Nejsou právě norská masmédia těmi největšími "komorami ozvěn", proti nimž sama tak bojují?

Podle Michala Racela Suissy, ředitele Centra proti antisemitismu a serveru www.sma-norge.no je Norsko dnes společností řízenou masmédií, nezvolenou mocí, jež se za své činy nikomu neodpovídá, ani demokratickými procesy, ani parlamentarismem. Tato moc vychází z výhradního státního vlastnictví zdrojů. Podobné úvahy lze najít i v spoustě dalších fórech.

Sledujete-li norská média z ciziny, pak vám mohlo dojít, jak hodně Norsko a norská média žijí v bublince, jež si někteří sami vytvořili. Vše v Norsku je tak skvělé, demokracie je tak vyspělá, ač jsou chudáci obyvatelé pevně v rukou místních manipulátorů zleva i zprava a např. proti své vůli a navzdory dvěma všelidovým hlasováním proti EU hnáni právě do náručí EU.

Pernille Dahlová Johnsenová, bývalá zaměstnankyně NRK, norské veřejnoprávní televize, napsala na Facebooku, jak „kauzy jako o představitelích nevládních organizací, jenž ždímají ze společné pokladny za své pokrytectví miliony, či ředitel veřejnoprávní televize, jenž si bere z peněz daňových poplatníků přes tři miliony ročně jsou důvodem proč ona, jakožto prototyp voličky levice, jež vyrůstala v sociálně demokratické rodině a studovala několik let humanitní obory a k tomu je umělkyní, již necítila u levice doma, jelikož nemysleli to, co říkávali vážně.

Říkávali, že chtěli bojovat proti hamižnosti, jenže se ukázalo, že jen žárlili na bohaté a sami byli stejně nestoudně hamižní. Tvrdívali, že jsou pro zrovnoprávnění, jenže selhali vůči chlapcům, jež nyní ve školách zaostávají. Nalhávali, že jsou pro to, aby se otcové aktivně angažovali do péče o děti, jenže je jim to jedno, že právě tatínkům je nejčastěji odepíráno právo být s dětmi. Namlouvávali nám, že jsou pro zrovnoprávnění, jenže nyní důsledně propagují ty druhy oděvů, nejvíce utlačující ženy, jaké svět poznal (a varianty těchto oděvů vznikají přizpůsobené norským firmám a institucím, nejnověji univerzitní nemocnici v Oslu a drážní společnosti Vy). Potírali autoritářské náboženství, jenže nyní jsou užitečnými loutkami pro náboženství, jež je daleko autoritářštější než křesťanství. Říkávali, že jsou pro svobodu slova, ovšem nyní bojují v první linii za paragraf o hanopis a štvaní. Tvrdívali, že jsou proti rasismu, jenže nyní zastávají politiku identity, jež je daleko rasističtější než cokoliv, co jsme pěkně dlouho neviděli. Nechávali si slyšet, že budeme pomáhat běžence, jenže vedou politiku, jež zachraňuje pouhou hrstku nejméně pomoci potřebných, zatímco ti, jež jsou skutečně v tísni, to mají přetrpět v zemích sousedících s válečnými a krizovými oblastmi. Namlouvali nám, že jsou protihlasy k elitě udávající tón, jenže nyní, když sami jsou součástí této elity, nikdo není agresivnější vůči jinak smýšlejícím a používají špinavější fígle než oni sami. Mazali nám med kolem úst tvrzeními o tom, že je typicky norské být právě takový a jmenovali vlastnosti, jež by měl být součástí základního vybavení každého Nora, mluvívali o archetypálních norských hodnotách, jenže hlavním pilířem celého jejich projektu je měnit norskou národní duši, kulturu, identitu.

Právě jsem si poslechl v rádiu archeologa, jenž tvrdil, že my Norové jsme neměli nic vlastního, vše prý máme zvenčí. Ani slovo o tom, že jsme měli svobodu vyjadřování před většinou ostatních, že jsme měli rovnoprávnost pohlaví déle než ostatní, že máme jednu z nejstarších nepřerušených demokracií a že se pak tato svoboda lidu šířila do zbytku Evropy a ne obráceně (podle samotného Montesquieua, původce zásady rozdělování moci).“

Pakliže je svobodné slovo pod tlakem a podle mnohých na cestě ven v zemi s tím, co někteří nazývají demokraturou, kde je navíc draze placený poplatek za veřejnoprávní televizi a rozhlas nově vymáhán jako zvláštní daň od každého, ať již máte přijímač, anebo ne, lidé by si mohli uvědomovat svou moc a postarat se o to, aby masmédia a s nimi spřízněné strany bránící volnému toku informací přišly o základ své existence a tím o svou moc.

