V Norsku je leccos ještě takové jinačí, o řád jinde. Některé věci tu fungují dobře, a pak jsou věci, kvůli nimž byste si hodně rozmysleli, zda tu chcete žít. Třeba proto, že to vyžaduje velkou dávku sebezapření.

Již jsem psal o svérazném až „schizofrenicko-paranoidně“ komplikovaném vztahu Norů k (ne)ochraně svých vlků, rosomáků a dalších šelem a o konfliktech s nimi spojených, či o tom, jak je téměř nemožné ani při tak rozsáhlých územích dosáhnout ochrany nepatrných zbytků pralesů. O industrializaci divočiny výstavbou větrných elektráren „všude možně“, či o tom, jak se vyhazují do povětří skály, či velké části ostrovů proto, aby se stavěly chatařské osady, turistická zařízení, vedení vysokého napětí, či rybí farmy na souši. O tom tyto řádky nebudou.

Podle norského baviče Areho Kalvø je vztah Norů k přírodě jeden velký paradox. Třeba na Oslu je nejen z pohledu cizinců specifické to, že jste v hlavním městě, a přitom jste na všech stranách obklopeni přírodou a snadno se do ní dostanete. Jen je škoda, že z pohledu Norů nejde o přírodu nějak zvlášť výjimečnou. Ovšem Oslo je jediným místem v Norsku, kde můžete prohlásit právě toto, a to proto, že je město plné „naplaveniny“, jíž je to lhostejné. Jinak můžete komukoliv pronášet takřka cokoliv, ovšem o místní přírodě říkat něco nepěkného někomu, kdo odtud pochází, to se nedělá. Přesně tudy prochází mezní čára svobody projevu. Nikdo na to není zvědavý a pro takový humor nemá pochopení. Lidé mohou jevit vůči místu a lidem, kde mají své bydliště sebeironii, ovšem z okolní přírody se legrácky dělat nemají.

S velikou vášní a zcela vážně je dost a opravdu dost Norů přesvědčeno o tom, že žijí na tom suverénně a bezkonkurenčně nejkrásnějším místě na světě. Nejde říct, že se mýlí. Mohou být třeba z místních hor natolik pyšní, jako kdyby je tvořili, stavěli vlastníma rukama. A navštívíte-li nějaké místo a někdo z místních vás provede přírodou a zeptá se vás, zda tam není krásné, tak to není otázka. Zní to jako otázka, ovšem věřte mně, že tomu tak není. A aby vám to někdo názorně ukázal, nestačíte se divit, než se někdo zvedne, vytáhne paže co nejvíce do stran a vyjekne: Podívejte se na hory (či ledovec, fjord, jezero atd.)! Není to paráda?

Čím blíže jste přírodě, tím je méně pravděpodobné, že lidé snesou ani ten nejdrobnější žertík. I tak to neplatí ani o každém Norovi, že /když si někdo dal tu práci vynalézt vymoženosti jako stěny, střechy a hotelové bary/ se nutně musí kochat touláním přírody za každého počasí. Naopak mu může připadat přespávání ve stanu nevděčné. A řeknou-li „o dovolené budu přecházet z chaty na chatu“, tak to řada lidí nebude chápat jako dovolenou, nýbrž v lepším případě jako činnost, jež obnáší ty nejméně záživné prvky dovolené: balení a přepravu.

Každý Nor o někoho „přišel“ ve prospěch přírody. Bývávali to lidé, jež se dříve vděčně přidávali k vám, abyste si šli do baru žvanit třeba i nesmysly. Co dělávají nyní? Přistávají si, aby si vyfotili lyžařskou stopu, dají fotku na Facebook, či Twitter a napíšou „Pěkný den v přírodě.“ Vycházky obvykle směrovávají do míst, kde není mnoho zvuků. Dosud pohotoví, důvtipní lidé plní života pronesou třeba věty typu: „Ticho v horách se ničemu nepodobá.“ Přitom se ostatním skutečně podobá veškerému dalšímu tichu. Vždyť jde o svébytnost ticha: Je tiché. Mnozí tvrdí, že v přírodě jim dojde jejich malost. Jestli zažijí toto prozření jedině tam, čelící přírodě, nemají tedy příliš velký obrázek o sobě samotných? Cítí se tam svobodně jako nikde jinde a více než kdykoli předtím potřebují tuto svobodu jako nalézání kapes ticha a času věčné přírody k zamýšlení, k tomu, zastavit si čas a vytěsnat si stále hektičtější svět a... Jenže vtip je v tom, že Norové nikdy neměli tolik času a místa k tomu, aby byli sami a zticha, jako nyní.

