Pod cizí nadvládou, jenže jinak. Proč tedy slavit Den osvobození? Kolik z jeho smyslu zbylo?

Před 75 lety Norsko získalo zpět svou svobodu. Byť jsme to my osobně už nezažili a bylo nám to zprostředkováváno, kolik to tehdy znamenalo pro obyvatele nejen evropských zemí, tak nám mohou rozhlasová slova o kapitulaci způsobit husí kůži.

Ovšem dnes se děje nepochopitelné, třeba to, že je Německu jakožto bývalému okupantovi umožňováno kupovat rozsáhlé horské oblasti, aby si je předělávalo na průmyslové zóny pro větrné elektrárny. Přitom se jedná o domácí pohoří Norů, kde rozhodující pro chuť k bydlení na venkově je radování se z přírody, pohoda a pocit svobody. Větrné elektrárny jsou pravým opakem toho. Jistě se najdou politici, jež po čase „vylezou ze svých děr“ a prohlásí, že toto nevěděli. Podle kritiků větrných elektráren je to, co se nyní děje, největší zradou venkovu a jeho obyvatel a je fatální, že je tolik politiků, živnostníků i organizací na špatné straně dějin, jež je budou soudit velice nemilostivě.

Současná norská vláda chytře odstranila paragraf Ústavy, podle něhož se trestem odnětí svobody v délce od osmi do 21 let trestá ten, kdo protiprávně způsobí, či v spolupachatelství způsobí, že Norsko, či jeho část, se ocitne pod cizí nadvládu, či je začleněn do jiného státu, či odtržen. Toto je mnoha obyvateli, leč ne všemi, vnímáno jako velezrada.

Proto se mluví a píše o potřebě obnovení královského slibu zemi a národu. Král Haakon VII. si v r. 1905 z lásky a přání sloužit zemi i národu zvolil jako svůj bonmot Alt for Norge, tedy Pro Norsko vše, ovšem se bezpáteřné, lstivé, zrádné a jedovaté levici 70. let, v době rozmáhajícího se přistěhovalectví do Norska a zavádění globalizace, podařilo bonmot zkazit tím, jak ho ztotožňovala a dávala do souvislosti s nacismem a rasismem. Současný král Harald V. a korunní princ Haakon Magnus raději všelijak a všehovšudy chválí a velebí multikulturní společnost a navštěvují mešity a kulturní spolky, např. Somálců, než aby jednou přednesli kritické slovo o neslučitelnosti a o srážkách, jež nám připomínají alespoň alternativní masmédia. Někteří si dělají starosti, zda monarchie přežije, když se vlastním lidem tolik protiví.

Děkovat těm, jež zemřeli za to, abychom my mohli žít, za demokracii, svobodu a spravedlnost, a zároveň připomínat si, kým jsme, na čem jsme, co máme a kam kráčíme, na tom je něco podstatného a správného. Jenže byť je to považováno za součást společné identity a alespoň trochu se o tom učí ve školách, kolik z těch, jež si narodili dlouho po válce, si obsazení Norska uvědomuje? Namísto toho se zdá, že daleko převažují ti, jež berou jako samozřejmost to, za co odbojáři bojovali.

Dnešní politici, byrokraté a další mocní přinesou národním válečným hrdinům a vlasti jen hanbu a stud. Premiérka Erna Solbergová se pomoci peněz norských daňových poplatníků stylizuje do role jednoho z nejmocnějších lidí světa. Pracuje pro kariéru a budoucnost sebe a své přátele, pod rouškou toho, že pracuje pro svět a v nepatrné míře i pro Norsko, o němž mluví jako o pouhém území a neuvědomuje si to, že má dávat vlastní zemi a vlastnímu národu přednost.

Solbergová darovala 13 miliard norských daňových prostředků Billu Gatesovi, druhému nejbohatšímu muži světa, a miliardu Číně, největší ekonomice světa, ovšem doma v Norsku stát daněmi značně ujídá z peněz, jež lidé peněžitou sbírkou věnovali místním kadeřníkům, restauratérům, či dalším živnostníkům. Zároveň znemožňují pravidla EU, jejíž Norsko oficiálně není členem, skrze všelidovými hlasováními neschválený, leč vnucovaný Evropský hospodářský prostor však ano, aby norský stát nabízel jistiny v případě úvěry firmám, jež měly potíže již před koronakrizí a tak pomáhal zachraňovat norská pracovní místa. Systém jistin je totiž podle Dohody o EHS definován jako státní dotace a musí být schválen Evropskou komisí.

