Něco z diskuse o podmínkách diskusí
Chci mít zprávy o Norsku a z Norska bez obalu a můj příspěvek reprezentuje můj blog.
Najde se dost těch, jež chtějí z Norska udělat cosi úplně jiného. Projekt, který v dějinách severské země nemá obdoby, přesto jsou o tom zmínky všude možně převelice kusé. Mocní a vlivní si přitom počínají ne až tak osvíceně jako spíše osvícenecky. Upřímnost má svou cenu, byť rád za ni položím svou hlavu na špalíček. Již jsem přestal počítat, kolikrát mě kvůli tomu opustili rádoby přátelé, či známí. Občas se ozvou i lidé, jež si mě dobírají, aniž mě znají.
Diskuse byly a zároveň nebyly vedeny, diskuse běžely na prázdno a jen mezi běžnými občany, ať už ústně, či po internetu. Mezi politiky, anebo mezi nimi a občany, dialog na leckteré téma scházel, nebyl na pořadu dne, byl všelijak potírán, bagatelizován, skrýván, přehlížen a předstírán, že neexistuje, nebo že to není tématem, jenž by stálo za to probírat.
Na co bychom si měli nalhávat? Zabedněné bludy toho světa, v němž žije řada politiků jakoby odpojených od reality vede u části obyvatel ke ztrátě víry v to, že ještě existují samostatně myslící politici ve většině stran. Je po podlých útocích na jinak myslící a dlouholetých zkušenostech s tím, že se politické strany neřídí názory lidu divu, že se lidé diví jejich chápání demokracie? Čím to je, že se veřejnost na tolik témat dívají natolik jinak, než se na ni dívají politici a média?
Norsko zašlo tak daleko, že tajná policie chce monitorovat těch, jež bojují proti ničení norské přírody: pod rouškou identifikace těch, kdo vyzývají k násilí a těch, jejichž záměr je a kteří jsou s to, aby páchali trestné činy, se tajná policie přeje monitorovat lidi, jež v určitých pro stát zásadních otázkách zastávají odpůrné stanovisko. Jako potenciálně nebezpečné si může tajná policie vykládat i lidi pokojně diskutující třeba o větrné energii, neschopné, selhávající a zhoubné politiky, vandalizující zásahy do přírody, zdraví, majetku atd. v souladu s tím, co o těchto lidech dříve uváděla některá masmédia. Totéž odůvodnění bylo používáno po druhé světové válce hlavně sociálnědemokratickou stranou Arbeiderpartiet v rámci kontroly politických odpůrců. Málokdo věří, že se bude tajná policie omezovat na identifikaci anonymních osob šířících nenávist, nýbrž chtějí masově mapovat, kdo zastává jaký názor.
V Norsku je tak snadné být stigmatizován, nemáte-li ty správné názory. Budete-li s nimi otevření, tak se lidé otočí proti vám, i ti, o nichž byste si to nemysleli. Mnozí jakoby hledají záminky, aby se cítili urážení. Péro vyhraje nad zbraní, odváží-li se někdo k tomu, aby se jí chopil. Pokud je jeden ale od toho odstrašován, pak zvítězí zbraň. Totéž platí, je-li někdo hyperkorektní. Takže vypadá to bledě.
Jste-li proti větrné energii tak jste zároveň popírači údajných klimatických změn, radikalizováni či dokonce klimatickými teroristy. Rétorika politiků, zástupců firem za větrnou energií a masmédií je nesmiřitelná a policie nakládá s pokojně demonstrujícími nevybíravě. Norsko se neliší od dalších zemí, jež vůči vlastním lidem páchají ty samé chyby. Čím více se ho nazývá demokracií, tím více se proměňuje v opak, jen že je to kamuflováno dobrými úmysly a uhlazenými tvrzeními. Oni ti vládnoucí se občanů bojí a mají k tomu pádné důvody, takhle by to mělo být v každé zemi. Jež si říká demokracii, nicméně je nebetyčný rozdíl mezi prostředky občanů, aby kontrolovali činnost vládnoucích a naopak. Kdyby se nejednalo o natolik závažnou věc, tak by se jeden smál takovému starosvětskému myšlení o nepřátelích státu jakoby v duchu Stasi a KGB. Opravdu je třeba nabourat se do účtů všech na sociálních sítích a špehovat je?
