Od nejdelší norské války uplynulo 300 let. Zůstaly po ní hrůzostrašné osudy, o život přišel každý desátý Nor, ovšem dnes je tato válka jakoby zapomenutá.

Zvířecí krev se rozlévala po prostranstvích mezi budovami statků. Ve dne i v noci vojáci švédského krále Karla XII. brutálně utráceli všechna hospodářská zvířata, na něž přišli, vandalizovali a řádili. Sedláci a jejich děti zůstali bez zásob na zimu a poté, co vojáci odtáhli, přišly epidemie.

Z 21letého smrtonosného tažení v rámci her o moc nad územími při Baltského moře byla pro Nory jeho druhá část pravděpodobně nejhorší v jejich dějinách. Rozvádí to prostřednictvím týdeníku Dag og tid historik Øystein Lydik Idsø Viken. Podle něj byla Velká severní válka logickým následkem západofalckého systému po třicetileté válce. Země již k sobě nenalézaly cestu podle náboženských dělítek, nýbrž vytvářely stále nové svazky proto, aby jedna druhou mohla udržet v šachu. Se zajištěnými spojenectvími země přistupovaly k dobové obdobě toho, co dnes známe jako preventivní údery, aby bylo zabráněno tomu, aby protistrana expandovala. A tak se spíše, než pro mír se připravovala půda pro další války, ovšem i mocenskou rovnováhu, jež bránila větším přepisům map.

Velmoci proto učinily přítrž snahám vymazat z map Dánsko-Norsko, nicméně později byly zaneprázděny válkou o španělské dědictví a sever Evropy mohl před velmocemi válčit v klidu. Mocenská rovnováha si vyžadovala ohromné investice do výzbroje, zato šlechta požívala své pozice ve státní správě, aby odporovala velkým příspěvkům a odmítala veškeré podoby zdanění, avšak jak švédský, tak dánsko-norský král se stali samovládci a odpůrce války odstavili. Dánsko-norský král utrácel 90 % rozpočtu na zbrojení.

Jak tomu ovšem bývá, největší břemeno nesl lid. Neustálé daně se navíc stávaly trvalými a platily plošně: v r. 1711 byly zavedeny pro každého, kdo nosil boty. Odvedena byla podle regionálních čísel třetina všech dospělých mužů. Jeden ročník práceschopných za druhým musel statky opustit a mnozí z těch, kteří zůstali, byli nuceni vykonávat nucenou práci. Řada sedláků se z války vrátila zraněna. Takřka celá flotila obchodních lodí přišla vniveč a její obnova trvala dvě další generace.

Počty padlých jsou neznámé, jelikož mnozí dezertovali pod hrozbou trestu smrti. Mnoho z nich zmrzlo, nicméně mezi civilisty byla čísla mnohem vyšší. Skvělé podmínky měly nemoci jako skvrnitý tyfus, pravé neštovice a úplavice.

Příčinou války byla potřeba dobývat, ovšem mezi lidmi se šířilo jiné vysvětlení: Nutkání hřešit se stalo příliš silným a probudilo hněv boží. Za tato neštěstí tak lid obracel zodpovědnost proti sobě, což bylo vděčným receptem samovládců, jak rozprášit politickou zodpovědnost a zastrašovat poddané k poslušnosti. Poté, co válka skončila, měli duchovní zprostředkovávat, že šlo o „bezdůvodné milosrdenství“. Po těch letech krveprolití neměl lid příliš důvod slavit mír, neboť si ho nezasloužili. A tehdy, když mír vydržel do konce 18. století, byly lidu omílány války zuřící jižněji v Evropě: Norové měli být trestáni za to, že nebyli ani o píď lepší, než byli jejich evropští bratři.

Dokud válka trvala, byl její vývoj s nedozírnými újmami na životech i hmotném majetku obracen tak, aby zněl jako pochvala. Bůh byl oslavován za ochranu soustátí a za spásu. Toto milosrdenství mělo vyvěrat z dobrého vztahu ke koruně. Boží meč následoval králův meč. Taková byla dánsko-norská propaganda začátkem 18. století. Součinnost lidu byla vždy zhoubná a lid musel být rád, že měl veličenstvo pod záštitou Boha, jenž lid chránil. Král zajistí mír nejen ze starostlivosti pro své poddané, nýbrž ze solidarity všem národům.

