Takto rázovitě lze česky označit severské dopravní prostředky s dlouhou historií – norsky zvané sparkstøtting, či spark. Připomínají židle na kovových lyžinách pokračujících do více než dvakrát délky „židle“. Vyrábí se zejména z břízy ve větších verzích pro dospělé i menších pro děti, najdete je také vybavené kromě povinných ocelových lyžin i čtyřmi koly.

Můžete se na nich projet efektivně a užít si u toho kopec zábavy. Jezdec/jezdkyně stojí jednou nohou na jedné z lyžin, zatímco se druhou nohou odráží. Lyžiny mají určitou pružnost a „sáňoběžky“, „brusloběžky“, příp. „odstrkovací sáně“ jsou ovladatelné vychylováním lyžin ven, či dovnitř, zatímco se drží madla na horním konci opěradla. Na sedací ploše se může svést jedna osoba.

Jezdit se může jedině na tvrdých, středně kluzkých površích - na ledě či tvrdě udusaném sněhu. Na silnicích s větším provozem je sjížděn sníh, což ztěžuje ježdění. Krásně se ale brouzdá po zamrzlých jezerech a jeden se může na tomto dopravním prostředku dopravovat na místo na jezeře, kde bude rybařit skrze vyvrtanou díru v ledě a pak ho užívat k sezení během rybaření. Na používání na silnici by měl být vyvážený poměr mezi klouzáním lyžin a třením mezi botou a povrchem. Při jízdách z kopce se může dosáhnout vyšší rychlosti, jenže je-li někde nasypán písek či sůl (což tvoří pro užívání tohoto dopravního prostředku znatelnou překážku) anebo se najednou ocitnete na ploše, kde schází led, či sníh, pak se snadno může stát, že se „sáňoběžky“, „brusloběžky“, příp. „odstrkovací sáně“ zastaví tak prudce, že jezdec/jezdkyně „letí“ dopředu a skončí s úrazem hlavy a vyraženými zuby, příp. dalšími újmami. Aby se zohledňovalo užívání tohoto dopravního prostředku se na některých místech posypává jen půlka chodníků (jedna půlka je určená pěším, druhá jezdcům/jezdkyním).

Soutěžení na hranici žabomyších válek mezi městy neberou konce ani pokud jde o velikosti těchto předmětů. Pořídí-li si některé město větší, pak „udeří“ to druhé zpět. Na jeden čas největší na světě, osmkrát větší než běžné „sáňoběžky“, „brusloběžky“, příp. „odstrkovací sáně“, čili 5,4 metrů vysoké, 12 metrů dlouhé a dva tuny těžké, stojí na náměstí před radnicí městečka Tynset a je nejvíce fotografovaným objektem městečka. „Vždyť co nám vlastně zbylo“, dušuje se starosta Bersvend Salbu prostřednictvím serveru norské veřejnoprávní televize NRK. „Těžko nás někdo ještě porazí“, míní starosta. „Pokud by to někdo zkoušel, tvrdě mu zatneme tipec.“ Místní asi nebudou rekordmanem jezdit denně. Totéž by se dalo říct o nejmenším funkčním dopravním prostředku tohoto druhu, jenž je vystavěn v místní knihovně a měří 53 cm délky, 24,5 cm výšky a 38 cm šířky.

Ačkoliv se „sáňoběžkami“, „brusloběžkami“, příp. „odstrkovacími sáněmi“ jezdí i ve Švédsku a Finsku se světové mistrovství konává ve dvou norských městečkách: Jedním z nich je Geilo nacházející se mezi Oslem a Bergenem a to vždy o posledním lednovém víkendu (jen tehdy jsou zaručeny podmínky pro jezdění a v r. 2022 to bude již počtyřicáté. Tím druhým místem je Hurdal nedaleko letiště u Osla, kde bývá závodění uspořádáno vždy první únorový týden.

Předtím bylo nositelem světového rekordu město Sandefjord, kde skupina přátel na oslavu třicátého výročí konání světového mistrovství v Geilu sestavila 4,5 metrů vysoké „sáňoběžky“, „brusloběžky“, příp. „odstrkovací sáně“, jimiž se soutěže zůčastnila a táhala a tlačila je ne méně než 600 metrů, přičemž si parta nahoru na kopec vypomohla traktorem. Na sedací ploše se svezl starosta Geila. Po skončení mistrovství je skupina darovala městečku Geilo, kde stojí dodnes.

Aby toho nebylo málo, tak byl později ve městečku Farsund odhalen ještě větší dopravní prostředek tohoto druhu: Výška je 8 metrů, šířka 5 a délka 17 metrů. Hegemonie Tynsetu, hlavního městečka tohoto typu dopravního prostředku, byla ztracena, a to ve prospěch městečka, jež ani nemá sněhové/ledové podmínky pro ježdění s ním.

Soutěž v Geilu je, jak se uvádí na serveru www.geilo.com rozdělena na tři třídy pro dospělé /štafetu firem o dvou až třech osobách v každém týmu, kondiční třídu, kde tým sestaví maximálně dvě osoby a musí zdolat cca. sedmikilometrovou trasou a soutěží na základě průměrného času a třídu kreativně převlečených bez omezení v počtu osob na palubě – nedílnou součástí závodu je zimní karneval/ a k tomu jednu třídu pro děti, kde se vysoce cení převleky i výzdoba dopravních prostředků. Ohledy na bezpečnost závodníků i diváků přiměla pořadatele k zrušení elitní třídy a 42kilometrová maratonská třída je též minulostí.

Kromě domácích Norů pocházejí závodníci spíše z dalších severských zemí, příp. z Kanady, kde se tyto dopravní prostředky v nesrovnatelně menší míře též užívají. Dánové s červenobílou dánskou vlajkou namalovanou na tvářích a přivázanou k ramenům a v bundách a kloboučkách stejných barev urputně bojují, aby Dánsko vrátili do zimních sportů.

Závodění v Hurdalu je daleko skromnější verzí toho v Geilu a probíhá po 4,5kilometrové silnici. Tam se stávalo, že se navzdory roční přípravám na mistrovství světa musělo pro bídné podmínky zrušit. I v Oslu se soupeřilo, a to pod názvem Red Bull Sparkstøtting Supercross. Cílem bylo, aby mužstva skládající z dvou osob překonala strmou sjezdovou dráhu plnou překážek mj. v podobě vrat, hrbolů, skoků ad. Navíc musí jeden s druhým cestou vyměnit místo.

Z Norska zní „Chraňte podnebí, ať „sáňoběžky“, „brusloběžky“, příp. „odstrkovací sáně“ nezaniknou“. Výzva je aktuální poté, co máme za sebou řadu mírných zim a sníženou poptávku po tomto dopravním prostředku. Loni se v největším norském závodě přestaly vyrábět a starost o výrobu tradičních modelů Rapp i Tarzan převzala firma Espegard v městečku Ål, nicméně to znamenalo konec výroby v Norsku a dovoz odjinud. Což je s podivem, neboť to není mnoho let, co masmédia vytroubila do světa, že jde tento dopravní prostředek světlým zítřkům vstříc, že jeho odbyt v Norsku trhá rekordy, že se opět stává módním i mezi mladými a že se jich ročně prodává 12-15000. Za dob největší slávy se jich ročně vyrábělo nějakých 70 000.