Problémy s podvýživou v Norsku se prohlubují. Podle moderátora pořadu Debatten (Debata) norské veřejnoprávní televize zemřelo za r. 2020 více seniorů (1218) na podvýživu než na koronavirus.

Drtivá většina z nás bude mít jednou mezi svými blízkými někoho, kdo svůj život dožije v pečovatelském domově. Když se senioři nezvládají starat sami o sebe, přenecháme starosti o ně pro nás cizím lidem. Většina z pečovatelů má upřímnou snahu postarat se o svěřené osoby, jenže v práci jsou v jednom kole. Přebíhají mezi pokoji, kde je spuštěno volání. Víc nedokáží, ani kdyby chtěli sebevíc.

Mnozí ošetřovatelé odcházejí ze svého oboru jinam. Mezi nimi je Vigdis J. Reisæterová, autorka knihy „Jeg skal hjelpe deg. En sykepleiers farvel til eldreomsorgen“ v češtině „Pomůžu vám. Ošetřovatelčino sbohem péči o seniory“. Práci přirovnává k „hašení požárů“: sotva je čas na základní potřeby seniorů. Na nabírání sil a odpočinek není vůbec žádný.

Žádný politik se neodvážil zúčastnit se tohoto pořadu a není to poprvé. Akční plány, reformy a zprávy nepomáhají: Počet podvyživených starých lidí v norských pečovatelských domovech neklesá, nýbrž nepřetržitě narůstá. V r. 2016 bylo podvyživených anebo podvýživou ohrožených v průměru 36 % obyvatel domovů. Loni toto číslo stouplo na 44,4 %. V Oslu je riziko podvýživy šedesát procent. Jak se to může dít, když si desítky let uvědomujeme, že se seniorům podává nevhodné jídlo, málo jídla, či rovnou špatné jídlo?

Všechny okresy se snaží šetřit, proto škrtají personální stavy i pod nezbytné minimum, v následku čehož musí zaměstnanci běhat stále rychleji, a přesto nestíhají. Některé okresy dávají na jídlo pro seniory neuvěřitelně málo: od čtyřiceti dvou norských korun na den/osobu. Někdy uplyne mezi jednotlivým stravováním až patnáct hodin. V polovině pečovatelských domovů je to jedenáct hodin. Všichni se shodnou na tom, že kamenem úrazu je tu čas – tedy jeho nedostatek.

Mnoho seniorů je kognitivně oslabených (80 % obyvatel domovů je dementních), třeba si nepamatují, jak se používají příbory, a k tomu mají slabý zrak. Anebo nemají chuť k jídlu. Přitom z personálu nemívá nikdo časovou kapacitu, aby si ke každému obyvateli domova přisedl/a, rozkrájel/a jídlo a krmil/a nemohoucího lžící. Pokud je o to požádají blízcí, tak to odmítnou. Jelikož personál stále hůře stíhá zaznamenávat příjem potravin a tekutin a mapovat stav výživy jednotlivých seniorů, není to ani soustavně sledováno. Ani polovina ošetřovaných seniorů není dotazována na váhu či vážena. Jde o hrubé porušení celé řady ve zmíněném pořadu vyjmenovaných zákonů.

Je mnoho těch, kdo by mohli být při stravování nápomocní. Blízcí ale povětšinou nebývají při jídle přítomní, nýbrž odejdou těsně před jídlem anebo dojdou nedlouho poté. Někteří příbuzní žijí daleko, či se sami nacházejí v náročné životní situaci. Není jejich zodpovědnost dohlížet na dostatečný přísun potravy a dodržování pitného režimu svých blízkých žijících v pečovatelských domovech.

Přitom není třeba se přesunout dále než do Dánska, aby ti, kteří v Norsku takhle rozhodli, viděli národ, který dopřává seniorům důstojný život. V tamních domovech důchodců se nerozpakují jim nechávat vybírat z meníček, co si sami přejí (pokud sami jsou ve stavu, kdy jsou schopní to dávat najevo), či jim nalévat víno, pivo i tvrdý alkohol, pokud si to přejí. K tomu nejsou nucení odvádět 85 % důchodu na všechno, co se jim dostává, atd. nýbrž platí nájem a stravné a více si mohou spořit na jiné účely.

