Od útoků ve vládní čtvrti Osla a na ostrůvku Utøya uplynulo devět let. Každým rokem se v tento den ozývá sociálně demokratická strana a spolu s dalšími hlasitě mluví, ne-li křičí o nenávisti. Ovšem kdo ji v obyvatelstvu pěstuje a proč nebudou dokumenty vyjadřující se k útokům zveřejňovány po dobu 60 let?

Loni 10. srpna Norsko zažilo další pravicově extremistický útok, když Philip Manshaus, než vtrhl do mešity, kde ovšem byl přemožen, zabil svou nevlastní sestru s asijskými rysy.

V hlavním městě Norska migranti denně střílí, či přinejmenším útočí nožem. K takovým zprávám vstáváte i chodíte spát. Kdo vytvořil tyto tlakové vařiče? Jakou má úřady odpovědnost za tyto tlakové vařiče? A na co by se mělo zaměřovat tehdy, když vybuchnou? Na to, že kuchař nebyl dostatečně obratný, aby je včas vytáhl ze zásuvky?!?

Podle norské premiérky jsou teroristé lidé, jež pořád naráželi na zavřené dveře. Vyvstává otázka, proč se nestali teroristy všichni ti, jež z různých příčin zastavila scházející schopnost i vůle norských úřadů vytáhnout pomocnou ruku.

Jasně, že máme snášet to, že budeme terorizováni. Co si to tedy lidé žijící v míru a pokoji namlouvají? Tehdy, když spáchal své přečiny údajně přesvědčený pravicový extrémista, všichni dělali z jeho víry, či řekněme, bláboly či pověry velikou pointu. Spáchají-li útoky muslimové, tak se to, že jsou to muslimové, zametá pod kobereček a to, co spáchali, je pro dotyčné lidi maximálně šílenství.

Kdy budou Norové pochodovat s pochodněmi za oběti migrace tak, jak nyní vyrážejí do ulic proti snahám jim sáhnout na právo na potrat, či proti zabíjení vlků, kdy se za ně budou vztyčovat pomníky tak, jako za těch pár obětí rasismu? Kdy se dočkáme protestů za rasismus a protekci naruby?

Tehdy, když byl v r. 2001 zabit Benjamin Hermansen, kluk tmavé pleti, vyšli Norové do ulic po statisících, aby projevili svou soustrast. Když ale byl Mohammed v r. 2017 srazen na zem «Hasanem» a zemřel na následky zranění, pak byla reakce Norů výmluvné ticho. Stejně jako v r. 2018, kdy se nikdo nesešel, aby po zabití Maren a její dánské kamarádky protestovali proti islamismu.

Proč dovolují norské úřady, aby byli do země přijímáni nenávistní imámové šířící rétoriku koránu vůči jinak smýšlejícím a nevěřícím, křesťanům, židům a homosexuálům v prostorách placených norskými daňovými poplatníky? Úcta je něco, co si musí lidé zasloužit. Také staří vikingové věřili, že se po bojích ocitnou ve Valhalle, v ráji jim určeném. Ale bylo to před tisíci lety. Muslimům asi nejspíše trvá déle z toho vyrůst. Co se takhle společně vypořádat se špatnostmi Islámu a předsudky vůči všemu „západnímu“, jež jsou v přistěhovaleckých komunitách živé a nebezpečně vitální?

Vraždí-li Nor, tak je jeho případ, ideologie a rodina důkladně probírán/a přítomnými masmédii, soudní líčení jsou nahrávána atd. Vraždí-li někdo nezmínitelný, tak se má vše, co se ho týče chránit. Proč se v prvních případech ne, zato v druhých ano: přitakává se ideové základy a jejich vykonavače. Pokud je (jak si myslí např. zpravodajci televize TV2) oběť ve špatný čas na špatném místě, je tedy vrah na správném místě ve správný čas? Nebylo nejsprávnějším místem pro něj být radši doma v Somálsku? Ovšem asi se tam tolik bezvěrců nenajde, aby se jeden mohl dostat do ráje? Máme-li věřit ve spravedlnost, tak máme právo/chceme o oněch vrazích vědět co nejvíce. Protože se měří dvojím metrem, vytváří masmédia frustraci, jež občas přeroste v násilí.

Příběh o tom, jak si vydržujeme lidi, jež nám chtějí ubližovat, je příběhem o společnosti, jež chce být oklamávána, odmítá se postavit faktům tváří v tvář a čelit jim, a i nadále věří, že se jehňátko bude pást vedle lva, bude-li se se lvem zacházet dostatečně dobře.

