Anebo takhle: „Žádné výročí by nemělo být“?

Proč? Prý proto, že jediný, kdo se raduje z toho, že se opět mluví a píše o tomto zločinu a lidé si ho připomínají, je sám Breivik. Neměl by žít a jeho manické řádění by mělo být z učebnic dějin vymazáno. Dokonce jeho vlastní otec byl zklamán z toho, že nebyl zastřelen anebo že se nezastřelil on sám. Ušetřilo by to společnosti „nekonečný“ soudní proces o jeho smrtonosné „pouti“, která je nám opakována jako jako ohraná písnička. Zveřejnit jeho „manifest“ byla strašlivá chyba. Vyhlášení takových dnů jako významných může podnítit další lidi, kteří k Breivikovi vzhlíželi. Proto by mělo být nanávratně zapomenuto vše, co s tímto dnem souvisí.

Podobných názorů na Breivika je celá řada, dočteme se v diskucích. Anebo připomínat ano, leč potichu, jak se na připomínkových akcích sluší a patří. Tyto však poněkud páchnou blížícími se volbami. Jinak teroristovi splníme jeho kýžená přání.

Někdo se stydí za to, že byl členem stejné strany jako Breivik. Jako kdyby jakákoliv strana mohla za osoby, kdo je volí, příp. do ní vstoupí. Platí to i pro ty strany, jež „musí“ nastolit témata, z nichž mají ostatní fóbii.

Totalitním, utopickým, a proto podezřelým cílem je pro mnohé představa, že se lze jednou provždy zbavit nenávisti, všedního, byť tak rozšířeného, lidského pocitu a instinktu. Stejně tak by mohli pózovat s prázdným, laciným heslem „Skoncujme s chlípností“, či „Udělejme tečku za sobectvím.“

Demokratické strany mohou jít do voleb na základě mnoha slibů či cílů, jako snížení/zvýšení daní, uvolnění/zpřísnění protidrogové politiky, mohou stát u zrodu velkých projektů infrastruktury, zavést ve školách teplé jídlo a mnohem více. Mohou však mít ve svých programech sliby, že vymýtí ze svých obyvatel nenávist, antipatie, nevraživost? Vždyť jde o emoce a politika nemá nástroje, kterými by je mohla zpracovat či ovládnout. Nicméně předstírat to jde, třeba přísahami, zaklínáním, růžemi a společným zpěvem v ulicích.

Existuje v Norsku mnoho organizované nenávisti? Nikde v zemi nejsou takové elementy v pozici, aby byly něčeho schopny. Nestačí to málo, co se najde na psychiatrii? Pokud by byla společnost nenávistí natolik prostoupená a prodchnutá, pokud by se nenávist prolínala celým spektrem, nebylo by problém konkretizovat, o koho jde. Stav k dnešnímu dne je ale takový, že kdokoliv může tento vágní výraz zneužívat jako techniku pro sbírání laciných politických bodů.

Hovoří se o poražení neviditelného nepřítele. Pakliže chtějí povstávat proti nenávisti, proč si neposvítí na politické příčiny, s nimiž se dá něco dělat? Anebo abychom použili výrazivo Karla Marxe - nenávist je nadstavbou a problém spočívá v jejím základě. Vypořádání se s vlastním národem a jeho vadami na kráse se ale také může natolik vymknout, až se přestřelí a vypaří se veškerá sebeúcta a národní sebevědomí. Občané by se pak stali cizinci ve vlastní zemi, kultuře a dějinách. Takový úděl může vést k další nestabilitě a nevypočítatelnosti.

Malá země jako Norsko, kterou navíc trápí vlastní problémy nejen se samotou, nejistotou, vyloučením, psychickými potížemi apod., nemá zdroje na to, aby začleňovala stále více lidi, kteří se ocitnou mimo společnost a ztratili pocit pospolitosti. Pokud nedojde uznání chápání/vnímání, zkušenosti a prožívání druhých, nemůže dojít ani kompromis. Jenže pro velkou část Norů je zdroj důležitější než obsah a poselství.

