Nikdo nemůže naslibovat lepší klima, stejně jako nikdo si nemůže být jist tím, že bude zaručeno vynaloženými astronomickými částkami, obětovanými pracovními místy, blahobytem atd., což jsou opatření, pro něž se tak horečnatě blouzní a připravuje půda.

Ani Miljøpartiet De Grønne, čili Strana zelených, nejhlasitější hlásná trouba „klimatické krize“ a „zelené proměny“ se nedostala přes čtyřprocentní hranici potřebnou pro vstup do Parlamentu, ovšem zůstane jí jeden poslanec jako „vyrovnávací mandát“, a to díky daleko vyšší podpoře v Oslu, kde je mezi kdekým patrně vyšší koncentrace sebemrskačů, ale stačí, že mají norský pas. Jinde v zemi řeči o rázném navýšení daní z pohonných hmot a elektřiny, mýtného, znovuzavedení dědické daně, neskutečně nákladném přijetí ještě mnohem více migrantů, elektrifikaci ropných plošin atd. zase tak líbivé nejsou...

Jenže masmédia udělala předem z norských parlamentních voleb volby za podnebí místo voleb třeba za to, jak vláda zvládla či nezvládla pandemii. Anebo by hlavním tématem stejně klidně mohla být nerovnost, o níž si myslí řada Norů, že je svrchovaně nejdůležitějším tématem.

„Řev pro ropu“ přes sociální sítě se stal reakcí na „řev pro klima“. Spíše než vzpoura klimafantastů věřících, že nastane „soudný“ den a svět brzy skončí, norské volby potvrdily stále rostoucí rozpolcenost Osla a dalších částí země zaměřených na útratu a k tomu majících potřebu vrátit se k socialismu proti hospodářským hodnotám tvořícího a udržujícího venkova. Mobilizace zviditelňuje stupňující se polarizaci a staví proti sobě mladé vs. seniory, těžaře a nedotované průmyslníky vs. zemědělce, rybáře, zaměstnance veřejného sektoru a další „dotované“ členy společnosti dostatečně neuvědomující se význam současných hlavních zdrojů příjmů pro státní rozpočet a „mazání“ celé ekonomiky.

Nehledě na to, že Norsko pokrývá jen 2 % světové poptávky po ropě, resp. pouze 3 % poptávky po plynu: hrdost a oslavování těžařů ropy a plynu připomíná vnímání a postavení horníků těžících uhlí nejen v řadě zemí střední a východní Evropy. Přesto říká největší norská strana, nastupující vládní sociálně demokratická Arbeiderpartiet, tedy Dělnická strana, aby další hledání ropy a plynu bylo zastaveno.

Leckomu to vyrazilo dech: jsou ještě malé, avšak rostou a mohly by se stát největšími vítězi voleb. Ventilem mnohých voličů jsou (staro)nové strany, jež zaplňují místa těm, jež se dosud necítili být zastupováni a novinkou je to, že jich mohlo být zastoupeno více než dosud. Slova patří Berntu Aardalovi, erudovaném výzkumníkovi v oblasti voleb. Přes varování, snahy o veřejnou potupu, zesměšňování atd., že ony hlasy přijdou vniveč a naopak oslabí, příp. posílí ten který blok tisícům lidí vlastní svědomí nedovoluje volit jiné strany.

Mnoho ze stran, ať zavedených, či nových, před těmito volbami řešilo jen jedno téma, ačkoliv jejich programy jsou univerzální. Do Parlamentu se s jednou poslankyní dostala i strana jednoho tématu a cíle: strana Pasientfokus, jíž šlo o jediné: aby byla zřízena nemocnice v městě Alta na dálném severu Norska i s porodnicí a geriatrickým oddělením. V ostatních otázkách se bude strana podle jejího vůdkyně tázat voličů.

