Přiznejte se: kolik toho víte o norských pohřebních zvyklostech? Věděli jste např. to, že se v Norsku najde místo, kde se pohřbívat nesmí?

V minulém článku jsem psal o tom, jak se snaží někteří norští zdravotníci chránit lidskou důstojnost v době, kdy se blíží úmrtí. Uvědomují si, že jakožto zdravotníci jim náleží určitá moc a jí mohou i přes bohulibé úmysly ohrozit či ubližovat důstojnosti druhých. Je podle jich i třeba článků na serveru www.sykepleien.no velice pravděpodobné, že lidé, jimž zbývá krátký časový úsek života, vnímají více, než sami dokážou vyjadřovat. Případů je mnoho, kdy nezemřeli dříve, než se zvládli rozloučit s lidmi jim blízkými. Podle ošetřovatelky Marie Åkreové z Rady pro etiky v ošetřovatelství je definice dobré smrti to, že je očekávaná, připravená, transparentní a bolesti ji doprovázející jsou utišovány.

Pokud někdo zemře sám, musí dojet policie, aby vyloučila cizí zavinění. Eutanázie není v Norsku povolená a je jen sporadicky tématem politických stran, či dalších organizací, proto jezdí někteří do Švýcarska. Jinak se zdá, že Norsko ještě není pro tuto diskusi zralé.

Dvě třetiny zemřelých se v Norsku pohřbívají do země. Kvůli tomu, že zpopelňování je tak málo oblíbené, již začíná být leckde málo místa na hřbitovech, jež leckde kvůli zástavbě či komunikacím nelze rozšířit. Od r. 1996 je navíc povoleno rozptýlit popel po zpopelnění na širém moři, v horách a na větších jezerech a řekách, máte-li povolení od hejtmana. Toto si zvolilo ani ne tři procenta lidí.

Na mnoha místech není alternativou k pohřbu v kostele, jelikož neexistují další vhodné prostory. Mnozí ani neví, že je možný obřad bez kněze a že hřbitovy, jež se povětšinou rozprostírají okolo kostelů, jsou dostupné pro všechny bez ohledu na víru. Zajímavostí je, že kvůli mrazu a nemožnému rozložení těl není možné pohřbívat na souostroví Špicberkách.

Ceny se velice liší podle pohřebního ústavu a města/vesnice a cena za vše od inzerátu v novinách přes přepravu nebožtíka až po rakev, náhrobek, květiny, program pohřbu, děkovné lístky, hudbu atd. činí podle serveru www.dinside.no průměrně okolo 50 000 norských korun. Pokud člověk žije v okrese s jedním z 25 krematorií, tak je zpopelnění levnější než pohřeb do země, pokud tam není, tak obráceně. Tento režim vám může připadat nedůstojné a nespravedlivé zacházení: zatímco některé okresy nabízejí bezplatné zpopelnění, jinde, třeba v sousedním okrese to může stát třeba 7000 norských korun. Samotný obřad je bezplatný, jenže ve většině farností se odnedávna vybírá poplatek za pohřeb osob, jež do farností nepatří. Sazby se pohybují mezi 7000 a 30 000 norských korun. Náhrobek stojí většinou do 30 000 norských korun.

Také získávají na oblibě netradiční pohřby, a to prý i proto, že jsou lidé větší individualisté než v minulosti a dostává se jim za to pozornost a uznání skrze sociální sítě. Nabízí se stránky na vzpomínání si na nebožtíka skrze Facebook, kde mohou blízcí psát svá slova na památku, jež dohromady tvoří jakýsi kolektivní nekrolog.

