V Norsku kdysi bývala slova «Omlouvám se» těmi nejobtížněji vyjádřitelnými, nicméně je dostihl podobný osud jako «rasista», «nacista» a další: Aneb jak Norové, jež si byli do velké míry zajedno s tím, že jejich politici jsou spořádanější a slušnější, nyní ve velkém přitakávají, jsou-li už vůbec ochotní zavést na toto téma řeč: zneužíváním přišla o svou průbojnost, výstižnost i výjimečnost.

V Norsku se leccos promine a vyčká se, až se vody uklidní. Případně, když se to zasekne, se vztahy překlopí na lepší notu, minulosti navzdory. Tím se to vyřeší, uzavře a odpracuje. U části voličů to ale vře. Proslýchá se, že neustálé omlouvání se již vážně nelze vydržet.

Jsou poslanci naší «ombudsmani» či zastávají své funkce pro vlastní obohacování a kariéry? V r. 2013 měla většina Norů plné zuby rudozelené vlády a neviděla u Støreho a jeho koaliční partnery budoucnost. Nyní si voliči přejí opak a vítají jeho a jeho spojence, proti nimž v r. 2013 hlasovali. Udělali současně jeden krok vpřed a jeden krok vzad.

Heslem sociální demokracie je aktuálně «Nyní jsou na řadě obyčejní lidé». Jejich hlavní představitelé si převelice oblíbili toho dvojího metru: utrácet peníze ostatních třeba na rádoby migranty, jež se na dovolenou vrací do údajně nebezpečných zemí, odkud uprchli, zatímco zdaňují na max ty, jež si k nim přišli tvrdou prací. O tom, jak si žijí obyčejní lidé, ti, co jsou neustále ve skluzu s hrazením účtů a čelí pohrůžkám exekuce, ale nic nevědí. Lid si volí strany s politiky, jež nikdy nezažili život z jejich osobní financí a nechávají na nich, aby určili podmínky nákladů na to, aby jeden přežil. Na to, aby si vystačili, musejí někteří prodat střechu nad hlavou. Je myslitelné, že někdo, kdo pobírá přes milion si uměl představit jaké to je, mít na běžné výdaje jen zlomek toho?

Řada poslanců nikdy neměla obyčejnou práci. Anebo zvysoka ukazují, jak se cítí být nad zákony, na pravidla a zákony, jež si sami odhlasovali. Pravděpodobný nastupující premiér Jonas Gahr Støre se leckomu vštípil do paměti jako ten, kdo neměl v metru platnou jízdenku, porušoval dopravní předpisy s natáčející veřejnoprávní televizí na zadních sedadlech a užíval černé pracovní síly na renovaci svého domu.

Již jsem rozváděl o politicích «vyrábějících» jako na běžícím páse fiktivní faktury za účelem proplácení cestovného, stravného atd. Jiní zas pobírali dvojí odstupné. V posledních dnech bylo odhaleno, jak mají někteří politici nakolik špatnou morálku, že i s partnerkami/partnery a dětmi jsou hlášeni na adrese, kde vyrůstali, zatímco krátí daně za pronajímání bytu, či domu, který vlastní v Oslu, či hned za ním a sami žijí v pendlerském bytě na účet státu. Když již někdo odhalil toto, pak vyvstává otázka, co dalšího politici skrývají. Manipulací s adresami totiž lze pobírat dvoje příspěvky na děti a další dávky a úlevy.

Někdo jiný by za podobný delikt putoval do žaláře. Nejmedializovanější případ Kjella Ingolfa Ropstada z Kristelig folkeparti (Křesťanské lidové strany) je o to závažnější proto, že se lhaní a krádež týkají lídra strany, jež více než jiné klade důraz na morálku a dokonce se označuje za «stranu hodnot». K tomu pobírá plat dosahující devítinásobku minimálního důchodu. A pak se najdou tací, jimž přijde zvláštní, že někdo pranýřuje právě ty, jež se omluvili za to, že lidé «nechápou», že jejich machinace jsou eticky obhajitelné. Jenže je snad zmírňující okolnost to, že je více těch, kdo se dopouští deliktů?

