Alespoň to je možné v Norsku. Budou Norové ochotní zříci si svých aut, bude-li na Norsko zaútočeno? Norové se na toto téma baví vážně i nevážně.

4155 majitelů vozů různých značek a stáří obdrželo od armády písemnost o tom, že jejich vozy jsou předběžně zrekvírovány pro případ krize, či války. Mnozí si to nemohou nedávat do souvislosti s aktuálním děním se zvyšujícím se napětím u rusko-ukrajinských hranic. Rozesláním zásilek se zmíněným obsahem je podle norských masmédií součástí práce armády na databázi zdrojů, jež jí má zajistit to, aby jí byly v případě potřeby dostupné.

Může se to zdát dramatickým, nicméně jde o předběžné preventivní opatření, jež je součástí rekonstrukce pohotovostní připravenosti, jíž se armáda a Norsko kdysi těšily, ovšem po studené válce se stávala méně aktuální. Požadavek má oporu v zákoně z r. 1951, podle něhož si může armáda předem vyžádat také obytné domy a další budovy. Proti osvojení není možné se odvolat, a to ani pro ty, jež jsou bez auta bráněni v pohybech.

Na sociálních sítích zveřejňují svá více, či méně pojízdná auta se smělými dotazy, zda by přicházela v úvahu. Někteří by se rádi zbavili těch svých, jež samotné považuji za nebezpečí pro bezpečnost země. Mnoho je těch, jež pochybují o tom, zda jejich chudák snese útok. Než si ho armáda stihne odvést, bude následkem různých jiných útoků rezem, a tak všelijak asi po něm. Někteří po shlédnutí zveřejněných snímků se šíří o tom, že „vidět armádu v tomhle či onom voze, tak mě dojde, že je konec blízko“.

Ještě, že není elektrifikován celý vozový park, k čemuž jsou Norové více než leckterý jiný národ tlačeni. O výtečná elektroauta armáda totiž zájem nemá. Daleko se v nich neuteče a dlouhé přestávky na nabíjení není za válečného stavu strategicky moudré. Jsou ale tací, jež oponují tím, že hodlá-li někdo uprchat více potichu, tak se elektromobil hodí více než starý Američan jako Cadillac, Dodge, Lincoln atd. (za předpokladu, že nepřítel nestihne napřed vyřadit z provozu elektrickou síť. Ovšem rafinerie je také jen jedna. I tak se někteří vzpouzí tím, že budou své auto potřebovat pro vlastní útěk (asi se v jejich případech nejedná zrovna o elektroauta).

Pro některé by bylo ryzí ctí „skládat se“ a takhle „přiložit ruku“ k společnému „projektu“. Lepší díry od kulek než od rezu. Bude-li armáda potřebovat auta řadových občanů, tak bude v sázce něco s vyšší hodnotou a auto někoho bude poslední starostí ti, jež své vozy nepřenechají k volnému užívání armádou nemají na mysli „dobro všech“ nade vším a prý není divu, že se po světě válčí přesně kvůli takovým lidem.

Jinak by pořizování vozů armádou údajně jen zbytečně vázalo kapitál na úkor jiných opatření pro posílení akční připravenosti. Zas jiní reagují na to, že toto je vůbec tématem v jedné z nejbohatších zemí světa, kde politici nesplňují ani svou část společenské „smlouvy“ a podmiňují uvolnění/předání svého vozu ochranou před vnitřními i vnějšími nepřáteli, což je bod, kde stát selhal na celé čáře. Proč začínat bránit zemi, jež je rozdávána tolik let napospas jiným a v níž se šetří na tom nejdůležitějším na úkor všech....

Někteří by se vozu řekli leda pod podmínkou, že armáda ovšem „nezvorá“ nastavení hudebního zařízení v autě anebo jestli alespoň udělá sluneční střechu a namontuje obyčejný kulomet. Anebo uvádějí, že život klidně obětovat mohou, zato auto, o něm se může armáda nechat zdát. Kde si armáda na to bere tu svobodu přivlastnit si můj vůz, za který jsem léta letoucí na daních a daních z daní jak na samotném vozu, tak na pojištění, ekologických daních, na pohonné hmotě, mýtném a dalších daních a poplatcích spojených s užíváním již hradil více než majlant a kvůli kterému mě stát dřel z kůže? „Jen se opovažte mi ho sebrat a poznáte válku!“ Jenže vždyť to jsou v situacích, kdy se jiní pokoušejí vzít jejich svobodu, že si bude chtít armáda vypůjčit auto.

Někteří připomínají, že armáda ještě v 80. letech usilovala o jejich staré motorky. Brala by růžové kolo s přihrádkou na spolucestujícího/zavazadla? Vždyť Rusové nemají proti armádě cyklistů šanci. Norové by měli mít na těch svých navrch, neboť Rusové v r. 2015 poslali přes rusko-norské hranice Afghánce na všech svých kolech, co měli. Ovšem růžová již není schválená pro vojenské účely v „novém“ Norsku. Každé kolo by mělo mít kamufláž v barvách duhy! Na Rusy to bude i působit více odstrašující.

Proč nezačnou zabavením zbrusu nových a bezchybných vozů autoprodejců a místo toho jen těch, jež jsou evidovány na rodná čísla? Někteří namítají, že nic z toho, co je ve státních evidencích s rodným číslem není zcela vaše a že právo soukromého vlastnictví není absolutním. Pokud tedy nezapůjčí majitelům vozů na oplátku třeba tank.

Při dnešních cenách pohonných hmot budou auta v případě přivlastnění armádou snad vráceny i s plnou nádrží? Jenže čistě prakticky: jak budou pojišťovny vyplácet majitelům tehdy, najedou-li jejich vozy na miny, bude-li za volantem sedět někdo jiný?

Osvojí-li si auta, tak to prý bude vina Jense Stoltenberga, generálního tajemníka NATO a jeho velkohubosti na adresu Rusů, jak míní někteří. Politici a elity v případě opravdové tísnivé situace stejně zemi opustí prvním možným letadlem. Protože když mohla policie doveslovat na ostrov Utøya při střelbě útočníka Anderse Behringa Breivika v r. 2011, tak proč nenasadit armádu vozidel různých kvalit a stáří? Třeba by se našel i onen gumový člun a dalo by se jej nasadit do akce znovu?