Že by posun brankoviště? Někteří Norové se shodli na tom, že jde o hlavní důvod, proč má být Norsko obětováno OSN, EU a globalizaci, zato jiní to odmítají jako pouhé spekulace a spiklenecké teorie ufňukaných.

Pád Norska a jeho dějin, identity a svébytnosti prý dovršili podpisy dohod a deklarací OSN o migraci, či připojení Norska jakožto nečlenské země k ACERu, energetické agentuře EU, a řady dalších zavazujících dohod a úmluv nadřazujících norská pravidla, zákony, zvyklosti a tradice, zatímco voliči nesmí ani škrtat politiky na volebních lístcích, aby tak ústředí stran mohlo zvolit jen ty se „správnými“ postoji. Proto je, jak jsem v dřívějších článcích napsal, diametrální rozdíl v postojích poslanců a lidu nejen v otázkách EU, podpory monarchie, anebo přistěhovalectví, či v jednotlivých rozhodnutích parlamentu jako je např. nedávný přísun přívrženkyně IS s dětmi do Norska či chystaná „klimatická kůra“, jíž se vláda dožaduje změnu chování obyvatel.

Tito politici údajně prokazují svou větší loajalitu nadnárodním organizacím (než vlastním voličům), když zcela bez skrupulí a vysmátí uzavírají smlouvy bez předchozího transparentního a demokratického zveřejňování a prodiskutování, na to žádná cena není příliš vysoká. Na to člověk musí být koumák, anebo snad ne? Vždyť ve skutečné demokracii mají být občané skrze komunikaci obeznámeni s těmi zákony a smlouvami, jež jsou schvalovány. Např. diskuse třeba na serveru www.finansavisen.no a řady skupin na sociálních sítích na toto téma jsou plné příspěvků odporu až „přetékají“, zatímco rozhodnutí parlamentů, měst a okresů odrážejí vůli lidu čím dále méně.

Nedemokraticky schválená AGENDA 2030 OSN znamená odstoupení suverenity a možnosti a práva být samostatnou, nezávislou zemí. Podle nejrůznějších pisatelů a hlasatelů alternativních a méně často i mainstreamových médií usilují o to, aby norský národ spočinul pod světovým řádem OSN, který by využíval hospodářské moci Norska k vlastnímu prospěchu, přičemž si syslí, jak může, na úkor zdrojů a kapitálu Norska. V honbě za další trofejí jde jim prý o jediné: kupovat sobě a jim blízkým lukrativní místa v mezinárodních organizacích penězi daňových poplatníků.

V novoročním projevu odvysílaném veřejnoprávní televizí se norská premiérka nechala slyšet, že Norsko musí přispívat. Dojem, jenž mnohým z projevu zůstal, byl takový, že Norsko má mnoho peněz a má povinnost jimi obdarovat OSN. Konkrétní činy jinak nezmínila. Kdo to jsme „my“, jsou-li nejhorší znečišťovatelé Čína, Indie, arabské země, Rusko a Spojené státy, jež prý nepřispívají? Naše premiérka klade velké požadavky na nás, a požadavky pocítíme, jenže byla snad řeč o tom, že něčeho získáme odplatou? Kdepak. Zato my máme jen dávat.

Obdobně předsedkyně vlády využila svého řečnického času v sídle OSN na to, aby se pochlubila dlouhým seznamem toho, co by mohlo Norsko dělat jakožto uchazeč o členství v Radě bezpečnosti. Za OSN odjela spolu s ministryní zahraničí, ministrem pro pomoc rozvojovým zemím, ministrem pro klima, ministrem zdravotnictví a korunním princem. Snaží si snad zas v Radě výměnou hlasů a pozice zakoupit místa sobě i svým kamarádkám a kamarádům? Jezdí tam, aby navnadili ty, jež jim mohou zajistit místa, z nichž se neplatí daně a z nich třískají další benefity?

Deník Verdens Gang nazýval schůzky Norů se zástupci 192 dalších zemí OSN „speed dates“ - rychlorande (!). O podporu norského uchazečství žádali i nejhorší a nejkritizovanější autoritářské, totalitní, úplatkářské a nejméně demokratické režimy světa. Tam Norsko na pochlebování se zaslalo bývalé špičkové diplomaty a zatím na úkor daňových poplatníků dokutálely jen v této přípravné fázi desítky milionů norských korun a zavázalo se „banditním státům“.