Geostrategicky byly dopady války zcela rozhodující: Švédsko poslední století převládalo na severu, ovšem za Petra Velikého Rusové silně zbrojili a již v r. 1714 bylo nové námořnictvo dostatečně schopno, aby Švédsko porazilo. Dobývány byly oblasti podél Baltského moře, car postupně přebíral švédskou velmocenskou pozici a za panování Kateřiny Veliké se Rusko znovu rozmáhalo a utvrzovalo svou vedoucí pozici v evropské politice.

Pro Švédsko bylo Rusko novým trvalým nepřítelem, stejně tak i vyšší moc. Hrozba z východu byla cítit i v Dánsko-Norsku tehdy, když car odporoval dánským nárokům na Šlesvicko. Aby si vytvořili protiváhu se museli Dánové spojit s různými velmocemi. Desetiletí po Velké severské válce ukazovala jako byly severské státy omezeny na středně velké hráče na evropském hřišti. V r. 1762 byli Rusové pouze několik dní a jednu palácovou revoluci od drtivé invaze Dánska.

Ambice po r. 1721 značně upadly. Konzervativní švédští politici řinčeli zbraněmi, nicméně si čím dále více uvědomovali své nedostatky. V Dánsko-Norsku vymizeno nadšení z válčení na trůně: král Christián VI. byl nemocný a o zahraniční politiku se nezajímal. Jeho následovníci byli ještě neschopnější a pragmatičtí ministři chtěli raději vydělávat na obchodu, než aby mrhali penězmi za války.

Když v r. 1814 došlo na střet Norska se Švédskem, šlo spíše o „patriotické divadlo“, kde jeden udržel od druhého odstup. Král Karl Johan pak uzavřel mír pod velice dobrými podmínkami proto, aby se vyhnul ztrátám a aby držel velmoci mimo. Vhodná spojenectví založená na silné vojenské pozici bylo to, o co v tehdejší politice šlo. Dánsko-norská státní správa dále v 18. století utrácela na vojenské účely tři čtvrtiny rozpočtu a uzavírala mnohem více vojenských úmluv než dříve. Ovšem tehdy, když se spojenci ocitly ve válku, plnilo Dánsko-Norsko své závazky jen v omezené míře a popuzovalo tak své spojence. Avšak dokud byla vojenská pozice Dánsko-Norska dostatečně silná, nemělo dodržování závazků pro soustátí významných následků.

Strategicky byla pozice stále slabší a Dánsko-Norsko také přicházelo o svou autoritu při kontrole obchodu kolem Baltského moře. Uzavřením dánsko-ruské mírové dohody v r. 1773 byly zabezpečeny jižní hranice, ovšem dohoda udělala z Dánsko-Norska klientský stát pro ruské zájmy.

Velká severní válka byla nejennepochopitelně smrtelná a plná útrap: S ní vyvrcholilo 150 let severských konfliktů, kde absolutističtí vládci z vlastního lačnění po odvetě v řadě válek obětovali lid. Mírová úmluva, jež následovala, se stala úsvitem severských „mírumilovných národů“, jaké jsme je znali donedávna, než se začaly angažovat v „sanitárních“ válkách po celém světě, povětšinou velice daleko od svých domovů, kde je navíc pomoci dronů rozmazávána hranice mezi válčícími a neválčícími, kde se jeden nepřátelům ani nemusí jevit.

Novodobá norská zahraniční politika pod křídly Američanů, Britů a dalších rezonuje s neutralitou podporovanou velmocemi v 18. století. Ideologicky je ten odkaz stále stejně silný. Tvrzení, podle nějž je Norsko národem míru, je dnes využíván jako zahraničněpolitický argument pro to, jakou úlohu má Norsko hrát mezinárodně a co je vlastně zač.