Když je Norům nejen v den, kdy se připomínají útoky, vštěpováno, že Breivik nebyl se svými postoji sám, mnozí mají na mysli vše od umírněné skepse k dlouhodobě radikální norské politice nejen v oblasti migrace a globalizace až po ty nejkrvelačnější zabijáky Breivikova střihu. Přitom je jedno jak pokojně a demokraticky se snažíte zprostředkovávat své dojmy, názory a přesvědčení o tom, jak nešťastným a nedemokratickým způsobem vývoj směřuje. Je-li vaším východiskem omezovat zhoršování problémů, hned jste v škatulce. Můžete mít takový názor, ovšem vyslovovat ho nahlas? Nene, kdepak, poněvadž by to mohlo vést (a také vede) k násilí a probuzení zhoubných sil ve společnosti.

Není těžké chápat strategii. Je dobře známo, že není možné na rovinu říkat: „Musíme potírat kritiku islámu“, ani „Rozdrťme to neustálé napadávání přistěhovalecké politiky“, ani „Bojujme proti svobodě vyjadřování“. Namísto toho se univerzálně používá slovo „nenávist“ a to obzvlášť s nálepkou „pravice“. Nepřipomíná to rétoriku tzv. Třetí říše? Shody se prý najdou mj. v tom, jak je pojem často opakován v různých souvislostech, vytrhován ze souvislostí, a nakonec překroucen tak, že se stává synonymní ke skupině lidí. Jestli je jediným nástrojem, který máte, kladivo, tak vám mohou připadat všechny problémy jako hřebík. Taková demagogie odpuzuje lidi mimo vlastní obec.

Teror je v Norsku politizován do té míry, že podle mínění mnohých má právo na „vlastnictví“ definice útoků 22. července a norské skutečnosti pouze odnož mladých sociálních demokratů. Odpůrci tohoto nárokování a usměrňování jsou označování za nedemokratické a nebezpečné jedince. Levice a liberálové různých odstínů rádi tvrdí, že názoroví odpůrci jsou zlí a hnusní lidé, a vyhrožují rasismem, nacismem, fašismem, šovinismem atd. Přitom jsou to častěji zástupci pravice, na koho se fyzicky útočí, a to dokonce po politických diskusích zástupců odnoží politických stran na školách, o němž psal např. přední deník Aftenposten. Situaci nijak nezlepšuje skutečnost, že se sem vysokým tempem dostávají lidé, kteří se s námi o toleranci nedělí.

Extremismus plodí další extremismus. V Norsku je dobře známo, že se část levice i rádoby liberálů, mezi nimi mnoho akademiků, otevřeně hlásí k násilným, nedemokratickým hnutím a velebí, chválí a romantizují je. „Dobré“ zlo a dokonce násilí jsou nezbytně nutné, bojuje-li se za dobrou věc. Tento pohled je tlačen seshora dolů, a tak je extrémismus živen a krmen. Přičteme-li tedy takový podivný postoj extrémistickým hnutím, najdeme na řadě norských vlád, stran, organizací i občanů mnoho zvláštního: podpora Hamásu, PLO, ANC atd., anebo v ne zrovna dávné minulosti Maa, Pol Pota atd. Zvláštní je servilita vůči Číně a dalším nedemokratickým, zejména muslimským, zemím. Norové si ještě pamatují Jonase Garda Støreho, patrně příštího norského premiéra, který po zveřejnění karikatur cestoval po Blízkém Východě a omlouval se za to, že v Norsku platí svoboda projevu.

Tolik znamená demokracie pro ty, kteří soudí, že přeje-li si velká část lidu projevovat nesouhlasné postoje, tak je v duchu demokracie jim “zhasnout světla”. Nepodporují demokracii, nýbrž právo na jejich verzi demokracie a nic jiného. Jenže neustále držet vlastní lid dole nepřinese kýžené ovoce, právě naopak.

Přesto se většina voličů neštítí prodlužovat mandát těm, kteří se již dávno znemožnili. Je smutným paradoxem, že když se lidé např. bojí vycházet (nejen) večer ven, nebojí se volit ty strany, jež zapřičilily, že se bojí vycházet (nejen) večer ven.