Uplynulo deset let od útoků v Oslu a na ostrově Utøya. Dnešek je jeden z těch zvláštních dnů, kdy si člověk přesně pamatuje, kde tou dobou byl. I dnes ale existuje řada názorů, které tvrdí, že se toho za tu dobu moc nezměnilo, a to ani co se týká postojů velké části veřejnosti.

Některým lidem se víc než oběti vryla do paměti bizarní postava teroristy, který sám sebe pasoval na rytíře a kormidelníka neexistující organizace, oblečeného jednou do policejního stejnokroje, jindy do obleku jakéhosi námořního hodnostáře či do brnění: mýty předčily skutečnost. Nezodpovězeny zůstaly i otázky typu: Opravdu byl vyšinutý nebo to jen hrál? Měl na ostrově Utøy komplice, o nichž nemá veřejnost vědět? Proč musí zůstat detaily útoků, mj. většina svědeckých výpovědí přísně důvěrné šedesát let?

Veřejná vystoupení jednotlivců či hnutí připisovaných pravicovému extrémismu, jejich mítinky nebo pochody se konají jen zřídka a narážejí na značný odpor. Na internetu se to však jen hemží nejrůznějšími názory. Národ je rozdělen na nesmiřitelné zastánce a odpůrce. Dělí ho nenávist, šikana, výhrůžky. Je velmi snadné nechat se v až klaustrofobickém prostoru strhnout ve vypjatém boji o to, co je správné, morální a slušné, případně neomluvitelně zhoubné, nesmírně naivní nebo nebetyčně darebácké. Velkou část diskuze lze označit za pokryteckou. Ti, kteří se považují za lepší, morálně více na výši, se proviňují právě tím, z čeho osočují protivníky. Část diskuze se točí kolem toho, jak se má mluvit a psát nejen o útocích, nýbrž o jakémkoliv citlivém tématu. Těch je v Norsku více než zde.

Objevují se i názory, že část levice a tábor liberálů zneužívají Breivikovy útoky k prosazování vlastních cílů. Jako důkazy slouží mj. to, že je-li námětem připravenost a preventivní opatření Norska proti terorismu, dávají masmédia přednost zabývání se pravicovým extrémismem. Především jeho hlavními norskými exponenty Breivikem a dalším osamělým vlkem Manshausem, který v r. 2019 zavraždil nevlastní sestru a vtrhl do mešity za účelem zabíjet. Tam ho ale přemohli. Média se těmito tématy zabývají přesto, že seznam jinak motivovaných útoků je mnohem delší. Jen v průběhu posledních několika měsíců se řešily čtyři případy islamistického terorismu a přípravy na neuskutečněné útoky. Pro televizi se terorismus rovná pravicový extremismus. Jiné stopy jsou naprosto mimo, a to i přesto, že i Norsko má svou historii útoků, ovšem ne v tom měřítku, jaké země spatřila onoho osudného dne před deseti lety. Naopak se jedná o „každodenní“ teror v podobě znásilnění, přepadení, pobodání, střelby a dalšího násilí na veřejných prostranstvích.

Norové nejsou zajedno ani v tom, co se během útoků stalo, kdo byl zasažen a proč se mínění o útocích tak rozchází. Podle čtvrtiny dotázaných sociálně demokratická strana zneužívala a zneužívá útoky politicky. Zhruba stejně tolik respondentů odpovědělo, že cílem útoku byla demokracie. Stejný počet je přesvědčen, že to byla sociálně demokratická strana. Jednou tolik lidí si myslí, že cílem útoku bylo multikulturní Norsko, o polovinu méně dotazovaných se domnívá, že cílem byla norská levice. Lidé se shodují, že za útokem stálo jak šílenství/poblouznění, tak i extrémně pravicová ideologie. Uvádí to server www.forskning.no.

