Máme tu takový nepatrný mix chamtivosti/hamižnosti a nedostatku soudnosti. Podle některých zdrojů má tohle v sobě potenciálu dost na to, aby se to stalo norskou obdobou slavného amerického skandálu Watergate. Pokud musí za radovánky «vrchnosti» nést finanční následky celá společnost, aby vykoupila jejich duše z «očistce», pak je to prý důkazem toho, nakolik je celý systém úplatný.

Společenské špičky placené z veřejných rozpočtů byly uvedeny do rozpaků, že byly pozvány za takový majlant a nyní se pokoušejí zachránit a vysekat se z oné šlamastyky, do níž se dostali vlastní vinou a zastavit kritiku tak, že přepošlou účet za drahou legraci daňovým poplatníkům, aby pořadatel «semináře snů», jenž měl stát opravdu nehorázné částky, tak o nic nepřišel.

Deník Verdens Gang důkladně odhalil, jak Nicolai Tangen, finančník, který tajně ukrýval peníze do daňových rájů a nastupující šéf norského ropného fondu na budoucí důchody, zahrnoval norské politické špičky luxusem, když je zval do soukromých tryskačů z Evropy, na tři noci v přepychovém hotelu, seminář s předními akademiky světa, exkluzivní stravování pod taktovkou známého kuchaře Jamie Olivera a intimní koncert s hvězdami Sting a Gregory Porter.

Tangen vrhá stíny na transparentnost procesu: bylo jeho zaměstnání výrazem korupce, či jen hlouposti a špatné kultury? Jon Petter Rui, profesor právnických fakult v Bergenu a Tromsø, tvrdí o procesu zaměstnávání Tangena, že osoby s velikým vlivem na proces obdržely v době časově blízké dar pocházející od toho, kdo nakonec tohoto místa získal.

Místo toho, aby uznali své selhání účastníci semináře, tak ve veřejnoprávní televizi koktavě ostatním předhazují, že jsou oběťmi, tedy nijak nechápou, co provedli. Jsme svědky boje o to, aby neztratili tvář. Mnoho mocných si ani náhodou nenechalo projít hlavou, co je v pohodě a co již nikoliv a vůbec neuvažovali nad tím, zda se zúčastnili jako veřejní činitelé či soukromé osoby, pokud lze jejich funkce vůbec odlišovat od jejich rolí jakožto přátel Tangena. Uvádí to Nina Søreideová, profesorka Norské vysoké školy ekonomické (Norges Handelshøyskole).

Někteří mají za to, že to nebyl Tangen, kdo se dopustil průšvihu, nýbrž politici a další společenské špičky, jež sebe dostali do situace, kde je nutné ptát se na jejich způsobilost a nestranickost. Tangen pochopil, jak úplatností přijdou o morálku a etické vystupování. Dal někdy něco někomu, jenž mu to nemůže vracet, aniž by se tím mohl chlubit či odepisovat na daních tak, jak je to vtloukáváno do obyčejných daňových poplatníků, že je povinen?

I v Norsku mívají firmy, organizace, či instituce ustanovený částkový limit na to, jak hodnotný dar smí jejich zaměstnanci přijmout od dodavatelů, zákazníků, či dalších subjektů, s nimiž jsou v součinnosti. Tu se ovšem projevila neúcta a neschopnost vžít se do starostí o finance a vyhlídkám do budoucna řádových občanů. Ten, když je mu vypláceno několik málo korun víc, než mělo být, tak je na něj pořádán hon a pak je potrestán. Lidem již dochází, proč se škrtá v příspěvcích, jež se mohou zdát bezvýznamné, ačkoliv pro leckoho znamenají hodně: na brýle, rovnátka zubů, bezlepkovou stravu atd.: vše na úkor hýřící elity, jimž je vše málo.

Ropný fond se neinvestuje do vlastní země a do pracovních míst, průmyslu a infrastruktury, nýbrž do zahraničních fondů. Zároveň jsou invalidům odebírány důchodové kompenzace, jež jim měly zajistit, aby jim nebyl snížen příjem v den, kdy se stanou starobními důchodci. Přitom norská premiérka tvrdí, že to Norsku znemožňuje EU, resp. ESA, dozorčí organ Evropského hospodářského prostoru, jehož je Norsko členem.

Politika a byrokracie v Norsku dlouho stála i když ne na upřímnosti, tak alespoň na poctivosti a čestnosti a ne na morální slepotě. V posledních několika desítkách let se toto mění druhem lidí hrajících na demokraty, přitom na ni útočí a zároveň si uzurpují pravomoci, jež jim nepřísluší. Jsou hnáni něčím, co je na úkor zájmů i práv občanů.

