Bodré, družné a ochotné lidi najdete všude, ovšem mnozí Češi a Slováci (jak říkají) se radují a cení si toho, že potkali štědrou dávku takových lidí zrovna v Norsku, o němž se také říká, že je chladné.

Ať se již jednalo o stopaře, dovolenkáře, či pracující, všichni mohli stihnout poznat, že hlubší kultura se nachází pod povrchem a je těžší ji definovat či pozorovat pouhým okem. Zahrňuje míru rovnosti mezi pohlavími na pracovišti, v domácnosti i na veřejnosti, jak se díváme na sousedy a další členy společnosti a jejich místo, jakou míru důvěry chováme k různým lidem a jak s nimi zacházíme, co čekáme od autorit, jak zvládáme problémy a krize, jak se orgazujeme a věci řešíme individuálně i kolektivně, jak vyrovnáváme konkurenci a spolupráci, pohled na rodinu v životě jednotlivce, spontánní myšlenky, strach, přitažlivost, náklonnost, individuální a kolektivní vztah k mnoha věcem od sexuality a svobod přes růst a bohatství, ironické chápání a humor, nenávist, zlost, zda, jak a do jaké míry má lid na politické řízení vliv, jak se vypořádáte s existencí pravidel jak implicitně i explicitně a nekonečně mnohem více.

Na druhou stranu mnoho Norů propaguje a oslavuje globalismus a multikulturalismus, jako by myšlenky spadající pod tyto ideologie a světonázory byly jediným slušným a rozumným způsobem, jak organizovat společnost. Zároveň se vysmívají, bagatelizují a chtějí hlava nehlava měnit naši tradiční, po staletí osvědčenou, dobře fungující, bezpečnou, homogenní, křesťansko-humanistickou hodnotovou komunitu, naše jedinečné svéráznosti, naši identitu a mentalitu jakožto země, společnost a lidé s kořeny tisíce let zpět v čase. Beznadějné sebemrskačství a obecně destruktivní přístup vůči vlastní historii a kultuře nikomu neprospěje.

Místní znalost místních poměrů stvoří místně přizpůsobená opatření. Možná jsou malé komunity připravené na krize ve větší míře než města, natož zdánlivě daleko robustnější velkoměsta. Dojde-li např. na pandemii, třeba pomáhá to, když se lidé znají a vzájemně si věří. Když víte o osamělém 82letém starci, jehož rodina žije na druhém konci země a nyní potřebuje pomoc s nakupováním, odhrnováním sněhu a možná si chce s někým častěji telefonovat. Když v místním krámu dobře víte, kdo jsou ostatní zákazníci a kdo se právě vrátil ze zimní dovolené v Rakousku. Když je každému znám místní lékař, který na vlastní facebookové stránce dlouho píše o národním zdraví a má přehled o tom, čím mohou dobrovolníci rychle pomoci. Když jste s místním starostou chodil do třídy, který má o službách a možnostech přehled. Když znáte vedoucího místního oddílu Červeného kříže, či jiné organizace na pomoc a služby nejen v mimořádné situaci, a rodiče dětí se zvláštními potřebami atd. atd.

Mnoha Norům hodně záleží na tom, aby byli dobrými občany ve společnosti, v níž žijí. Jsou velmi aktivní a vnímaví a dělají rozdíl v místní komunitě, a to mnoha způsoby. Norskou ochotou podílet se na chodu dobrovolnictví se mnohdy ve svých projevech chlubí norský král či místní politici v čele s premiérkou. Rozsah dobrovolnictví býval v Norsku veliký a stálý, šest z deseti vykonává alespoň jednou za měsíc neplacenou práci v prospěch vlastních i cizích dětí anebo i třeba (údajných) uprchlíků. Vaří se a prodávají se vafle, toaletní papír, či vlastní hračky, navštěvují se osamělé lidi, pomáhá se dětem s domácími úkoly a nosí se pokladníčky na obchůzce městem či se konají loterie a dražby za účelem vysbírání peněz na ten či onen účel.

V posledních desetiletích probíhalo v Norsku velkolepé soustřeďování klíčových funkcí pro připravenost společnosti vypořádat se s krizovými situacemi. Připomíná a potvrzuje se důležitost decentralizované pohotovosti, ať již jde o zdravotní služby, policii či požárníky. Dobrovolníci mají v každém okrese svou „centrálu“, jež pomoc řídí.