Mír jeho/její památce. Co vlastně tato slova znamenají: že se má o nebožtících vyjadřovat kladně, hezky a lichotivě, či odzvonilo soukromí tehdy, kdy dozněl život? Najde se řada příkladů osob, jež byly po své smrti odhaleny, a to většinou v přeneseném, ovšem i doslovném smyslu. Čas od času to rozdmýchá vír názorů i v Norsku, např. tehdy, když v r. 2011 deník Aftenposten zveřejnil soukromé snímky nahého polárníka Fridtjofa Nansena. Tehdy, když snímky zaslal v milostných dopisech Brendě Uelandové, své o třicet let mladší vyvolené, bylo mu bezmála 70 let. Vnuk Uelandové představil jak snímky, tak dopisy v knize Nansenova poslední láska. Podle norské televize TV2 to byla Uelandová sama, jež o to požádala vnuka po své smrti. Ten po delší úvaze dospěl k tomu, že bylo správné zasvětit veřejnosti také do těchto aspektů života a osobnosti polární hrdiny.

Debata podnítila lidi z celého světa a odkryla naprosto odlišné postoje. Norský list Morgenbladet se pod nápisem Ňouma z lásky o Nansenovi vyjadřoval jako o zranitelném a směšném. Třeba posloužilo zveřejnění oněch hanbatých snímků jako útěcha dalším, jež se opojení láskou také zachovali pošetile. Anebo máme být jeho jménem rádi za to, že se mu po letech povedlo ukázat své statečné tělo široké veřejnosti?

Podle Carla Emila Vogta, odborníka na Nansena, a veřejnoprávní televizi NRK by se Nansenovi zamlouvala myšlenka, že celý svět studuje snímky, na nichž je nahý. Ovšem podle historičky Karin Bergové a televize TV2 by se Nansenovi zveřejnění snímků a dopisů protivilo a jde o etický přehmat.

Ovšem problematika se může stát relevantní komukoliv, ať již v roli nebožtíka, či osoby blízké. Co s velmi důvěrnými snímky, či dopisy, popř. dalšími tajemstvími? Je jen na nás, jak si naložíme se vším, co se jisté osoby týká poté, co zemřel? Je v pořádku to, že soukromí zemře spolu s onou osobou?

List Kragerø Blad toto řeší v několika příkladech známých Norů, jejich posmrtná pověst byla pozměněna/posunuta poté, co vypluly na povrch veřejnosti více či méně tajné informace. Diskutující kladou otázku, zda má toto nějaký význam pro jejich umělecké vystupování/výkon a jsou toho názoru, že není v našem zájmu, abychom o tom věděli, poněvadž vyslovovat Mír jeho/její památce má mít patřičnou váhu.

I proto je pro některé lidi a to rovněž z lásky k blízkým důležité jednak plánovat vlastní pohřeb, jednak být opatrní s tím, co přenecháme, anebo před smrti «provést ve svém životě úklid». Některá tajemství jsou nepatrná a jen poněkud rozpačitá. Nehledě na jejich povaze je možné udělat svým blízkým službu a ušetřit je toho, aby tomu byli vystavováni a byly jim třeba kladeny otázky, na něž nikdy nebudou mít odpovědi. Velikým paradoxem je v této souvislosti např. skutečnost, že bezmála polovina norských dětí a mladých někdy pořídilo snímky, na nichž jsou nazí. Vypadá to, že s jejich případným vymazáváním budou mít mladší generace daleko větší práci, než mívaly generace předchozí.

Pandemie podle sociologů zmařila právo důstojně umřít, přijdou-li na samém sklonku života o veškerý kontakt s jinými lidmi kromě těch ve „skafandrech“ a blízkost a potenciální útěcha zdravotníka jsou narušeny ochrannými pomůckami a dalšími opatřeními jako je dodržování společenského odstupu. Též dlužno říct, že v současné době je silně omezován počet účastníků pohřbů, což vede k tomu, že někteří blízcí stojí podél silnice s květinami, aby dávali najevo svůj soucit.

I norští baviči, kněží, badatelé a lékaři se pokoušeli normalizovat smrt, dalo by se zmínit např. Pera Fugelliho, profesora sociálního lékařství, jehož národ doprovázel při doznívání života. Dokud se o smrti nebavíme, tak pro nás v podstatě neexistuje. Člověk míní, život mění. Smrt nás může učit, komu a čemu se má dávat přednost, jak rozvrhnout síly atd. A nebojte se zemřít. Spíš se bojte žít s tím, že nebude za co zemřít.