Demokracie je přeceňována. Dnes se na ni odkazuje podobně často a honosně jako užíval Stalin slova lidové demokracie, aniž by z toho bylo demokracie nějak více. Jak psal Salman Rushdie: máme ty svobody, jež si vybojujeme a přijdeme o ty, které nehájíme. Měli jsme svobodu vyjadřování až do doby, kdy někteří začínali mluvit o tom, že za ni musíme bojovat.
Ti, jimž se nechce hájit západní kultury a civilizaci, nenávidí nejen racionální politické kandidáty, ale také pohrdají svobodou projevu. Ona clona musí být pořádně neprostupná, když tak dlouho brání tolika lidem vnímat naplno hrůzu každodennosti ostatních.
Nápadný je též dvojí metr. Odmítá se lidem nahlížet do procesů a zříká se zodpovědnosti, a to navzdory tomu, že masmédia celou dobu žádá od ostatních v obdobných situacích, aby prokazovali jednak zodpovědnost, jednak transparentnost.
Volit lidi na vládnutí, jež nejen vyznávají a řídí se demokracií a zásadami právního státu, nýbrž také to dodržují způsobem, jakým zemí vládnou, to je těžké.
Na jednotlivce – politiky i nepolitiky -, kteří se snaží tázat ohledně správnosti rozhodnutí a kritizovat následky chtěné politiky a klást odpor proti nešťastným poměrům, na ně je sváděna vina za to, co zapříčinili jiní. Hned na vás spadne kletba, vyslovíte-li nevyslovitelné, upozorníte-li na politiku naruby. Kdo nedospěl ke stejným závěrům a nenechá se citově vydírat, je černá ovce a snadná kořist.
Však nejsou to kritici poměrů, kteří nesou vinu za tu situaci, v níž se země nachází. Tu nesou ti, kteří tak svévolně a dlouho neberou na vědomí názory a postoje kritiků. Někdy netrvá dlouho, než jsou nucení ochutnat vlastní medicínu, a zjistí, že byla špatná.
Třeba ví, že to, co dělají, je morálně špatně. Ovšem uděláte-li přešlap opakovaně, pak si zvyknete a odstrčí to váš pocit viny a hanby jinam, je-li vaše morálka na úkor existence vlastního národa, stáváte se cyničtějším. Mohou vytáhnout za sebou žebříky... Maji tu moc s tím nic nedělat... Norsko bude takovým, jaké si z něj jeho zástupci z pověření jeho obyvatel udělají. Ani o nic více, ani o nic méně. Avšak chápeme ze skutečnosti druhých stále méně. Zapomenou-li Norové na svou historii, tak se může stát, že promarní tu svobodu a pokrok, k nimž se tak usilovně během pokolení dopracovali.
V kostele sedávala vrchnost v prvních lavicích, a ještě dnes někteří se povyšují ze svých vyvýšených míst, však snad i lidé sedící více vzadu mohou mít tu správnou víru, anebo snad ne? Mám pocit, že se chce někdo chovat jako cenzor, zase chce někdo rozhodovat o tom, co je krásné a co správné. I dnes je doba, že se smí říkat a ukazovat jen to, co je politicky "vhodné" a je schválené. Veřejnoprávní služba musí přece rozhodnout, co si má občan myslet že?
Prohlašovat to, co bylo pro mnohé samozřejmé, nemělo patřičnou váhu do té doby, dokud se omylem nestálo, že zůstali ti, kteří tolik, a tak dlouho překrucovali skutečnost, obnaženě a opuštěně. Dokud to neodkapávalo z úst těch správných „instancí“, tak jakoby to nebylo prohlašováno vůbec.