Zabývá-li se 80 % z těch, s nimiž žijete v téže zemi, včetně vašich příbuzných, přátel a známých pěší turistikou, jíž se vy nevěnujete, pak dospějete k bodu, kdy se budete muset /leda, že jste psychopati/ klást otázku, zda jste to vy, s kým něco není v pořádku. Vždyť jste se narodil uprostřed té nádhery, z níž je každý tak hotov a máte veškeré předpoklady k tomu, aby se z vás stal jen dalším „vyzývatelem přírody“ a jejích nástrah. Vyrůstáte-li na takovém skvostném místě, kde to vypadá jako na pohlednici, jenže není, je to idylka ze skutečnosti, a lidé tam putují z velkých dálek, aby se tam pořádně prošli a pořídili si bezpočet snímků, pak musíte mít až nepochopitelně pádnou záminku, abyste se tam nevydávali na tůry i vy.

Je nemožné si nevšímat toho, jak moc mají volnočasové činnosti spjaté s přírodou společné s charismatickým náboženstvím s důrazem na obrácení ve víru (třeba v hory a přírodu obecně). Ta touha po sebeuspokojovávání je do očí bijící. Ročně se v Norsku vydává několik set překrásných knih přímo či nepřímo se věnující přírodě a životě a přežívání v ní, turistice, zvířeně a květěně atd. Hory snímků až podezřele rozjařených lidí na vrcholcích hor vztahujících ruce k nebesům, s palci nahorů, lidí objímacících se bez sebe radostí vás přivedou ke zjištění styčných bodů mezi chutí/nutkání k přesvědčování ostatních o spasení přírodou.

V přírodě se dějí věci, je to prý i nějvětší místem na „balení“ partnerů/partnerek. Jinými slovy můžete při troše štěstí kdesi za humny, po, dejme tomu, devíti a půl hodinách trampot a trmácení do kopce, příp. dokonce na lyžích, jež vám vzadu proklouzávají, zatímco tuto zapeklitost proklínáte, dojít na místo, kde můžete zažít to, čeho se můžete stát součástí na mnoha místech „pár kroků“ od sebe v kterémkoliv městě téměř v jakoukoliv hodinu dne. Ovšem na rozdíl od přírody můžete v městě, pokud se nudíte anebo nemáte kliku, přejít jinam, či domů. V přírodě je nejbližší chata třeba až desítky kilometrů vzdálená.

Je příroda naším novým bohem? Lidem se při zdolávání hor a lámání všelijakých výkonů v přírodě dostává nejednoho zjevení a nalézají tam odpovědi na složité otázky. Politici, celebrity i méně významní lidé a dokonci i ti, jimž se v přírodě nelíbí, se nechávají zvěčnit na snímcích, aby dokazovali, že jsou jedněmi z lidu, autentičtí, či sílu. I v Norsku najdete přelidněná místa, stezky přirovnávané k „turistickým dálnicím“, kde pomaličku máte pocit, že jste součástí „karavany“. A pak máte ty, jež neříkají, že vylezou na ten, či tamten kopec, anebo horu. Kdepak. Místo toho nám tvrdívají, že ho (ji) „berou“. Chrabří to drsňáci. Být sami sebou prý mohou pouze tam, kde si dávají lišky dobrou noc.

Nejlepší je, když vám před chystanou tůrou řeknou: „bude méně srážek, zato více mlhy, takže není jisté, že tam nahoře uvidíte až tolik, ovšem i tak je to pěkná vycházka“. Proč zapírají skutečnost a nedají za pravdu, že je hezčí tůra, jestli z vrcholu (jako v případě hory Galdhøpiggen) za jasné oblohy uvidíte «půlku Severu», než pokud je tak špatná viditelnost, že je zcela možné zabloudit již cestou z chaty ven?