Norsko a Norové jsou v řadě ohledů extrémní. Troufalé názory na tuto severskou zemi a tento národ jsou úspěšně živeny, ovšem skutečnost mnohdy vypadá poněkud jinak a staví nás před nejednu otázku.

Představte si, dejme tomu, ty zeměpisné svéráznosti, když cestujete rozmanitým územím. Zatímco se zdá být leckteré místo vzdušní čarou blízko, tak je to po silnici sáhodlouhá jízda, jež leckdy vede přes několik okresů a někdy i krajů, z nichž část se nachází na jedné straně fjordu a další na druhé straně. Když se rozhoduje o hranicích mezi okresy a kraji, anebo když se slučují, tak se přihlíží k tomu, kudy vedou silnice. Někdy vede nejkratší cesta z jednoho místa do druhého v rámci téhož okresu, či kraj skrze sousední okres, popř. kraj. Zároveň se řada lidí na jedné straně fjordu dívá na ty na druhé straně nevraživě a volby do místního zastupitelstva se rozhodují podle toho, v které části okresu, či kraje žijete. Příkladem může být expresní loď přes fjord Ofotfjorden spojující osadu Kjeldebotn na jižní straně fjordu s okresem Evenesem bohatým na pracovní místa na letišti i v armádě na severní straně fjordu. Co trvá lodí deset minut, to zabere po silnici dvě hodiny. Ovšem jak jsem již v mnoha článcích líčil: zavedená chytrá a oblíbená řešení a velmi omezená síť hromadné dopravy se řízeně odbourává a skokově zdražuje. Výsledkem je ještě větší vylidňování (řada komunit se již nachází v cílové rovince) a centralizace. Líčí to list Klassekampen.

Dlouhá cesta do školy je prý týrání dětí. Podle norského rozhlasu si to myslí třeba Landslaget for nærmiljøskoler, čili Zemský svaz škol v místním prostředí, jenž bojuje proti rušení škol ve venkovských oblastech. Tisíce norských dětí je denně vystavováno prý špatnému zacházení, jelikož v důsledku zrušených škol jsou až 5leté děti dvě až tři hodiny denně přepravovány autobusem či taxíkem. Jiní rodiče se na druhou stranu neodváží své děti chystat na cestu do škol, jež je plná zatáček, úzká a nepřehledná, a přitom rušná, a proto z vlastních zdrojů utrácí peníze za placenou přepravu. Změny totiž obnášejí, že více dětí, než dříve musí do školy pěšky, a to přesto, že je cesta z uvedených důvodů nebezpečná a přesto, že by /nehledě na vzdálenost/ měly nárok na bezplatnou přepravu autobusem, či taxíkem. Proto se někde rodiče dožadují toho, aby někdo jiný, než vedení okresu definoval, co je to bezpečná cesta do školy, poněvadž se nespoléhají na vyhodnocení okresu, jež má za cíl škrtat výdaje. Menší děti přece mají menší předpoklady, aby vyhodnocovaly poměry v dopravě a při chůzi po krajnici silnice jim v případě hrozící se nebezpečí mnohdy nezbývá, než aby uskočily do příkopu.

Možná byste se divili, za co všechno Vám v Norsku hrozí postih. Ačkoliv Norové dosud neměli své občanské průkazy, tak se v posledních letech nějaké chystají, ovšem se jejich zavedení neustále odkládá. Na požádání místní policie třeba při řešení veřejného pořádku jsou Norové povinní hlásit své pravé jméno a neučiníte-li tak, je vám uložena pokuta. Zaplatíte ji rovněž a k tomu si odsedíte noc v policejní cele, hodíte-li na policejní auto sněhovou kouli. To prý za urážku veřejných činitelů, ačkoliv se přiznáte, že jste na onen vůz ani nemířil, ani jste netrefili policisty sedící bezpečně vevnitř vozu. I mimozákonní postihy místních mohou být nezvykle a nepochopitelně kruté. Nemihne-li se vzduchem nůž, tak se někdy uvádí v život takové jalové nápady, že celé se klepající chudáky drkotající zuby někdo i za banálnější prohřešky odveze kamsi daleko do hor a zanechá to tam třeba i spoře oblečeného, zatímco se každá minuta táhne jako celá noc. A nebude to podle místních několika masmédií jediná bláznivina.

