Norský premiér Jonas Gahr Støre chce udělat z tzv. ropného fondu na budoucí důchody vzor finančnictví „přátelského“ ke klimatu. Dokonce se nechal slyšet, že „Norsko bude z klimatu žít“.

Lidé jsou přesvědčení, že koupí-li si podíl v „zeleném“ fondu, tak přispívají ke změně, či alespoň zpomalí „klimatický armageddon“. V praxi ovšem jen zaplatí vyšší poplatek správci. Říká to Tarik Fancy, bývalý investor a vedoucí stratég pro udržitelné investice největšího správce jmění Blackrocku prostřednictvím listu Morgenbladet.

„Zelené“ finančnictví je podle něj smrtelná distrakce a pokrytectví. Podfuk předváděný jako „obrat k zelenému“, či „zelený přerod“ prý přiměl politiky napříč politickým spektrem k mrhání peněz daňových poplatníků ve prospěch spekulantů po celém světě. Se svěřenými penězi si hrají bez zodpovědnosti, jen, aby si s nimi mohli hrát. Dosud tato hra se slovy jako „přátelské ke klimatu“, „obnovitelné“, „udržitelné“ atd. kromě dotací, též nazývaných novou ropou, negenerovala žádný zisk. Spíše jde o vychytralé ohánění se těmi správnými výrazy v ten správný čas.

Nakolik jsou investice do ekologie čisté? Tarik Fancy považuje možnost, aby kapitálový trh nutil průmysl k větší udržovatelnosti pomoci „zelených investic“ za nedorozumění. Jde prý jen o další Potěmkinovou vesnici na nalákání zákazníků. Je daleko snazší svou firmu propagovat jako „zelenou“ než investovat peníze do udržitelnosti. Podle Fancyho nelze ponechat ochranu životního prostředí tržním mechanizmům/mechanizmům tržního hospodářství a když se tak děje, tak je to údajně vizitkou toho, nakolik je systém v bankrotu a končí.

Fancy není jediným člověkem „zevnitř“ z oboru, který se stal „disidentem“ a ozval se. Nicméně je svým Tajným deníkem udržitelného investora (anglicky The Secret Diary of a Sustainable Investor) jedním z nejznámějších, kteří se podělili o své zkušenosti a názory.

Na to, co je zapotřebí, aby investice byla označována za „zelenou“ a byla jako taková propagovaná, nejsou stanovená žádná pravidla ani definice. Proto hrozí „praní peněz za účelem, aby investice získaly zelenou barvu“. Úspěšnost správců fondů stejně jako dalších manažerů, bývá měřena rychlým ziskem a „přetíráním“ do zelena. To prospívá obchodu ve fondech, které dlouho trápila klesající ziskovost.

Podle Gerharda Schicka, předsedy svazu Finanswende, využívá finanční průmysl rozmachu udržitelnosti k prodeji málo vhodných produktů. V Německu se každé druhé euro investorů sype do „zelených“ fondů a každý Němec má v takových fondech v podobě akcií, životního pojištění, či důchodových smluv uloženo bezmála 4 500 eur. Vlády poskytují „zelené“ státní půjčky a EU hodlá financovat třetinu balíku ve výši 750 miliard eur určeného na zotavení ekonomik z útlumu způsobeného koronavirem „zelenými“ cennými papíry. V Norsku byl v roce 2020 nejziskovější akciový fond Handelsbanken Bærekraftig Energi, tedy Udržitelná energie banky Handelsbanken. Růst činil oproti předchozímu roku 46,80 %, a to pandemii navzdory. Více než dvě třetiny fondů, kterým se v Norsku v roce 2020 dařilo, byly „udržitelné” fondy. Během „krachu” na burze loni na jaře vybrali norští zákazníci z tradičních fondů okolo deseti miliard norských korun. Když měli peníze zase proinvestovat, tak je dali do „zelených” fondů. Uvádí to server www.greenhouse.eco.

Souvislost je to překvapivá. Podle některých mluvčí bank jde o sílu zvyku, jenž přerušil COVID-19. V současnosti jsou čtyři z deseti nejkupovanějších akcií „zelené”, firmy za nimi investují zejména do sluneční, větrné a vodíkové energie. Jednou z nevýhod toho, že „všichni” chtějí kupovat akcie u nejšikovnějších, je nadceňování „zelených” firem na úkor těch, které mají potenciál. Avšak podle představitelů fondů je důležité mít na paměti, že bez ohledu na hospodářskou ziskovost přispívají investice do neudržitelných firem a činností, jež provozují země a komunity po celém světě, vice náklady za škody na životním prostředí. Ty jsou málokdy součástí finančních výpočtů a málokdy jsou vidět v účetnictví, a proto lze s bezpečností říct, že udržitelné investice se i nejvíce vyplácí.

Ekologická organizace Framtiden i våre hender, česky Budoucnost v našich rukou a Rada spotřebitelů dokonce vypracovaly tzv. etického průvodce bankami, nástroj, jenž má usnadnit uživatelům správný výběr bank a fondů. Žebříčkovým hodnocením je posuzována praxe ve správě bank a fondů, pokud jde o společenskou zodpovědnost, etiku a udržitelnost.

V teorii se to všechno jeví slibně. Firmy, které poruší důvěru do nich vloženou a udělají si u investorů „vroubek“, mohou být trestány investory a vytlačeny z trhu. Podle logiky lze silou tržních mechanismů snadno dosáhnout lepšího a krásnějšího světa. Ovšem každý, kdo si na dojemný příběh posvítí, objeví podle Fancyho a dalších kritiků, trhliny. Podle britského think tanku Influencemap nesplňuje usnesení Pařížské dohody na záchranu klimatu více než polovina všech fondů zaměřených na záchranu klimatu. Z 130 fondů jich 72 investovalo do firem, jež zodpovídají za emise větších množství skleníkových plynů, než je podle Pařížské dohody povoleno. Investiční společnosti mohou jen těžko mít účinné páky na nepřehledně velký počet firem, jež tvoří jejich portfolia a do nichž investovaly, aby je přes valné hromady anebo „v zákulisí“ ovlivňovaly.

Řada Norů se již dnes obává „pasování“ Jense Stoltenberga, bývalého norského premiéra a současného tajemníka NATO, na funkci ředitele norské centrální banky. To by prý dostalo utrácení za „zelené“ účely s pochybným efektem „zelenou“ a rozjelo by se v dosud nevídané míře.