Rekordně mnoho Norů, takřka polovina, což je oproti minulým volbám skoro stoprocentní nárůst, odevzdalo svůj hlas předem. Někteří proto, aby se vyhnuli frontám a tím riziku nákazy, někteří proto, že si nebyli jistí, zda by jinak stihli odvolit. Strany v posledních letech voliče popotahují k urnám drobnými připomínkami jako třeba esemeskami, ať jdou volit. Navzdory tomu všemu byla volební účast nakonec pátá nejnižší od druhé světové války.

Údajně kvůli pandemii tentokrát nepřiletěli do Norska žádní zahraniční volební pozorovatelé. Nakolik lze mluvit o svobodných volbách, dokud v některých volebních místnostech scházely volební lístky určitých stran, jež jsou takhle drženy zpátky? Je to hodné zemi, jež si říká demokratická? K tomu během té své předvolební masáže vyvolávala masmédia planý dojem, že kromě zavedených stran žádné neexistují.

Řečnicky využívat a přitahovat k sobě Ježíše, o to se pokouší hned několik stran. Byť je stále méně Norů, kteří o sobě tvrdí, že jsou věřící, žijí v společnosti, kde křesťanství jakožto kulturní síla je krajně silné. Norsko nyní má dokonce dvě strany, jež mají v svém názvu křesťanské, resp. křesťané. Což bylo také jedním z důvodů, proč z Parlamentu vypadla ta větší a tradičnější z nich.

Síť bohatých se snažila volby skrze WhatsApp ovlivnit v neprospěch levice a soustředění na klima, avšak otázkou zůstává nakolik byly úspěšné. I tak se vyšťouralo dost špíny, jež by jinak třeba nikdy nevyplula na povrch.

Řečnické projevy lídrů jednotlivých stran večer v poslední den voleb jsou napínavé. Jeden se neubrání dojmu kýčovitosti emocionálně laděných vleklých mítinků jednotlivých stran plných roztleskávačů, pochvaly a poděkování i konkurenčním stranám a minulým vládním stranám, jež prohrály.

Norsko ukázalo, že není připraveno „zezelenat“. Byť volí mladí vesměs radikálněji, než jejich rodiče bývají volby „nanečisto“ na středních školách směrodatné pro to, jakým směrem se bude Norsko odebírat dále. Vítězem školních voleb je paradoxně Fremskrittspartiet, či Pokroková strana, jediná strana, jež je proti snahám brzy učinit přítrž autům s palivovým motorem.

V novém Parlamentu zasedne po osmiletém vládnutí rádoby pravice (pouze jménem), jež ovšem svým rozhazováním, migrační politikou, či globalismem a nepřátelství vůči vlastní zemi, národu a předkům si s nimi v ničím nezadává, rekordní počet komunistů, socialistů a jim podobných, jejichž počet je nejvíce od období po válce. Jinými slovy je výsledkem čerstvých voleb zvláštním návratem k minulosti.

Nalezení politického smíru bude ještě složitější než vyhrání voleb, a to i přesto, že hospodářství je ve stavu, o němž by se mohlo většině jiných vlád jen zdát. Vláda snů sociálně demokratického vůdce Støreho by byla složená z jeho strany, strany Sosialistisk Venstreparti (Socialistické levicové strany) a v lecčemž podobně smýšlející Senterpartiet (Strany středu). Potíž je v tom, že poslední si s předposledním spolupráci nepřeje. Pokud jednání přece jen uspějí vzejde z voleb většinová vláda, na což Norové nejsou zvyklí.

Ještě se žádnému norskému premiérovi nepodařilo vyhrát tři volby za sebou. Lidé nevolí jako v minulosti opakovaně tutéž stranu ze vděčnosti. Norsko si ale podle některých bezesporu zaslouží za premiéra někoho lepšího než muže, jenž tvrdívá, že vzhlíží k švédskému premiérovi Stefanu Löfvenovi jako politickému vzoru a učiteli, jednomu z nejlepších politiků Evropy. Švédsko je kvůli svému neutěšenému vývoji pro řadu Norů postrachem a příkladem země, v jejíž šlépějích jít nechtějí.