Kapříci si sami rybník nevypustí. Alespoň ne, dokud jsou doktrína a narativy pod taktovkou blahodárných opatrovníků takové, jaké jsou.

Všelijaké menšiny, vč. těch sexuálních, mají v Norsku rozšířený prostor, ovšem stále hlasitější projevy slovem i činem jsou vnímány jako společenská tlačenice na úkor těch, jež s tím bezpodmínečně nesouhlasí a pod tlakem a snahou o přenášení kolektivní hanby na skeptiky a odpůrce, což zužuje veřejný prostor a vyvolává mnoho svárů a prodlužuje to tuto „zákopovou válku“.

Na facebookových stránkách norské premiérky rozděluje Nory zápal, posedlost a nadbíhání věcem okolo Pride festivalu . Mnohým vadí, že prý tojediné, oč premiérce prý jde, jsou Ramadán a Pride. O kritiky se otírají ti, jež se slastí kladou rovnítko mezi jakýmikoliv projevy vyhrazování se proti tomu či onomu aspektu vyznavačů sexuálních menšin a „zločinů z nenávisti“, jež údajně mohou dohnat příslušníky oněch menšin k sebevraždě. Někteří by tak rádi kriminalizovali jakékoliv názory, postoje a přesvědčení, jež neslaďují jejich vlastním. Jako třeba mezi těmi, jež se cítí být provokováni rádoby liberálními lidmi, jež hystericky předvádějí svůj „soucit“, aby se cítili být těmidobrými, správnými a tolerantními. Anebo u těch, jež si vyhrazují právo myslet, že akce typu Pride mají s bojem sexuálních menšin málo společného, a naopak potvrzují stereotypy, jež nemají a s nimiž se ani nebudou moci ztotožnit.

Jak ukázala řada studií, je Norsko jednou ze zemí na světě, kde platí nejrozsáhlejší a nejabsolutnější sociální kontrola, až nepřiměřený společenský nátlak na jednotlivce a specifické normy toho, co je přijatelné a co není, a to jak v soukromí, tak ve veřejném prostoru. Tolik vyslovované a opěvované svobodě je v reálním životě v této zemi do velké míry přistřižená křídla. Přestože bývá v lecčemž za takové vydáváno, není Norsko ani v tomhle vzorem. I tak prý je na místě připomínat „Buďte rádi, že nežijeme v Saúdské Arábii“.

Jak mohou Oslo a Norsko čekat, že bude přijat Pride festival a jemu podobné veřejné manifestace otevřenýma rukama, dokud bude rychlým tempem přibývat lidí z kultur, kde je homosexualita zakázána a trestá se smrtí? Tak vznikají i v Norsku čtvrtě, kde stejnopohlavní páry např. podle deníku Dagbladet nemohou veřejně ukazovat své city k sobě třeba držením se za ruce. Pohledy, jež by mohly zabíjet, přepadající poznámky či rovnou napadení mohou zbytek dne zvrhnout v cokoliv jiného než poklidnou procházku. Z nenápadného romantického gesta jako polibky či hlavy opírající se o rameno partnera/ky je i v Norsku politickým stanoviskem. V této zemi je důležitější řešit to, cořeknou ostatní a jak budou reagovat než přidávat životu kvalitu. Norové se krajně namáhají a přitěžují a pohybují se daleko mimo svou komforní zónu jen, aby zapadli, ať již ve třídě, mezi vrstevníky, kolegy, či do širší společnosti a měří svou hodnotu mnohdy podle projevů ostatních na sociálních sítích a vše co je zajímá je to, co si myslí ostatní. Schovávají své nitro skrze filtry třeba na Instagramu, Facebooku ad., přitom žádný filtr ani apka není, která by skrývala, jací doopravdy jsou.

Rozpouštění norem a povyšování obětní mentality na jediné politicky korektní a povinně dobrovolné pěstování všech, ať již protagonistů, či antagonistů, v čele se známými politiky-fundamentalisty v mnoha sporných společenských otázkách, mainstreamovými masmédii, celebritami ze sportu a kultury, šéfem obrany atd. se děje rovnoběžně s tím, že tytéž osoby, skupiny a instituce podporují Norsku a Norům naprosto cizí, násilnou a práva potlačující ideologii, jejíž vliv nabývá na síle a postupně získává navrch. Jakoby se šlo po padesáti letech boje za sexuální menšiny pozpátku: žádná muslimská obec v Norsku nepodporuje homosexualitu, stejnopohlavní svazky, ženy ve svém vedení atd. Ačkoliv je homosexualita trestná v 75 zemích, z nichž je 33 křesťanských, nepopíratelně jsou to muslimské země a jen ony, jež prosluly trestem smrtí kvůli sexuální orientaci, mj. jejich shazováním z budov, či ukamenováním, o němž se ale v politicky korektním Norsku nikdo příliš nešíří.