Dobrovolnictví je pro vytváření pospolitosti důležité, ovšem organizace samotné mnohdy nedokážou dost dobře zviditelňovat jeho hodnotu. Dobrovolné organizace trpí profesionalizací, jelikož tím trpí rodiče a další kvůli stoupajícím nákladům na provoz (pronájem hal, cesty atd.). Rodiče mají dost prodeje hald rolí s toaletním papírem a být prodejním článkem bez nároku na odměnu od vychytralých dodavatelů v ostré soutěžení s dalšími rodiči, kromě toho, že přispívají na dvě děti v průměru třeba 2500 norských korun měsíčně, aby směli i nadále být členy klubu či spolku. Také sháněním sponzorů stojí mnoho času. Nyní je méně těch, jež si přeje tvořit jádro organizací, stát v jejich čelech, a členů je také méně. Více lidí se přeje angažovat flexibilně a po kratší dobu, samo si rozhodovat rozsah a časy, kdy se jim to hodí a také střídat a rozptylovat svou účast ve více oblastech současně.

Přesto je vidět snažení dobrovolníků, ladičů bez nároku na odměnu, při stavebních pracích, kleštění cesty v lese na lyžařskou trať či při shánění prostředků na činnost sdružení a spolků dejme tomu pečením a prodejem oněch vaflí. Duch žije dál v dalších a dalších generacích. Zapálené duše šly napřed a ukazovaly cestu. Norští neplacení dobrovolníci-ladiči se podle norského Ústavu pro výzkum společnosti rovnají 142 000 pracovním místům. Dělají věci sami, než aby se ptali, zda jim může něco dát. Jinak se na dotyčném místě nebude nic dít. Každý nemůže dělat stejně tolik, ale každý může přispět trochu. Dobrovolnictví je tmelem, lidé se setkávají a seznamují blíže, odbourávají se společenské rozdíly, budují se vztahy, identita, soudržnost a sounáležitost. Je to společenské a přidává to chuť na onom místě žít.

Z chatrče se tak stává lokál, kde se scházejí nejrůznější spolky a sdružení, kde se provozuje (sobotní) kavárna, pořádají srazy seniorů, koncerty, divadelní představení, slavení svátku sv. Lucie, konfirmací, svateb, kde funguje klub mládeže atd. Také se staví a udržují či vylepšují mola, mateřské školy, turistické chaty, dokonce silniční osvětlení, fotbalová hřiště a střelnice.

Každý rok se v říjnu konají dvě velké akce jménem solidarity a nespravedlnosti ve světě, z nichž jedna probíhá v režii středních škol a druhá pořádá podomní sbírku s vysíláním v televizi: Operasjon Dagsverk (Operace Práce na den) je podle jejího webu www.od.no největší akcí solidarity v Norsku pro mládež. Od r. 1964 norská mládež věnuje den svého vzdělávání prací pro spolupracující zaměstnavatele a vydělané peníze jdou na různé účely 3. světa – vzdělávání, rozvoj, zatímco výtěžky z veřejných sbírek putují třeba na potírání násilí v rodinách, obchodu s bílým masem, na pomoc dětem bez domova, školám a dětským domovům v Africe atd. či konkrétní organizaci jako Norsk Folkehjelp, jednu z těch, jež na světě nejvíce odklizovaly miny na milionech m2 území. Každý rok je jiný cíl.

I místní pozůstalí po nehodách, a nejen oběti tsunami či povodní v Asii někdy dostávají finanční pomoc, kde by to v místě jejich bydliště a v jiných zemích bylo nemožné: po úmrtí svého kolegy, souseda či spoluobčana se třeba přes Facebook rozjíždí sbírka v prospěch pozůstalých, kam může přispět každý. A tak převedou přes mobilní telefon peníze, jež je mohou finančně zachránit a pomoci splácet úvěry atd., což dokáže ohromit a zaujmout.

Bývá to v každodenním životě, poté, co krize a pohromy upadnou v zapomnění, že je solidarita zkoušena a vyžaduje si největší oběti. O to více v zemi a společnosti, kde se hodně stěžuje na všechno, od drahoty potravin, benzínu, či vysokých daní i na to, že něco někde není takové, na co jsme zvyklí.