Cítí se zimomřiví. Je snad v pořádku, že se elektřina vyváží do ciziny, zatímco v tuzemsku v řadě období roste její cena hodinu od hodiny?

Je pravda, že momentálně je rekordně nízká, kolem 6 øre, tedy cca. 15 haléřů, za kWh, ovšem zdaleka tak tomu nebylo vždy. Za celou dobu, kdy se vedou statistiky, nebyla nikdy cena vyšší než předloni. Průměrná cena byla v r. 2018 48,6 norských øre, tedy takřka 1,22 Kč, za kWh, o 41 % více než předchozí rok. Včetně poplatku za pronájem sítě, DPH a zvláštní daně na elektřinu plus tzv. Enova poplatek byla průměrná cena 114,90 øre, tedy cca. 2,87 Kč, za kWh, což je o 19 % více předchozí rok dříve.

Zvýšené ceny bývají zdůvodňovány především poměry mimo Norsko, jako např. zvýšenými cenami plynu a uhlí. Hlavní vysvětlení se podle zpravodajského serveru Nettavisen najde v Číně a Indii, kde vyšší hospodářský růst tlačí ceny elektřiny vyráběné pomoci uhlí nahoru a norská elektřina z vodních elektráren musí být oceňována jen o něco málo níže než cena za elektřinu vyráběnou pomoci uhlí. Bude-li cena za elektřinu z vodních elektráren držena nízko, zatímco cena za elektřinu vyráběnou pomoci uhlí stoupá, pak se vodní nádrže příliš rychle vyprázdní, místo toho, aby se udržovala „zdravá“ rovnováha.

Tržní analytici předvídali, že cena patrně zůstane na vyšší úrovni, než na co byli Norové zvyklí. Kvótní cena za oxid uhličitý se za dva roky pětinásobila a zůstane vysoká, dokud budou země jako Německo a Polsko vyrábět elektřinu, jež škodí životnímu prostředí a prostřednictvím norských vztahů v obchodě s elektřinou silně ovlivní její norskou cenu.

Norská spotřeba elektřiny na vytápění domácností i nebytových prostor (jež tvoří okolo 70 % spotřeby) je na domácnost více než čtyřikrát vyšší, než je průměr v Evropě. Běžný norský rodinný dům spotřebuje ročně cca. 25000 kWh, trochu větší byt 12000 až 15000 kWh a celkem je spotřeba norských domácností srovnatelná s celkovou spotřebou Itálie, země s více než 11krát tolik obyvatel, jaké má Norsko. Norové nikdy nespotřebovali tolik elektřiny jako v r. 2018, a to částečně díky zřizování nových datových center. Norský statistický úřad ovšem hovoří o celkovém poklesu výroby.

Žít v části země s arktickým podnebím stojí peníze. Přitom se plyn nepoužívá na vytápění, většina lidí topí elektřinou a řada lidí k tomu palivovým dřívím. V severním Norsku jsou odběratelé osvobození od DPH a daň na elektřinu, chabá to útěcha v době zvyšujících se cen.

Kolik spotřebujete také záleží na tom, kde v Norsku žijete. Přestože ceny elektřiny jsou druhými nejnižšími v Evropě tvoří dvě třetiny faktury za elektřinu daně a poplatky a norská DPH na elektřinu je druhou nejvyšší v Evropě a celkově to tak posune Norsko do evropského čela. To podle zpráv evropské energetické agentury ACER.

I tak se podle úřadu za vodní toky a energie i spotřebitelské organizace poslední tři roky nejvíce vyplácelo uzavřít dohodu o fixní ceně za elektřinu, ovšem tu má vyjednanou málokdo. Ovšem i dodavatelé se mýlili ohledně předvídání vývoje cen.

Norské elektrárny a vedení vysokého napětí jsou z 95 % vlastněny státem, kraji a okresy a vydělávají na rostoucí spotřebu, zatímco je vyplácena vysoká renta akcionářům, tedy státu, kraji a okresům.

Norská výroba elektřiny je velice závislá na počasí, aby pršelo a tálo co nejvíce sněhu. Loni byla chladná zima následovaná suchým létem, takže v nádržích bylo málo vody. Cenu zvedá také chladný konec zimy se zpomaleným táním sněhu a ledu. Letos napadlo výjimečně hodně sněhu (třeba v takovém Tromsø přes 6 metrů) a leckde ještě teď v polovině května padá. Mnohdy ke snížení cen nepomůže ani větší množství srážek. Ať už jsou vodní nádrže na výrobu energie pomocí hydroelektráren poloprázdné či ne, energetické společnosti si volí elektřinu vyvážet na úkor běžných spotřebitelů a průmyslu. Nezodpovědná spekulace dráždí.