Proto někteří burcují k tomu, že je brzy načase být osvobozen od protiústavní dohodě o přidružení se k Evropskému hospodářskému prostoru, Schengenské smlouvě, Agentuře pro spolupráci energetických regulačních orgánů a zastavit vazby na totalitní OSN se svou Agendou 2030, jež podkopává norskou suverenitu, oprávněnost demokracie, právo sebeurčování i Ústavu.

Prý má být globalistická elita vyměněna za oslavování v norských barvách barvami spojenými s ideály francouzské revoluce, tedy svobodou, rovností a bratrstvím, s křížem jako symbolem zakotvení země, jenž globalisté protiústavnými metodami vytahují z Ústavy kousek za kouskem a vyměňují ho symboly OSN. Bídníci všech zemí přece znamenají o tolik více než bídníci a slabiny ve vlastní zemi. Cokoliv jiného by bylo moc úzkoprsé a maloměšťácké.

Dokonce ani při dnešních památkových akcích a projevech nenosili čelní představitelé Norska vlajky, zatímco přednesli věty typu „Norsko je podřízeno OSN a NATO“ a chválili politicky povolané ozbrojené síly v jiných zemích, jako kdyby za Norsko vytvářely mír a obranu proti vnějším, či vnitřním nepřátelům. Podle deníku Aftenposten má být do r. 2030 zrušena armáda. Brzy se o armádě v dalším článku jí věnované rozepíši více.

Aby mohli obejít nacistický zákaz vlajek, nosívali Norové za okupace sponky na papíry připnuty ke košili, blůze, či bundě. Zato dnes jsou samozvanými organizacemi jako Faktisk.no překrucujícími pravdy a různými novináři nazýváni rasisty ti Norové, jež nosí na svém oblečení jehly s norskou vlaječkou v protestu proti nošení symbolu cílů udržitelnosti OSN a ze solidarity s těmi, kdo položili své životy za Norsko ve válečných konfliktech. Avšak členové vlády, státních úřadů a organizací svými plackami se symbolem cílů udržitelnosti OSN raději ukazují, že spíše zastupují OSN a svět než Norsko.

Podle spisovatele a sociologa Halvora Fosliho v jeho knize Mot nasjonalt sammenbrudd, či K národnímu zhroucení Norsko již svou hospodářskou a kulturní udržitelnost spotřebovalo. Jsme u konce jedné cesty. To Norsko, jaké jsme znali, má být potlačeno a jeho lid zvyšující se rychlostí vystřídán migranty. Nacisté a islamistické síly k sobě mívaly blízko. Malý národ jako ten norský se rychle promoří destruktivními silami tehdy, není-li v obecném zájmu pečovat o státnost a národní zájmy a aby Norové nebyli v ohrožení ve vlastní zemi a aby se z nich postupem času nestala ve vlastním Norsku menšina.

Den osvobození je důležitou připomínkou. O to mrzutější je to, že si zas a znovu zaděláváme na problémy. Norsko potřebuje nové politiky staré školy, jež si od válečných veteránů vezmou poučení. Pro dnešní vládu jsou výroky jako ten premiérčin ohledně toho, že Norové nemají brát za samozřejmost to, že Norsko tu je pro ně, vlastnější než slovo vlastenec, či vlastenecké. Podle dalšího nedávného výroku premiérky jsou její odpůrci prý „slátaninou“. Někteří její protivníci by rádi, aby se den, kdy si jí a lidí jí podobných zbavili, stal dnem, kdy se každoročně veřejně vyvěšují a vztyčí vlajky.

Třeba se jim jednou splní to, k čemu nabádají: postavte se tomu, čemu nevěříte, i kdyby to znamenalo, že zůstanete sami. Neboť tehdy, když vaše hvězda stoupá, vaší přátelé vědí, kdo jste a když padá, víte, kdo jsou vaši přátelé.