Obdobně vyšlo přes deník Dagens Næringsliv najevo, že si řada poslanců nahrabalo peníze ze štědrého odstupného, které nabízí norský parlament a to tak, že zatajovali příjmy z jiných funkcí pro parlament. Nelze všechny případy odbýt jako by o nic nešlo. Rozsah pochybných osob je na to moc velký a těžko je lze omlouvat tím, že jsou neznalí, mladí a hloupí. I slova jako špatná kultura a degenerace přijdou zkratka. To zavání organizovaným zločinem. Toto jsou titíž politici, kteří pěstují systém sociálních a pracovních úřadů v jednom, které čelí uživatelům nedůvěrou a režimem, kde i chybičky ve vyplněných formulářích vyvolají pohrůžky sankcí. K tomu lze přičíst obecnou nespokojenost s hladinou poslaneckých platů, kterou si určují poslanci sami. A poté, co skončí jako poslanci, jednoduše přejdou do PR agentur, odkud mohou vesele dělat politiku dále, a to s ještě štědřejšími odměnami.

Třídní cesta, třídní zájmy, třídní zrádci: v Norsku bývá slovo třída skloňováno častěji než třeba v České republice. Člověk si může připadat jako v učebnici marxistické teorie. Z jaké pocházíte společenské třídy vás jaksi předurčuje jako měřítko toho, kým jste a kým se můžete stát. Avšak někteří si jsou rovnější. A stanete-li se poslancem, pak získáte výhod a úlev, jaké nemají ani lidé v neschopnosti ani invalidé: ti si na rozdíl od poslanců musí platit veškeré výdaje sami, vč. bydlení. Ještě ošklivěji to vypadá v očích a myslích voličů, obohacují-li si politici sami neoprávněně poté, co škrtali v příjmech nemocným a invalidům, v důchodech, příspěvcích dětem na brýle a invalidům na bydlení, navyšovali strop všem pro hrazenou péči, či sebral nemocným a invalidům hrazenou fyzioterapii.

Poslanci se velice rádi ohánějí tvrzeními o tom, že vše je založeno na vzájemné důvěře, že staví důstojnost člověka vysoko atd. Pro politiky přitěžující je, že zastávají funkce z důvěry a porušení zákonů je porušením zvláštní důvěry, jež se těší.

To, že masmédia náhodou nezanedbají své poslání a hříšníky exponují, ještě neznamená, že mají v úmyslu se s vinou vypořádat a jsou-li k tomu dotaženi a dojde-li jim za pět minut dvanáct, že se vyplatí omlouvat, pak to nemá s lítostí nic společného. Moc korumpuje. Lidé, jimž je svěřena, mění pohled na sebe i ostatní a začnou klást jiné meze sobě než ostatním, moc omezí soudnost, pokud jde o morálku, jak uvádí např. www.bi.no.

Erna Solbergová, norská premiérka, hájí poslední případ jako politováníhodné pozapomnění/nepochopení pravidel. Takové výroky prý jen potvrzují, že nešvary sahají až do nejvyšších míst. Jen čas ukáže, zda se přepočítala a národ naprosto podceňuje. Kdyby byli odhaleni všichni poslanci a další politici, jež podvádějí, pak by jich asi moc nezbylo. Jen v rámci skandálu s tzv. panamskými dokumenty bylo zjištěno, že okolo dvou set vrcholných norských politiků vlastnilo tajné účty s milionovými částkami. Ovšem jmenován byl pouze jeden, a to bývalý premiér Norska a současný tajemník NATO, Jens Stoltenberg.

Má-li mít omluva hodnotu, tak si vyžádá odpouštění. Propast mezi tím norským přemítáním nad těmi „chybnými úsudky“ a snahou viníků o odpouštění veřejnosti je kvůli opotřebovanosti a devalvaci oněch slov stále prohlubována. Povrchní rituální pózování bez skutečného, trvalého zlepšení stavu, nýbrž s prodlužováním toho nevyhovujícího, připadá jako součást národního svérázu a nejeden cizinec se ho pokoušel popsat. Jako např. Lorelou Desjardinsová, francouzská spisovatelka a právnička, žijící v Norsku, jež prostřednictvím deníku Verdens Gang položila dotaz, zda je typicky norské předstírat, že někdo přiznal chybu a tím to končí, poněvadž je to strategicky chytré, aniž se to musí rozvádět. Protože v Norsku je důležité omlouvat se, a o to více tehdy, když vás načapal někdo jiný. Lhát o chybě/přešlapu je horší než chyba/přešlap sám (sama) o sobě. Poctivost je více ceněna než perfekcionismus. Zato ve Francii se nikdo k něčemu takovému veřejně nedozná, a už vůbec ne někdo v mocenské funkci, a to nehledě na závažnosti chyby/přešlapu.