Titíž lidé, jež pro každodenních teroristických útocích muslimů bitím, znásilňováním, loupežemi, zapalováním aut či vraždami atd. prohlašují, že teror nezná náboženství a tvrdí, že všichni muslimové takoví nejsou, neustále ukazují na bílého muže a na Západ jako celek.

Kdy jim někdo vmete do tváře souvislost mezi přijímáním některých z nejméně přizpůsobivých, nejignorantštějších a nejpaličatějších lidí na světě a přibývajícími útoky a problémy není náhodná. Když milovníci muslimů do vás horem dolem hustí, že jen nepatrné procento z nich jsou extrémisté a teroristé, mějte na paměti, že nacistů byli jen určité procento Němců a nápodobně nebyl v zemích rudého teroru každý bolševik, jen všichni víme, jak to dopadlo.

Cítí příkoří, cítí se ustrkovaní, vidí se jen v osobách téhož náboženského vyznání. Vidím rychleji rostoucí extrémismus jakožto následek údajných urážek víry. Proč se musí vždy čekat, až bude zkáza úplná než ji vymést tehdy, když na naše dveře zaklepala poprvé.

Paradoxně takoví lidé žijící dvojí život, v hloubi duše přesvědčení o tom, že je svoboda lepší než útisk, přesto si volí nesvobodu a diktování si co mají myslet, v co a komu mají věřit a poslouchat. To nemůže být moc dobré na psychiku.

Až budeme ve vlastních zemích menšinami, budou někoho snad zajímat naše práva? Naše hodnoty jsou pro migranty bezcenné, tu pravou hodnotu mají pro ně naše peníze. Proč poskytovat ochranu lidem, proti nimž budeme ve stále větší míře sami potřebovat ochranu?

Žádná další kontroverze nedělí Nory od války více než názory na přistěhovalectví. Ti, jež chtějí Norsko a Evropu změnit v cosi jiného, prý trpí komplexem spásy, kde se na sebe dívají jako na spasitele světa, jež chtějí řešit nespravedlnost stěhováním milionů lidí z chudých zemí do těch bohatých.

Navzdory volání Jense Stoltenberga, tehdejší premiéra, po větší transparentnosti společnosti se děje opak. Co ji k tomu vede? Je to jen kvůli podrobnostem o antiteroristické pohotovosti a metodám policie, jež by Norsko pro budoucí útoky dělalo ještě zranitelnějším, anebo je za tím mnohem více? Podobné to bylo třeba ve sporné věci pravdy o norských potápěčích, jež si v letech 1965-1989 při práci v Severním moři způsobovali zranění, aniž by je chtěl stát odškodnit. A nyní vláda aktuálně usiluje o stoleté mlčení o zprávě o koronaviru.

Zatajování vyvolává jen další proud spekulací a podezření. Smí se klást otázka, zda jsou i další viníci jak tehdejšího, tak současného stavu, věří-li zastupitelé státu, vč. policie a soudů lidem, jež vyslovují planá obvinění, výtky bez opodstatnění, využívají-li těchto lidí jakožto důkazů, a tak nepřímo ubližují svobodě vyjadřování, ventiluje-li někdo nechtěné pravdy, jež ohrožují zavedeným definicím? Moc jsme se od středověku nepohnuli, poukazuje-li někdo jako na čarodějnice. Bez opravdové svobody slova je režim násilnický a násilí plodí násilí. Svoboda vyjadřování jedné země nikdy není silnější, než je ochrana zákona proti bezděčným obviněním. Kdo šíří kontroverze do velkého počtu lidí, bude se vší pravděpodobností vystavován nehorázným lžím. Přesto toto nepoznamenává písemně ani policie, ani soudy, naopak usilují o zákaz prohlášených tvrzení a trest pro posly, což je bezpečným důkazem politicky motivovaného teroru vůči jinak smýšlejícím.

Bylo útočníků více? Proč byla bezpečnost tak dlouho ignorována a stále je? Nazývají-li politici a organizace zprostředkovávání pravd nenávistným, je to snad proto, že je nebezpečnější pravdu zprostředkovat, než je pravda sama o sobě nebezpečná a že je pohodlné vše házet do pytle zvaného projevy nenávisti?

Pořad norské veřejnoprávní televize podle kritiků umožní se podívat do tváře zlu, aby se pochopilo něco z toho, co fakta sama o sobě popisovat nedokážou. Otázek je stále mnoho. Poučili se Norové jakožto národ? Probíralo se pak to podstatné, co se probírat mělo? Nebylo moc toho, co zůstalo viset ve vzduchu? Jsme mentálně připraveni čelit něčemu podobnému?