Záhada na mořském dně: Kam se poděl čtyřkilometrový desetitunový kabel položený u břehů norského souostroví Vesterály? Norové přišli s pěti možnými vysvětleními. Podle jednoho z nich kabel přemístila obří krakatice.

Na záhadné zmizení části 66 kilometrů dlouhé sítě kabelů patřící Norskému ústavu pro výzkum moří (norsky Havforskningsinstituttet) se podle norské veřejnoprávní televize NRK přišlo tento týden, dokonce byla vyrozuměna tajná policie. Jedná se o jakousi pozorovací laboratoř, síť kabelů, čidel, mikrofonů a kamer, která má být „očima“ a „ušima“ ústavu na dně moře. Jejím účelem je pozorovat a poslouchat vše, co se po dně i nad ním pohybuje. Ryby, velryby a korály žijící ve velkých hloubkách i velké rybářské lodi a ponorky. Síť monitorovala populaci tresek, jejich přemisťování, život mořských ptáků atd. Systém umožňoval i pozorování, jak se voda z Atlantického oceánu mísí s vodou norských pobřežních proudů.

Podle jedné teorie ústavu kabel v 200metrové hloubce 30 km od nejbližšího ostrova strhla rybářská loď s vlečnou sítí. Jde o rybářský revír, přes který často plují lodě tohoto typu. Váhově to pro takovou loď nepředstavuje žádnou překážku, ovšem nezůstalo by to bez povšimnutí posádky. Pokud by takový obrovský kabel uvízl v síti, odpovídalo by to třetině tažné síly navijáku na rybářskou síť, což je zhruba třicet tun. A pak by nebyl důvod „objev“ nenahlásit úřadu pro pobřeží (norsky Kystverket), což se v tomto případě nestalo.

Je možné, že kabel utrhly a vzaly s sebou mořské proudy? Ovšem podle ústavu proudy nejsou dostatečně silné. Na místě, kde ležel nezvěstný podmořský kabel, může rychlost pohybu mořských proudů kolísat od pár centimetrů za vteřinu až po bezmála metr za vteřinu. I kdyby měl být kabel umístěn na povrchu, moc by se nehýbal. A proč měl ústav kabel na tomto místě? Bylo to právě kvůli oněm mořským proudům, díky kterým je prý život v údolíčku, které mořské dno na daném místě vytváří, pestrý.

Než kabel nenávratně zmizel, byly v jedné z podmořských stanic, kterých byl kabel součástí, zaznamenány zvuky vydávané 15metrovou velrybou, přesněji řečeno keporkakem. Znamená to, že za zmizením stojí velryba? Jestli ano, tak k odcizení došlo již v dubnu, kdy obří savci připlouvají ke břehům, aby lovili sledě. Bývají hraví a zvědaví, proto by se do kabelu spíše zamotali.

A teď zcela vážně: Podle Bjørna Erika Axelsena, jednoho z badatelů onoho ústavu, má na to obluda jako obří chobotnice potřebnou sílu. Ve velkých hloubkách žije spousta obřích tvorů, mezi nimi i ohromné krakatice, které často zápasí s vorvaněmi. Krakatice prý může dosáhnout délky 20 metrů a váhy 250 kg. Mezi chapadly, která jsou všechna opatřena zuby, má kousadlo připomínající ptačí zobák. Zuby má dokonce i na jazyku. Krakatice jsou vzácnými úkazy, ovšem mezi místa jejich výskytu patří též norské Vesterály. Byly pozorovány i v mělčích vodách než v hloubkách mezi 500 a 1000 metrů, což je jejich navyklý životní prostor.

Nahlášených objevů obřích krakatic bylo v novodobých dějinách Norska podél jeho břehů dvacet, nicméně počet skutečně spatřených jedinců může být vyšší než ten, o kterých byly podány zprávy. Jenže i přesto, že disponují silou dostatečnou na to, aby způsobily značnou škodu, jaká by byla jejich motivace k únosu kabelu?

Nicméně se najdou i tací, kteří by rádi viděli takový kabel na mořském dně zmizet, uvádí zmíněná norská veřejnoprávní televize, NRK. Desetitunový kabel se nevypaří jen tak. To, oč tu běží, je politika bezpečnosti na severu a rozehrávání velkolepé hry velmocí v bezprostřední blízkosti Norska. Proto je jasné, že existuje motivace vyřadit z provozu kabel s vyspělou technologií na odposlechy. Slova patří Stålemu Ulriksenovi, vyučujícímu Vysoké školy norského námořnictva (norsky Sjøkrigsskolen). Podle něj mají Rusové každou chvíli v provozu cca. dvacet ponorek plujících v severonorských vodách. Kromě ruských brouzdají vodami severního Norska i norské, britské, americké a francouzské ponorky a každá ponorka a každá loď má, podobně jako otisk prstu svůj „zvukový podpis“.

Vojenské napětí je podle Ulriksena dost velké na to, že jde o možné vysvětlení zmizení kabelu. Běžné ponorky nemohou přemísťovat velké kabely, na rozdíl od speciálních ponorek. Síť, jejíž součástí byl i ztracený kabel, zachycovala přesné údaje o ponorkách v oněch vodách. Proto byly záznamy dříve, než byly předány výzkumníkům zmiňovaného ústavu, prozkoumávány výzkumným ústavem norské armády (norsky Forsvarets forskningsinstitutt). Tam vyfiltrovali citlivé údaje o ruchu ponorek v oblasti.

Síť představuje drahou infrastrukturu, na níž se dá utržit nějaký ten obnos. Dárcem části finančních prostředků na síť byla ropná společnost Equinor. Těžko se nyní bude hledat příčina, když se jedná o kabel, který sám monitoroval dění na mořském dně. Podle zmiňovaného ústavu je možné, že to, čím se ústav zabývá, což je volně dostupné po Internetu, budí zájem u někoho, kdo si nepřeje, aby to tam bylo.

Ještě v listopadu se zaměstnanci ústavu vydají kabel hledat. Místní rybáři si ze sebe střílejí, kdo z nich kabel vytáhl do své lodě přesto, že ho kolega přesvědčoval o tom, že zajisté má svého majitele. Anebo je-li ona obří krakatice litevská, tak zní pravděpodobné, že má ve zmizení kabelu „prsty“, lépe řečeno „chapadla“, neboť Litevci jsou v Norsku jakožto „sběratelé“ kovů docela známí. Jakýkoliv kov v kabelu byl jistojistě již dávno přetaveno. Ti škodolibější z Norů však doufají ještě v něco jiného. A sice v to, že se krakatice, případně zlaté lidské ruce brzy zmocní i kabelů na vývoz elektřiny do Evropy, aby klesly ceny elektřiny na domácím trhu. Je prý nejvyšší čas...