Církev má jakoby posvětit sexuální život homosexuálů. Ti se mohou domluvit s knězem na požehnání jejich soužití, jenže postavit jejich sňatek na roveň uzavření heterosexuálního manželství je podle kritiků jiná věc a mnozí kněží se proto vyhradilo proti oddávání stejnopohlavních párů v kostelech, resp. vystoupilo z Církve. Takové sňatky umožnilo až usnesení synody r. 2016. Předtím, v r. 2008, byla zavedena novelizace zákona o manželských sňatcích, a ještě předtím mohly stejnopohlavní páry uzavírat partnerství, nikoliv manželství.

V některých norských křesťanských komunitách panuje např. podle deníku Verdens Gang i dalších masmédií přesvědčení, že homosexualita se dá léčit. Terapií se snaží, aby se u jednotlivců změnila sexuální orientace. Tolik pozornosti se problematice dostávalo, že norský parlament po mnoha peripetiích měl hlasovat o zákazu i přesto, že se namítalo, že by zákaz porušoval svobodu vyznání a svobodu volby jednotlivců samých rozhodujících o tom, komu a čemu se chtějí vystavovat. Momentálně to vypadá tak, že zákaz nebude, jen bude zapotřebí dodržovat věkovou hranici 16 let a od dospělých získat výslovný souhlas. V závislosti na přístupu a metodách mohou být následky znatelné. Ovšem jsou tyto pokusy o „obrácení sexuální orientace“ škodlivější než „budování identit“ dětí již od předškolního věku, či mentální problémy po operaci kvůli změně pohlaví?

Dokonce se stalo, že zaměstnanci bergenské univerzity dali výpověď poté, co univerzita zapůjčila prostory na přednášku o zmíněné terapii. Na druhou stranu vězeňskému knězi, jenž prohlašoval, že Bůh nemá v oblibě homosexualitu, hrozil odborový svaz vyhazovem.

Co s těmi, jež se identifikují jako strom, delfín, či jako starší než to, čemu odpovídá jejich biologické stáří? Popř. lesbičtí muži, eventuelně ti, jež se ztotožňují jako bezpohlavní? To, že heterosexualita je součástí normy, je tím, že ostatní podoby sexuality jsou širšími vrstvami společnosti považovány za odchylky, ne nutně na pováženou, nýbrž tak jako tak odchylky rovné křivorukosti, či barvosleposti, aniž by se společnost přizpůsobovala, aby tyto skupiny uspokojila. Proto se např. návrh městské rady v Oslu na oslovování příjemců písemností, dokumentů, zpráv atd. pohlavně neutrálním „hen“ ve snaze nediskriminovat a „uznávat rozmanitost“ a krýt případy, kdy se někdo necítí ani jako muž, ani žena a „inkluzivnější“ jazyk, nesetkalo s větším pochopením. Politici se veřejnosti opět podbízeli. Něčí pocity není ničím měřitelným a mnozí lidé jsou výjimeční jen proto, že se za takové sami považují.

Být Norem a souhlasit s hrotící se rádoby liberálními stanovisky je v dnešní společnosti bráno jako samozřejmost. Vyzývat daná dost striktní očekávání a populární mínění je nesmírně náročné cvičení a mnozí se bez toho obejdou a nezúčastňují se. Jiní se zase zúčastňují nekriticky pod chybnými argumenty, jež vlastně nejsou argumenty, typu „Protože žijeme v r. 2021“. Aniž by věděli co či koho vlastně podporují.

Věcně odůvodněná kritika, dokonce odkazy na vědu, odstupují radikální ideologii, jejíž samozvaná „názorová policie“ definující a lovící “urážky“ vylučují podstatné, vyrovnávající a konstruktivní příspěvky do diskuse. Jménem falešné tolerance na ni dojedeme tím, že všichni, jež se nebojí promluvit, či napsat, míní přesně totéž. Jenže tolerance si vyžaduje nejednotnost názorů. Pakliže se lidé názorově neliší, není co tolerovat. Na cestě za ničením názorové nesvornosti a utvrzováním studu roste intolerance, ztichnou hlasy těch, jež si nejsou zajedno a získáte dojmu, že si všichni myslí totéž.