Norský "stoicismus" vyvěrá z norské povahy. Jako národ jsme ale soudním procesem s Breivikem roztrháváni zas a zas: Breivik dělá naši krvavou ránu všední a to např. měkkým, monotonním způsobem, jakým hovoří o zabíjení.

Ve čtvrtek 26. dubna se v mnoha městech Norska zpívalo. Je to reprezentativní výraz semknutého národa, který zlu ukazuje záda? Uvidíme, kolik lidí se „obrátí na víru“ z těch, kteří nesdílí poselství písně, která zazněla: Jsme všichni stejní a stejně hodnotní a aby svět byl lepší mělo by se Norsko více dělit o své pracovní příležitosti, svůj sociální systém a své ostatní velkorysé možnosti se zbytkem světa. Jiné cesty není. Je velmi důležité, abychom začali u sebe, abychom si všichni na světě mohli mít lépe.

Záleží, koho se zeptáte. Kolik přistěhovalců do Norska se dnes vůbec obtěžovalo zazpívat „Děti duhy“? Asi na to kašlou, dokud jim pokaždé k 20. dni v měsíci přistávají na účet dávky. Norové žijící ve východní části Osla jsou překvapení skoro pokaždé, když uvidí v dopravním prostředku cestu do/z práce etnického Nora. Cítí se jako cizinci ve vlastní zemi.

To, co někteří vnímají jako blábol o vymývání mozků, jsou jiní přesvědčení o tom, že zapomněli na odkaz svých předků, úctu ke své identitě a svoji povinnost k vlastním dětem i budoucím generacím. Je snad cílem společenského vývoje beztvará, šedá, dobře ovladatelná masa bez vlastního myšlení? Chabá útěcha těch, se kterými se člověk v Norsku baví, je, že se toho buď jak buď stejně nedožijí. Co je to za řeči a postoje? Zcela jistě to není uvažování hrdinů, kteří zachraňovali Norsko za 2. světové války.

Když se v Norsku koná demonstrace, bývá to za spravedlnost – za Palestince, za děti, které přijely do Norska bez rodičů a zažádaly o azyl, který jim byl odmítnut a byly vyhoštěny, za nezávisost nějakého území v cizí zemi atd. Proti ekonomické, politické či sociální situaci ve vlastní zemi se nedemonstruje, natož za svržení vlády, i když ji mnozí nenávidí, ale mlčí. Ani se nedemonstruje proti tomu vzestupu zločinnosti spáchané menšinami a jiných problémů s nimi spojenými, které jsou státem a četnými jednotlivci i organizacemi chráněny a hájeny. Zašlo to tak daleko, že se člověk musí štítit míst ve své vlastní zemi, míst, která byla ještě donedávna bezpečná. Takových míst je bohužel stále více.

Breivikova slova účinnější než násilí
Breivik to vzal všemi myslitelnými i nemyslitelnými, avšak osudnými zkratkami, aby do světa vykřičel své poselství. Podle některých je stejně primitivní jako brutální. Chce řadit právo lidí na tuto jedinou planetu, kterou máme, pomoci toho nejbanálnějšího, co existuje: Hranice mezi zeměmi, barvy pleti a náboženství. Ale nakolik nelidské je semknout se jako národ a vymezovat se proti jiným národům? Ne protože se jeden národ považuje za lepší než jiný, ale protože mu to takhle vyhovuje, stačí mu to, co má, nechce experimentovat, nechce dávat svou zemi všanc?

Jdu ulicí malého norského města a dostanu se do hovoru s mladou dvojicí. Nestačím se divit, jak „radikální“ názory zastávají. Že jim není hanba v společnosti, kde zítra je pozdě. Napřed mi ale musí mechanicky odříct tu už v Norsku zavedenou povinnou glosu se zárukou o tom, že se Breivikových činů nezastávají, ale že jeho slova mají „leccos do sebe“. Uzavírají tvrzením, že „slova jsou účinnější, než násilí“ a mizí dále.

Norský stoicismus
Oslo je konfliktní zónou a tudiž podle mnohých bez vystěhování už nenapravitelně zničeným městem. Říkat, že někdo je immuní proti faktům, je stigmatizující, zesměšňující a vyčlení člověka ze společnosti. Odbývání takovými pocity přispívalo k tomu, že Breivik sáhl k násilí. Většina Norů se ale umí ovládat a to je možná překvapivé. I v reakcích na tyto útoky. Možná je to velmi typickou a možná nelogickou norskou reakcí, kde se podle konvencí a zvyklostí nesmíte zlobit, natož tomu veřejně dávat průchod. Zcela odlišné tomu, co můžete zažít někde jinde na zeměkouli, kde když okusíte něčí nelibost, tak to vám dá ostře najevo, a to ještě kvůli banalitám nebo že prostě má špatný den, za což nemůžete.

Norský „stoicismus“ vyvěrá z norské povahy. Jako národ jsme ale soudním procesem s Breivikem roztrháváni zas a zas: Breivik dělá naši krvavou ránu všední a to např. měkkým, monotonním způsobem, jakým hovoří o zabíjení. Pravda je někdy jako list v závanu větru – podle toho, kam zrovna vítr vane. Nebo jako had, který – když ho honíte, kroutí se pryč a když si myslíte, že jste ho vystihli, udeří tak, že trhnete sebou. Mnozí se na Breivka dívají jako na člověka téměř z jiné planety, přitom je podobnější mnohým, než jsme si ochotní přiznat.

Oslo a Norsko se jeví jako člověk, který nemůže usnout, leží a otáčí se z jedné strany na druhou. Zavírá oči, ale srdce je neklidné. Nakonec to vzdá, otevře oči a vstane. Paměť se budí, spát už nejde.