Najde se dost těch, jež chtějí z Norska udělat cosi úplně jiného. Projekt, který v dějinách severské země nemá obdoby, přesto jsou o tom zmínky všude možně převelice kusé. Mocní a vlivní si přitom počínají ne až tak osvíceně jako spíše osvícenecky. Upřímnost má svou cenu, byť rád za ni položím svou hlavu na špalíček. Již jsem přestal počítat, kolikrát mě kvůli tomu opustili rádoby přátelé, či známí. Občas se ozvou i lidé, jež si mě dobírají, aniž mě znají.
Diskuse byly a zároveň nebyly vedeny, diskuse běžely na prázdno a jen mezi běžnými občany, ať už ústně, či po internetu. Mezi politiky, anebo mezi nimi a občany, dialog na leckteré téma scházel, nebyl na pořadu dne, byl všelijak potírán, bagatelizován, skrýván, přehlížen a předstírán, že neexistuje, nebo že to není tématem, jenž by stálo za to probírat.
Na co bychom si měli nalhávat? Zabedněné bludy toho světa, v němž žije řada politiků jakoby odpojených od reality vede u části obyvatel ke ztrátě víry v to, že ještě existují samostatně myslící politici ve většině stran. Je po podlých útocích na jinak myslící a dlouholetých zkušenostech s tím, že se politické strany neřídí názory lidu divu, že se lidé diví jejich chápání demokracie? Čím to je, že se veřejnost na tolik témat dívají natolik jinak, než se na ni dívají politici a média?
Norsko zašlo tak daleko, že tajná policie chce monitorovat těch, jež bojují proti ničení norské přírody: pod rouškou identifikace těch, kdo vyzývají k násilí a těch, jejichž záměr je a kteří jsou s to, aby páchali trestné činy, se tajná policie přeje monitorovat lidi, jež v určitých pro stát zásadních otázkách zastávají odpůrné stanovisko. Jako potenciálně nebezpečné si může tajná policie vykládat i lidi pokojně diskutující třeba o větrné energii, neschopné, selhávající a zhoubné politiky, vandalizující zásahy do přírody, zdraví, majetku atd. v souladu s tím, co o těchto lidech dříve uváděla některá masmédia. Totéž odůvodnění bylo používáno po druhé světové válce hlavně sociálnědemokratickou stranou Arbeiderpartiet v rámci kontroly politických odpůrců. Málokdo věří, že se bude tajná policie omezovat na identifikaci anonymních osob šířících nenávist, nýbrž chtějí masově mapovat, kdo zastává jaký názor.
V Norsku je tak snadné být stigmatizován, nemáte-li ty správné názory. Budete-li s nimi otevření, tak se lidé otočí proti vám, i ti, o nichž byste si to nemysleli. Mnozí jakoby hledají záminky, aby se cítili urážení. Péro vyhraje nad zbraní, odváží-li se někdo k tomu, aby se jí chopil. Pokud je jeden ale od toho odstrašován, pak zvítězí zbraň. Totéž platí, je-li někdo hyperkorektní. Takže vypadá to bledě.
Jste-li proti větrné energii tak jste zároveň popírači údajných klimatických změn, radikalizováni či dokonce klimatickými teroristy. Rétorika politiků, zástupců firem za větrnou energií a masmédií je nesmiřitelná a policie nakládá s pokojně demonstrujícími nevybíravě. Norsko se neliší od dalších zemí, jež vůči vlastním lidem páchají ty samé chyby. Čím více se ho nazývá demokracií, tím více se proměňuje v opak, jen že je to kamuflováno dobrými úmysly a uhlazenými tvrzeními. Oni ti vládnoucí se občanů bojí a mají k tomu pádné důvody, takhle by to mělo být v každé zemi. Jež si říká demokracii, nicméně je nebetyčný rozdíl mezi prostředky občanů, aby kontrolovali činnost vládnoucích a naopak. Kdyby se nejednalo o natolik závažnou věc, tak by se jeden smál takovému starosvětskému myšlení o nepřátelích státu jakoby v duchu Stasi a KGB. Opravdu je třeba nabourat se do účtů všech na sociálních sítích a špehovat je?