Nikdo netrpí bolestmi tolik jako Norové. Podle evropského šetření a deníku Dagsavisen trpí chronickými bolestmi každý třetí Nor starší 18 let, což je daleko více než v ostatních severských zemích, kde se průměr pohybuje okolo dvaceti procent. Nenašlo se mezi odborníky žádné dobré vysvětlení, proč tomu tak je. Vysokým věkem dožití a chladným, vlhkým podnebím? Alespoň není důvodu myslet si, že příčina spočívá ve větším sklonu naříkat, míní profesor Harald Breivik z Rikshospitaletu, nemocnice v Oslu. Mezi nejčastější patří bolesti kloubů, kostry a svalů na krku/zádech. Jeden z deseti s chronickými bolestmi má je natolik nesnesitelné, že si někdy přeje zemřít.

Stává se, že úřady či soud někoho omylem prohlásí za mrtvého. Třeba znáte příběhy o záměně novorozeňat z českých nemocnic – v norských případech, vylíčených masmédii a potvrzených Evidencí obyvatel se jedná o záměny se zesnulými osobami na odlišných místech nezávislých na sobě, a to kvůli lidskému selhání – úředníci stiskli špatnou klávesu. Pro dotyčné a jejich nejbližší to mělo rozsáhlé následky nejen kvůli více práci a obnášelo značnou zátěž proto, že změna byla automaticky nahrána a ony osoby proto zmizeli jak z nesoukromých, tak ze soukromých rejstříků mj. finančního úřadu, sociálního úřadu, bank, pojišťoven, nemocnic a obvodního lékaře. Představte si, že je vám náhle zrušeno důležité vyšetření v nemocnici, nesmíte řídit, jelikož najednou nemáte pojištění, musíte se všude zaregistrovat znovu. Prosedíte hodiny u telefonu a naléháte, aby vám bylo uvěřeno. Ač se na potřebných místech dostavili co nejdříve, tak to stejně nestačilo, aby byly již zahájené procesy zastaveny. Žádostem o kompenzaci nebylo vyhověno. Ne všichni senioři si zvládnou svépomocí vše vyřídit.

V Botanické zahradě v Oslu stojí osm lavic, přičemž každá má svou specifickou historii. Jedna nese nápis se jménem švédského průkopnického botanika Carla von Linného. V norské veřejnoprávní televizi vystoupila mladá paní „pleti bohaté na melanin“ (jak je poslední dobou v módě v Norsku „opisem“ popisovat lidi tmavé pleti) v hidžábu, spíše pocházející z velice rasistické a velmi klanové muslimské zemi, kde třeba ještě dnes mají otroctví, s požadavkem na odstranění oné lavice, že prý v ní vyvolává strach, poněvadž Linné byl údajně rasistou. A tak se po čase opět, v návaznosti na předchozí ultimata o odstranění soch a přejmenování ulic a náměstí rozhořel další spor, o němž se šíří třeba list Dag og tid. Buď se má odstranit celá lavice, anebo alespoň Linného jména, anebo se má přinejmenším zřídit deska s údajem, že šlo o rasistu. Jinak se stane co? „Kulturní bojovníci“ se ani neshodnou na tom, na čem se neshodnou. Ani na tom, kdo je (víc) uražen. Vedení Univerzity v Oslu bylo proti, a tak lavice zatím zůstává a chtě nechtě: na Linného se bude vzpomínat s úctou. Kdo z historických osobností je vůbec schopen dostávat se nekonečného moudra a morální dokonalosti naší doby? Byly by zapotřebí kupy historických znalostí, aby se kvalifikovaně posuzovalo společnost a mentalitu před několika sty lety. Jako kdyby někdo záviděl, že naše dějiny nejsou stejně rasistické a plné poroby jiných jako ty americké.

Při pohledu ze zahraničí se může norská politická debata jevit jako trapná, neinformovaná a s absencí realismu. Politici, zástupci různých organizací a další z peněz daňových poplatníků financované inteligence kolem sebe házejí prázdná hesla jako „zelená proměna“, „humanitární velmoc“, „norský model“ a řečmi o životě v multikulturním štěstí bez potřeby vytvářet (trvalé) hodnoty a dělat reální politiku.