Po omluvě to odezní a vše bude pokračovat tak, jako by se nic špatného nestalo, žádný trest není udělen, vždyť vzniklé náklady neponesou oni sami, nýbrž veřejné instituce, pro něž pracují. Vždy co nejvíce pravomoci v rukou několika málo osob, ovšem nikdy žádná osobní vina – takhle v praxi fungují oblasti kde stát vykonává svou moc.

Někteří to přirovnávají k Jensu Stoltenbergovi, bývalému premiérovi, jenž po Breivikových útocích prohlásil, že zodpovědnost nese on. Ovšem nikdy se mu nechtělo/nepodařilo pocítit žádnou vinu. Kdyby býval musel odstoupit kvůli odhaleným nedostatkům u policie, vč. té tajné, a dalších složek, jak dokládá vznikla Zpráva o 22. červenci, pak by to pravděpodobně v celé státní správě vyvolal ohromný strach.

Stejné věci si lze všimnout tehdy, zemře-li v péči o důchodce některý senior hladem, zemře-li někdo nemocný, zatímco čeká na péči, či zemře-li účastník silničního provozu kvůli neudržované silnici, tunelu atd. Spatřit to lze i v rozsáhlém případě skandálu NAVu, sociálního a pracovního úřadu v jednom. Nikdo není osobně potažen k zodpovědnosti ani tehdy, když nevinní lidé museli strádat a trpět ve věznicích. Pravděpodobně se již stalo, stává či stane i kvůli koronaviru, že někdo kvůli pochybením úřadů zemře, aniž by byl za to někdo potrestán.

Stát se v soukromé firmě to, co se nyní děje kolem zmíněného Tangena, tak by si jeden na to mohl vzít jed, že by byli v masmédiích titíž mocipáni vidět, jak vyhrožují ukazováčkem a dožadovali se opatření, trestů a vše, na co si jen vzpomenete. Odhalí-li se, že došlo k pochybení ze strany veřejného úřadu, či instituce, tak se nanejvýše zřídí fond, z něhož lze žádat o odškodné. A pak někomu něco málo připadne z uznání selhání, což ovšem nemůže zdaleka vyvážit za ztracené životy či další újmy, ovšem na personální úrovni se obvinění nedočkáte.

Osoby bez schopnosti cítit vinu ani lítost bývají mnohdy nazývány psychopaty. A tak se tvoří psychopatický státní správa s mocí kazit lidem život, aniž někdo musí cítit osobní vinu ani zodpovědnost. Přijímají se všelijaké daně, poplatky, omezení a ustrnulou byrokracii, jež nás duší, místo toho, než aby lidé pochodovali ulicemi a pálili snímky politiků z hněvu a opovržení. Nikdo se toho neopovažuje a namísto toho jsou poslušnými loutkami psychopatického státu s veškerou mocí, přičemž viník se nikdy žádný nenajde.

Všem záleží na tom, aby se našel na vedoucí místo ropného fondu ten správný správce, což je nepodcenitelný úkol, na němž bude záviset dlouhodobý výnos lepší než tržní podle investiční strategie. Tangen svět investorů zná a má jistě i životopis, jenž dokazuje způsobilost k pozici, ovšem nyní se mu vloudil škraloup. Důvěra se dlouho a pracně buduje, ale snadno dojde k jejímu otřesení. Jak mu budou Norové věřit, že se mu nebudou plést soukromé investice s ropným fondem, jemuž jsou ustanoveny docela přísné rámce a neochvějná zásadovost v otázkách zatajování a daňových rájů? A jak obstála pověst samotného fondu?

Je-li něco zdarma, tak okamžitě přispěchají politici, ředitelé koncernů i další členové elity. Nešlo tenkrát o puč, když si Tangen své místo vydobyl utajeně a bez věcných diskusí? O tom se nyní vedou spory. Nejeden navzdory letité údajné zkušenosti a skromnosti dokázal, jak není profesionál. Přirovnává se to k horolezectví: lezete dolů, jde na vás únava, a přitom si myslíte, že máte za sebou to, co jste si předsevzali, a ejhle přesto padáte dolů...

Jsou i tací, jež poukazují na krapet horší tradici, kdy norské vlády desítky let miliardovými částkami uplácejí jiným zemím, organizacím, nadacím i jednotlivcům a mnohdy aniž by se mohl dokládat, na co ony prostředky šly, aby si ustoupivší členové vlády zajistili místa v OSN, NATO, EU a jinde, což jim procházelo jako ta úplně nejběžnější věc na světě, aniž kdokoli zvedl obočí.