V posledních letech tvořil vývoz elektřiny okolo 10 % výroby. Podle Norges vassdrags- og energiverk (norského úřadu za vodní toky a energie) a prostřednictvím deníku Aftenposten zajišťují kabely do ciziny nižší cenovou hladinu v letech sucha a v tuhé zimě. Podle výpočtů úřadu by mohly být ceny bez kabelů 2 až 3krát vyšší. Prý jde o bezpečnostní ventil, jenž tlumí výkyvy cen. Bez kabelů by výrobci elektřiny ušetřili vodou, aby byli připraveni na období s málo srážkami. Menší výroba by navyšovala ceny.

Odpor proti kabelům a vývozu elektřiny do ciziny, potažmo rýžování zisků z elektřiny je v Norsku silně zakotven, jelikož je vodní energie považována za společný majetek Norů, jenž nemá být prodáván levně ven, aby si ho ti, jimž původně patřil, pak draze kupovali zpět a k tomu ještě byli hanebně zatěžováni daněmi a poplatky. Toto považuje řada lidí takto se považující za spoluvlastníky těchto přírodních zdrojů za formu bezpráví.

Podle kritiků totiž Norsko místo toho, aby z energie výhodně těžili místní obyvatelé a vytápěli své domy, tak stále větší měrou právě prodává elektřinu do ciziny. Prozatím sedmnáct kabelů spojuje tuzemský trh se zahraničními trhy s elektřinou. Aby se Norsko pojistilo proti budoucím navýšením cen dovozem vysokých cen ze zahraničí, musela by se vybudovat větší kapacita, než jakou země aktuálně potřebuje. Rezervy země má v podobě možné modernizace hydroelektráren a výstavbu větrných elektráren, jež řada Norů čím dále více používá jako páku na odvádění pozornosti od vysokých domácích cen ve prospěch «světových výzev», pokud jde o zveličení a velebení obnovitelných zdrojů Norska dávaných k dispozici Evropě, což bylo, je a bude na úkor tamní přírody.

Kolem ceny za elektřinu a smluvních podmínek panuje zmatek. Norské spotřebitelské organizaci si v posledních letech nejvíce stěžovalo odběratelé elektřiny, její telefonní prodej, zavádějící marketink a vychytrale formulované smlouvy s přechodem na daleko méně výhodné podmínky krátce poté.

Ministři energií odmítali zavedení stropu u ceny elektřiny. Spotřebitelská iniciativa se domáhala maximálně 50 øre (obdoba haléřů) za kWh vč. daní a poplatků. Norské úřady v 90. letech opustily systém stanovené ceny za elektřinu v prospěch tržně upravované ceny. Úřady vyzdvihají své udělování povolenek investorům do vodních a větrných elektráren jako příspěvek k snižování cen v době, kdy se elektrifikuje vozový park, ropné plošiny, trajekty a další lodě a spotřeba elektřiny stoupá.

Kvůli slabému kurzu norské koruny by mohly být ceny elektřiny vyšší. Severská burza pro obchod s elektřinou totiž obchoduje s eury jako platidlem. Navíc byl navýšen poplatek za pronájem sítě a ten tvoří většinu cenu za elektřinu. Poplatek povyrostl více než ostatní ceny a je nejvyšší v Evropě. K tomu je třeba připočítat zmíněnou DPH a zvláštní daň na elektřinu.

Mluvčí Ministerstva pro ropu a energie to vysvětluje potřebou investic do zaostávající sítě, což je předpokladem jistoty dodávek, a i nadále tvorby hodnot v průmyslu a podnikatelské sféře. Délka norské energetické sítě odpovídá vzdálenosti sedmkrát okolo rovníku. A kvůli sázení Evropy na zelené energie a volání po tom, aby se Norsko stalo „baterií Evropy“ bude řádový spotřebitel chtě nechtě platit ještě více, aby to byl schopen ufinancovat.

Pokud by politikům šlo o výdaje lidí, vraceli by lidem část příjmů snížením poplatků a daní, ty ovšem potřebují stále více a hájí se tím, že „nikomu se nelíbí vysoké účty za elektřinu, avšak je třeba mít na paměti, že financují benefity, jež si všichni přejeme: silnice, školy, nemocnice, obranu, sociální stát.“ Takže jde v závěru jen o cynické navýšení celkového daňového zatížení.