Jens Stoltenberg, jenž byl v době útoků premiér a nyní je tajemníkem NATO, prostřednictvím deníku Dagsavisen namítl, že mládežnická odnož sociálních demokratů nesla břemeno sama a že společnost jí dostatečně nepomohla „vyprávět příběh o útocích“. Za to se nyní jedna odnož politických stran za druhou mladým sociálním demokratům omlouvá. Tak je to v Norsku, v kultuře, kde mnohdy padají omluvy i tehdy, když omlouvat se není za co. Omluva přichází, protože se to očekává. Pózujete-li jako kající se hříšník, může to vám mezi některými Nory přinést nejeden bod.
I Geir Lippestad, Breivikův bývalý právník, se ohrazuje proti konečnému vypořádání se s postoji, stanovisky a názory. Podle něj vypořádání již proběhlo, když Breivik v průběhu soudního řízení převzal za vlastní činy zodpovědnost. Dokonce se najdou i lidé, kteří se snaží hodit vinu na nevinné, tedy na národ jako takový. Jejich obviňování překračuje všechny meze i hranice zdravého rozumu. Pokoušejí se norskému národu vštěpovat kolektivní vinu.

Nejnovější studie ukazují, že se pravicově extremistická uskupení v Breivikovi nevidí, nepodporují ho a nechtějí s ním být spojována. Někteří jednotlivci, které prý nelze ani označovat za extrémisty, nýbrž třeba pouze za nevybíravě se vyjadřující tzv. whistleblowery či urputnější kritiky, se cítí být Breivikem neoprávněně zmiňováni v jeho tzv. manifestu a cítí se poškozeni tím, že jsou s ním spojováni. Marně se tito lidé, jako např. Peder Jensen, jenž vystupoval pod přezdívkou Fjordman, snaží očistit z obvinění pracovníků masmédií, kteří jeho důkladně podložené publikace ani nečetli, ačkoliv jim je daroval, aby se s nimi seznámili.

Někteří lidé se ptají, jak dlouho ještě bude trvat, než přeživší a lidé, které útoky osobně zasáhly, překonají trauma. Jenže pro mnoho z nich je deset let krátká doba. Zažili něco, co je poznamenalo na zbytek života, žijí s viditelnými i neviditelnými ranami. Mnozí z nich by řekli, že jim útoky přinesly strach. Strach z pro ostatní obyčejných zvuků, z náhlých pohybů náhodných kolemjdoucích. Strach z vyhrocených komentářů na zpravodajských serverech či sociálních sítích, které v nich neustále znovu a znovu vyvolávají vzpomínky na útoky. Jednoho ze tří přeživších dosud trápí posttraumatický stres. Čas od času se vynoří otázka, jestli se oběti dočkaly včas účinné pomoci.

Výše odškodnění pro ty, kteří přežili, je směšná i u lidí, kteří utrpěli největší újmu. Několik set tisíc norských korun za zničené životy není moc. Vyplácení odškodnění ze strany státu vždy provázela malichernost. Podobně tomu bylo v případě norských námořníků na obchodních lodích za druhé světové války a také v případě potápěčů, jež pro těžbu ropy a plynu zaplatili zdravím.
Včasnému dokončení památníku v podobě 77 úzkých bronzových sloupečků jako symbolu obětí, který měl stát na břehu naproti ostrovu Utøya, dlouho bránil spor. Sousedé nechtěli mít neustále na očích připomínku útoků, obávali se retraumatizace. Proto s odkazem na porušení zákona upravujícího sousedské vztahy a na porušování lidských práv vybudování pomníku odporovali. Aby plány na jeho výstavbu zhatili, žalovali norský stát i mládežnickou odnož sociálních demokratů. Spor několikrát vyvrcholil, než letos na jaře skončil prohrou sousedů-odpůrců.

Lidské a další zdroje se míjely. Tak zněl závěr zprávy vypracované po útocích. Dnes jsou národní bezpečnostní zdroje pro připravenost soustředěny na jednom místě. Někteří se ovšem ptají, zda je díky tomu schopnost Norska vypořádat se s terorismem a závažnou trestnou činností skutečně lepší než kdy předtím. Norsko je zemí velkých vzdáleností, náročné topografie a řídkého osídlení. Doopravdy pomůže nové středisko, které se nachází kousek za Oslem? Pro většinu Norska je Oslo daleko. V novém centru mohou spolu cvičit místní i celostátní zdroje, zatím celkem 500 osob ročně. Zahrňuje jednotku rychlého nasazení, jednotku na vyhledávání a zneškodňování pum, jednotku na vyjednávání o vydání rukojmích a vrtulníkovou jednotku.

Jak budovat společnost, která neumožní vznik extrémismu? Jádro problému se dosud umně a úspěšně obcházelo. Řešily se památníky, zabezpečování budov a připravenost na případné další útoky. Že by se Norsko nějak poučilo?