Škoda a smutné, že jen světonázor poměrně mála vyvolených udává takt a pořadí dne, a to jeden rok za druhým. Jak výběrem námětů, tak i jejich prezentací jsou na hony vzdálené tomu, jak se pracuje v řadě jiných zemích. Jakoby na sebe uvalili cenzuru, nasadili si na oči klapky anebo jsou postižení tunelovým viděním a vidí jen to, co vidět chtějí. Sklonem k zapírání a překroucením sporných témat si u mnohých zasloužili nálepku krvavě rudé, poslušní manipulátoři režimu a hnusní popírači pravdy, či ministerstvo pravdy.

Tore Strømøy, známá tvář z veřejnoprávní televize, se nechal slyšet, že tehdy, když v televizi začínal, tak si všímal, že většině kolegů/kolegyň šlo o «uspokojování» svých kolegů/kolegyň, nikoliv diváků ani posluchačů. To první, co tenkrát udělal, bylo jezdění po celém regionu, kde měla televize pobočku a dělat to co téměř žádný novinář již nedělá – dávat se do řeči s lidmi. Prý proto, že se v současnosti příliš mnoho novinářů do redakcí dostanou přímo ze «školních lavic», kde se učili rychlou práci po Internetu a jen se s lidmi baví po telefonu. Když se s «holotou», «laiky» nesetkáváte, pak zapomenete, pro koho to vlastně pracujete.

Zpět k Suissovi, řediteli Centra proti antisemitismu. Ten uvádí, že noviny byly v minulosti buď místní a ve vlastnictví soukromníků, anebo byly vlastněny a obsahy upravovány politickými stranami. Jejich názory, postoje a stanoviska byly snadno poznatelné jakožto pokusy vůči voličům, aby získali k stranickému programu sympatii. Veřejnoprávní televize byla poznatelná jakožto hlásná trouba sociálně demokratické strany, ovšem se svými obsahy nevnucovala více, než aby se dalo orientovat i politicky a zachovat si svobodu volby.

Dnes je masmédií více, ovšem hlasů je méně. Rovnostářství v rozmanitosti Suissa vysvětluje státní podporou masmédiím natolik vytvářející závislost, že sama o sobě způsobuje politicky korektní rovnostářství. Spravována je politicky vyjmenovávanými byrokraty, což vede k tomu, že se masmédia snaží, aby si ji politicky zasloužila. Výsledkem je všehovšudy servilita ve společnosti i arogance, zneužívání a upevňování moci, panovačnost i mocichtivost mezi správci moci.

„Čím dále se společnost oddálí od pravdy, tím více bude nenávidět ty, jež ji říkají“, tvrdil spisovatel George Orwell. Ovšem řada lidí nechce pravdu, chce jen opět a zas potvrzovat to, o čem si myslí, že to pravdou je. Že by se společnost stala natolik falešnou, že pravda ve skutečnosti lidi znepokojuje?

Všechny hlasy se ve veřejné diskusi nepřipouštějí. Sebecenzura a kompromitování věcných a poctivých názorů a stanovisek ze strachu být nepochopen, vykládán špatně, zpochybňován, opravován, kárán, stigmatizován či sankcionován vede k nevyjadřování názorů. Proto se shlukují správně uvažující lidé diskutující s dalšími správně uvažujícími lidmi. Jdete-li dále, pak začnou útoky na vaši osobu nebo přednosti. Cena za vynášení nepohodlné pravdy je příliš vysoká, proto si od toho mnozí upouští.

Osoby, jež se k problematice kolem migrace a Islámu staví negativně a jež vidí a hlásí potíže, jsou nežádoucí a stávají se disidenty publikujícími v alternativních masmédiích. Zato s organizacemi pracujícími s uprchlíky, či pomáhajícími rozvojovým zemím je to jinak. Ti jsou ve svých požadavcích nezastavitelní a masmédia, zejména televize a rozhlas, jejichž mluvčí snad vybavili permanentkami, nakolik jsou tam často vidět, aby občanům namlouvali špatné svědomí.

Podobně je to s osobami povolanými k tomu, aby nám vštěpovali klimatickou krizi a určili den posledního soudu. Vše je tolerováno, nic není za čárou. Jen 7 % výzkumu není na politickou objednávku, a tak dává smysl odvolávat se na „97 % shody, že klimatické změny jsou vyvolávány lidmi“. Je to číslo přirovnatelné k severokorejským volebním výsledkům. Zato nesčetní nezávislí badatelé, jež se nenechávají diktovat ani politickou objednávkou, ani penězi dokládali jak to s klimatem je, zváni nejsou a rozhovory se s nimi nedělají. Ti, jež dvanáct let usilují o vyhoštění teroristy, jsou zkritizováni. Co kdyby podobně znepříjemňovali život klimatickým alarmistům a hysterikům?