Mají toho učitelé snášet více než ostatní? Kdy již mají mít dost a kdy je opravdu ostrá pohrůžka výpovědí tím jediným, co politiky přiměje k pochopení závažnosti situace?

Skupina učitelů základní školy 2. stupně v jižní části Osla, která má na starosti třídy s drtivou převahou dětí od migrantů napsali článek pro norskou veřejnoprávní televizi www.nrk.no. V něm vyprávějí o tom, jak se situace na školách v hlavním městě zcela vymkla kontrole.

Posun hranic v chování, jaké je považováno za normální v třídách, je drastický. Hlasité a obscénní způsoby vyjadřování se o učitelích a spolužácích, vyhrůžky, vydírání mj. k vyplácení peněz za vlastní bezpečí, jinak hrozí ublížení, psychický teror, natáčení v třídách, vč. natáčení násilí, jemuž ostatní tleskají, baví se tím a rozšiřují to dále po sociálních sítích. K tomu ještě hromadné rvačky a jiné potyčky, prodej drog, atd. dost zhoršují prostředí, kde se prý má vyučovat.

Šest z deseti žáků ruší neklid ve třídě. Mnoho učitelů kvůli tomu přestane pracovat ve školství zejména během prvních čtyř let po dokončeném vzdělání. A za osmnáct let klesl počet učitelů-mužů na polovinu. Na pedagogické školy, aby pak pracovali na základních školách prvního stupně se hlásí jen okolo 20 % uchazečů-mužů. Zbývá tak na učitelkách, aby pacifikovaly "nemožné" žáky.

Na některých školách zavedli kontroly detektory kovů a ostraha bez pedagogického vzdělání ověřuje totožnost přicházejících. Po některých incidentech, např. melách, které se strhly, byl nahlášen Úřad pro vzdělávání a byly vytvořeny krizové štáby, jež měly pečovat o mentální zdraví žáků i zaměstnanců. Týmy na řešení spory měli žáky „přivést“ k „jednacímu stolu“.

Na videích, jež byly zaslány třeba norské veřejnoprávní televizi a zveřejněna na jejích stránkách jsou vidět žákyně v šátcích a dalších pokrývkách hlavy ukazující na příslušníky jistého původu a náboženství, jež nejen v Norsku nesmějí být kritizováni.

Nejsou-li všichni v bezpečí, není v bezpečí nikdo. Toto všechno a mnoho dalšího se stalo součástí každodenního života žáků i zaměstnanců zejména škol s velkým podílem dětí přistěhovalců. Tam jsou problémy největší a přestupky nejhrubší. Neustále přicházejí další a další úděsné příběhy z různých měst a vesnic, jimž je vnucován stále větší počet žáků jiných kultur, zejména tedy ze zemí „MENA“ (tj. ze středního východu a severní Afriky).

Etnicky norské děti se prý bojí násilí nahlásit, jelikož jestli se jim podaří ubránit, a jeden z darebáků je zraněn, pak jsou nasazena média a veškeré orgány, vč. policie a barnevernetu, aby šířili špínu a nepravdy o násilnických a zlých Norech, kteří je zkritizovali.

Před školami a ve školách v Oslu i jinde se perou dívky proto, že se na sebe vzájemně dívají úkosem. Dospělí na školských úřadech v tom samém městě se perou o to, že někteří nahlásili nepřiměřené až hysterické chování nadřízených. Společným jmenovatelem je nedostatek kvalitní a otevřené komunikace. Nebaví se spolu, protože se kdysi začali zabývat malichernostmi a dovolují, aby měly čím větší váhu, až jim přerostou přes hlavu. Takhle dochází k nedorozuměním, chybným výkladům a zveličuje se, jak se kdo na koho díval a berou vše možné jako náznaky toho, že se ti druzí chtějí hádat a prát. Jelikož se spolu nebaví, vznikají nesrovnalosti, neshody i fyzická napadení již kvůli tomu, jak se jedna dívala na druhá.

Jen za dva a půl měsíce nahlásili učitelé v rámci okresu Bærum, jenž je spojený s městem Oslo a kde žije o něco přes 120000 obyvatel 213 případů bití, štípání, pokousání, plivnutí, kopnutí, házení kusů nábytku a vyhrůžek. A to jsou prosím všechno dospělí lidé, na které zaútočily děti. Po odečtení dní školského volna nastaly v průměru cca. čtyři incidenty za den. V Oslu se počet incidentů za tři roky 2016 až 2019, tedy před lety koronaviru a digitální distanční výukou zvýšil o 150 %. Někteří učitelé utrpěli nenávratné újmy a někteří ředitelé škol přes masmédia zoufale žádali o pomoc, poněvadž již nemohou nabízet žákům a zaměstnancům bezpečné a zdravé prostředí, kde se může každý cítit dobře. Bohužel mají pocit, jako kdyby zmáčkli protipožární poplašné zařízení a jako reakce se jim dostalo nabídky dalšího zařízení stejného typu.

Kromě běžných reakcí politiků a byrokratů ve školství typu “Tak takhle to v norském školství prostě nemůžeme mít“, „šokující“, „extrémní“ a „zcela nepříjatelné“ to kromě urychleně uspořádání schůzí zůstalo u těchto výbuchů. Policie je v příliš velkém skluzu s vyšetřováním trestných činnů, než aby k tomu ještě odváděla preventivní práce. Navíc je obtížné vyloučit problémové žáky, školy tak mají svázané ruce.

Školy jsou takovým Norskem v kostce. Školy, potažmo země, jež nemají zdroje a kompetence pomáhat složitým případům, jež mnozí z oněch násilných žáků jsou. Opírám se o četné dopisy učitelů dotyčných škol, jako např. v deníku Dagsavisen, v nichž se snaží promluvit i za ty kolegy, jež se bojí zúčastňovat veřejných diskusí. Celé školy, posléze městské části, města, regiony a celá země platí cenu za přeceňování vlastních sil a možností. Je příliš málo učitelů na každého žáka a aby se šetřilo, slučují se třídy a ruší se mimoškolské aktivity.

Jedním z hlavních předpokladů dobrého prospěchu ve škole je umět místní jazyk, kteří mnozí neovládají. Podle učitelů tráví hodně času jen řešením nedorozumění a jazykových konfliktů. Mnoho těch, jež se neumí chovat pocházejí z rodin z kulturního zázemí, kde nemá žena hodnotu ani nemůže být autoritou. Pak není divu, že je takovým dětem jedno, co říká učitelka (a jak jsem se zmínil, muži za katedrami jsou čím dál méně vidět). Podíváme-li se na stav ve školách, poví nám to něco o budoucnosti, neboť děti dneška jsou dospělí budoucnosti.

Nejsou-li školy bezpečné, pak se celé školství mine svým účelem. Jenže koneckonců tu běží o vůli oněch dětí. Norsko je plné možností, vymožeností, o nichž se může dětem v mnoha jiných zemích jen zdát a ti, kdo o to stojí, mají historické příležitosti toho využívat. Nicméně nabídky odmítají, volí se cesta nezačlenění se do norské společnosti a setrvání mimo ni a ti, jež mají menšinový původ ho mnohdy využívají jako výmluvy, proč nic nedělat a nesnažit se. V těchto případech se jedná často o klanové kultury nevyjmenovatelné, byť nepřehlédnutelného náboženství, jež je více než pouhou vírou.