Zato v Norsku se rozhodli, že tyto instituce budou brát většinu peněz seniorů, a ještě k tomu mají tu hanebnou drzost tvrdit, že péče o ně je tak drahá!¨

Míst v těchto zařízeních je tak málo, že musíte být „jednou nohou v hrobě“, aby vám jedno přidělili. Oddělení pečovatelských domovů jsou obývána potřebnými s různými potřebami: někteří jsou upoutáni na lůžko, další v kolečkových křeslech a jsou zde i lidé v různých fázích demence. Rozumí se samo sebou, že každý má své specifické potřeby stran asistence a péče, ovšem personál nemá čas pomáhat každému na záchod, proto musí každý ponižujícím způsobem nosit pleny. Pacienti, kteří mají stále jasné myšlení, nemají s kým bavit. Často jsou úplně přehlíženi.

Není bezdůvodné, že senioři mezi sebou žertují o tom, že by šli raději do žaláře než do pečovatelského domu. Ve věznicích zdroje nescházejí, ať jde o stravovací služby, aktivity či péči. Proč to samé neplatí pro ty, kteří po celý život přispívali na řádný chod společnosti? Dokud štědře odváděli daně, měli pro stát svoji cenu. Proč jsou na podzimu života „odstaveni“ a odklízení pryč?

Stravování je mnohem více než o kaloriích o živinách. Pro mnoho seniorů je často jediná věci, která jim může denně přinést radost, zažít něco, co je jim příjemné. Proč se nemohou probudit k lahodným vůním a pokrmům, které jsou vzpruhou pro smysly? Z mnoha pečovatelských domovů odstranili kuchyň, kde se pokrmy připravovaly od základů, a namísto toho se porce rozvážejí z velké vzdálenosti.

Deník Aftenposten psal o 96leté Aslaug Nielsenové, která brečela a byla zoufalá z toho, že jídlo, které dostávala, bylo nestravitelné. Zabalila karbanátek do plastu a donesla ho vedoucím pečovatelského domova, kde žije, aby viděli nevzhledné, tvrdé, tuhé maso, které nešlo žvýkat ani krájet. Tvrdila, že je-li jídlo špatné delší dobu, postupně si zvyknete jíst málo.

Nevyhovující výživa má vliv na vznik (zanícených) ran ze sezení a ležení. Nedostatky pečovatelských služeb bývají některými přirovnávány k aktivní eutanasii. K pomalému trýznění, které předčasně vyvolá touhu po smrti, abyste si zkrátili útrapy přesto, že vám zdraví jinak slouží natolik, že byste si klidně mohli ještě užívat života.

Kde je rozruch, které toto zjištění vyvolalo? Kde jsou všichni šokovaní Norové? Nikde. Prostě nejsou. Zděšení bohužel vyvolává pouze nezájem, lhostejnost a ignorování této situace. Zato je vidět spousta ukřičených Norů, kteří svolávají obrovské demonstrace a chtějí do země přijímat nekonečné množství dalších lidí, kteří s Norskem nemají nic společného a stanou se břemenem, jako nikdo z těch, kdo tu už žil. Anebo chtějí bezhlavě utrácet „za klima“.

Zato lidé z rodin, jež tu žijí tolik generací v potu tváře, skromně, aniž by o sobě dávali vědět, sotva stojí za lhostejné pokrčení ramen. Co to je za zvláštní druh bezmezné hlouposti, že země, která „musí“ být sociálkou světa, přitom nemůže udělat něco pořádného dělat pro ty, kteří se nejvíce zasloužili o blahobyt současné generace a kterým národ dluží vše? Jakoby najednou všichni zapomněli, že jedním ze znamení kulturnosti národa je úroveň, na jaké se stará o seniory.