Rádi si hrají na velké a důležité penězi, moci a pověstí nás všech, přitom se zavedená masmédia většinou neobtěžují politiky grilovat o plýtvání a paradoxech na co vše v Norsku chybí peníze, vč. pro účely, jež by byly ku prospěchu těm nejzranitelnějším a nejpotřebnějším. Již v minulosti jsem psal o morálních dilematech spojovaných s rozdáváním peněz nadaci Clintonových, či nadaci George Sorose. Kde je Nejvyšší kontrolní úřad? Může premiérka jen tak věnovat peníze bez schválení parlamentu?

Terje Rød-Larsen, mírový vyjednávač v rámci ministerstva zahraničí, bývalý politik sociálně demokratické strany a prezident think-thanku Mezinárodního institutu míru (IPI) v New Yorku a jeho žena Mona Juulová vychází v několikadenní reportáži v deníku Dagens Næringsliv v málo lichotivém obrázku. Norské ministerstvo zahraničí bylo sponzorem IPI částkou celkem 136 milionů norských korun.

Je prý skvělé, že norská pomoc rozvojovým zemím udržuje při životě několik tvrdě pracujících Norů, jejichž roční platy mohly poskytovat porce jídel denně několika tisícům hladových dětí. Stydět by se měli ti, jimž stud náleží. Většina platí všelijaké daně a poplatky vyžadující takřka půlku platu, zatímco jiní Norové v cizině pobírají milionové platy a mají vše bezplatné. Kdo je tu příživníkem?

Také Kjell Magne Bondevik, další norský bývalý špičkový politik, si opatřil velice štědrý zdroj příjmů dříve, než odstoupil jako politik. Byl spoluzakladatelem tzv. Centra míru v Oslu, jež stálo daňové poplatníky desítky milionů, ačkoli se potvrdilo, že se minulo účinkem a chyběly kompetence.

Dále by stálo za zmínku několik účelových jmenování do funkce či zřízení funkcí jen proto, aby někdo mohl být společně jako druh a družka v stejném městě v zahraničí a dojít systém. Norsko je podle několika vypracovaných zpráv a prostřednictvím několika médií nejúplatnější zemí severu a mezinárodní organizace úplatkáře z řad politiků jako protislužbu zase odměňují. Zejména se to týká těch z dvou největších stran, jež se u moci střídají. Norsko je těmto politikům příliš malé a mají příliš velké ambice o rozšíření vlastních křídel nad Evropou a světem.

Mají v parlamentu vůbec co dělat globalisté? Proč se nedaří prosazovat dodržování ústavního bodu o tom, že dokud je někdo předseda/předsedkyně vlády nemá zastávat nadnárodní funkce, či pracovat pro podřizování legislativy své země nadnárodním organizacím, či korporacím, jinak se ocitne do střetu zájmu? Proč podílet se na procesu rozhodování a schvalování národních zákonů a pravidel, jsou-li přesvědčení o tom, že je lepší se nechávat řídit odjinud? Být poslancem a zároveň pracovat pro cizí zájmy je snad protiřečením? Hájit národní zájmy by přece bylo kvůli osobním cílům kontraproduktivní. Přitom paradoxně hájí práva a suverenitu jiných zemí a národů, jenže ne a ne své/ho vlastní/ho.

Dokud existují strany mimo parlament, jež chtějí to, co také chcete, proč ta loajalita ke stranám, s nimiž nesouhlasíte a které se svorně dopustili šikovného puče «s lidskou tváří», čiperně demontují norské právo a svrchovanost a tak i setřeli tradiční osu levice-pravice? Názory jednotlivých politiků mají význam pouze proto, že si je lidé volí. V den, kdy hlasy poputují jinam, se z nich ale stanou bezvýznamní lidé.

Za zrodem demokracie a svobod v Norsku stálo vlastenectví, stejně jako v řadě dalších zemí. Pro mnoho politiků je ale Norsko pouhým odrazovým můstkem pro vlastní kariérní postup v zahraničí a voliči jim klestí cestu jednomu snadnému vítězství za druhým a globalismus jim poskytuje krytí před úplatkářskými činy. Vůle k politické prostituci je neoblomná.