za jazyk, jenž je samozřejmé a zcela přirozené používat, ukazuje k budoucnosti a vyplatí se, zatímco mají vlastní jazyk za zpátečnický a užívat ho je svérázné a výsledkem vědomé volby.

Podle výsledků studie zveřejněné na výzkumném serveru www.forskning.no jsou Norové na tom s angličtinou prý lépe než některé další národy proto, že filmy /s výjimkou kreslených a animovaných filmů/ nejsou dabovány, což podle jiného průzkumu jich také 90 % odmítá, aby byly. Badatelé prý dospěli k tomu, že vynechávání dabování v televizi a kinech má kladný účinek odpovídající výuce angličtiny ve škole v délce mezi rokem a půl až čtyř let. Pokud tedy neovládají angličtinu až tak bravurně, místo toho musí Norové neustále nechávat své oči „putovat“ po titulkách. Zároveň je to otázkou ceny, poněvadž titulkování je v Norsku, zemi s velkou konkurencí mezi překladateli a malým domácím trhem levnější, než dabování.

Avšak pro většinu Norů angličtina i nadále zůstává cizím jazykem. Norský pravopis je zakotven ve vládě a parlamentu. Když Norsko seshora takovým způsobem nařizuje veřejným zaměstnancům, učitelům, žákům a studentům, jak se mají vyjadřovat, nemohou ministerstva, úřady a instituce samy vědomě a z vlastní vůle a rozhodnutí tento pravopis porušovat. Navzdory tomu ani vláda nepochopila, že vytváření názvů je jazyková politika v praxi a tato politika se skládá ze zákonů, norem, pravidel a směrnic. Tzv. Jazyková rada má určité zásady pro vytváření názvů určených pro veřejnost.

Veřejné názvy mají podle Åse Wetåsové, předsedkyně Jazykové rady prostřednictvím norských médií, důležitou demokratickou funkci. Jsou to mentální škatulky a styčné body mezi úřady a lidmi. Názvy veřejných institucí mají být informativní a snadno poznatelné, přesné a lidem blízké (uzemněny, blízko svým kořenům, chcete-li), transparentní a co nejvíce vysvětlující sebe samé a dodržovat norská pravidla pro skladby slov. Výsledkem jsou názvy dlouhého trvání.

Ovšem dnes jde spíše o budování značek a provozování obchodů podle podmínek Internetu a více o komunikaci se softwarem, než o komunikaci s lidmi. Názvy již nejsou poznatelné, byť mají být. Schváleny byly názvy jako Norec, Bane NOR a City... Kdo je může brát vážně? Zaneřádění mateřštiny si vyžaduje uvědomování si, diskuse a jednání, a Jazyková rada může schvalovat a doporučovat, jenže to málo pomůže, pokud si uživatelé zvolí jazyka něco jiného.

Když si norská univerzita změní svůj název na OsloMet a vztyčí v Norsku znaky s názvem Oslo Metropolitan City, pak si jeden může myslet, že intuitivně srozumitelný název v norštině není pro norskou vzdělávací instituci dost dobrý a je tím podrývána jazyková politika v Norsku, jež stanoví, že norština je plnohodnotný jazyk, jež se může používat a de facto je používána všude v norské společnosti.

Představte si, že byste se Slováky mluvili anglicky jen proto, že neporozumíte prvním vyřčeným slovům, či větě, jež vysloví. Třetina mladých Norů mluví s Dány anglicky, jelikož mluví anglicky lépe než rozumí slyšené či psané dánštině, uvádí norský zpravodajský server www.nrk.no. Volí si cestu nejmenšího odporu byť za cenu kulturní pospolitosti, o než se severské národy dělí mezi sebou navzájem. Povědomí o jazycích sousedů a jejich porozumění záleží na tom, z jaké části Norska jste.

Za sílícím se vlivem angličtiny vidí mnoho lidí esemeskování a počítačové hry, při němž přebírají místo mateřštiny anglické zkratky. O co se ochuzujeme? Neztrácíme poté sami sebe, když se necháme nakazit angličtinou? Není snad vlastní jazyk součástí našeho já? A čímpak tak jsme bez něj?