Demokracie je přeceňována. Dnes se na ni odkazuje podobně často a honosně jako užíval Stalin slova lidové demokracie, aniž by z toho bylo demokracie nějak více. Jak psal Salman Rushdie: máme ty svobody, jež si vybojujeme a přijdeme o ty, které nehájíme. Měli jsme svobodu vyjadřování až do doby, kdy někteří začínali mluvit o tom, že za ni musíme bojovat.
Ti, jimž se nechce hájit západní kultury a civilizaci, nenávidí nejen racionální politické kandidáty, ale také pohrdají svobodou projevu. Ona clona musí být pořádně neprostupná, když tak dlouho brání tolika lidem vnímat naplno hrůzu každodennosti ostatních.
Nápadný je též dvojí metr. Odmítá se lidem nahlížet do procesů a zříká se zodpovědnosti, a to navzdory tomu, že masmédia celou dobu žádá od ostatních v obdobných situacích, aby prokazovali jednak zodpovědnost, jednak transparentnost.
Volit lidi na vládnutí, jež nejen vyznávají a řídí se demokracií a zásadami právního státu, nýbrž také to dodržují způsobem, jakým zemí vládnou, to je těžké.
Na jednotlivce – politiky i nepolitiky -, kteří se snaží tázat ohledně správnosti rozhodnutí a kritizovat následky chtěné politiky a klást odpor proti nešťastným poměrům, na ně je sváděna vina za to, co zapříčinili jiní. Hned na vás spadne kletba, vyslovíte-li nevyslovitelné, upozorníte-li na politiku naruby. Kdo nedospěl ke stejným závěrům a nenechá se citově vydírat, je černá ovce a snadná kořist.
Však nejsou to kritici poměrů, kteří nesou vinu za tu situaci, v níž se země nachází. Tu nesou ti, kteří tak svévolně a dlouho neberou na vědomí názory a postoje kritiků. Někdy netrvá dlouho, než jsou nucení ochutnat vlastní medicínu, a zjistí, že byla špatná.
Třeba ví, že to, co dělají, je morálně špatně. Ovšem uděláte-li přešlap opakovaně, pak si zvyknete a odstrčí to váš pocit viny a hanby jinam, je-li vaše morálka na úkor existence vlastního národa, stáváte se cyničtějším. Mohou vytáhnout za sebou žebříky... Maji tu moc s tím nic nedělat... Norsko bude takovým, jaké si z něj jeho zástupci z pověření jeho obyvatel udělají. Ani o nic více, ani o nic méně. Avšak chápeme ze skutečnosti druhých stále méně. Zapomenou-li Norové na svou historii, tak se může stát, že promarní tu svobodu a pokrok, k nimž se tak usilovně během pokolení dopracovali.
V kostele sedávala vrchnost v prvních lavicích, a ještě dnes někteří se povyšují ze svých vyvýšených míst, však snad i lidé sedící více vzadu mohou mít tu správnou víru, anebo snad ne? Mám pocit, že se chce někdo chovat jako cenzor, zase chce někdo rozhodovat o tom, co je krásné a co správné. I dnes je doba, že se smí říkat a ukazovat jen to, co je politicky "vhodné" a je schválené. Veřejnoprávní služba musí přece rozhodnout, co si má občan myslet že?
Prohlašovat to, co bylo pro mnohé samozřejmé, nemělo patřičnou váhu do té doby, dokud se omylem nestálo, že zůstali ti, kteří tolik, a tak dlouho překrucovali skutečnost, obnaženě a opuštěně. Dokud to neodkapávalo z úst těch správných „instancí“, tak jakoby to nebylo prohlašováno vůbec.