Po šarádě uznávání teroristy jednou za nepříčetného, podruhé za příčetného by se dalo očekávat, že kauza znalce již dále zajímavá nebude. Není tomu tak.

Alf Petter Høgberg, profesor právní vědy Univerzity v Oslu, klade prostřednictvím deníku Aftenposten otázku, zda je soud s Andersem Behringem Breivikem důkazem toho, že právní systém nefunguje vždy, je-li extrémně pokoušen. V tomtéž deníku bylo naznačeno, že norský terorista byl neprávem odsouzen. Pokud je pravdou tak, jak nyní tvrdí mnozí psychiatři, že je psychotický, a že byl psychotickým i v okamžiku činu (tak, jak zněl závěr první zprávy znalců), pak podle norského práva není naplněn základ pro to, aby byl odsouzen k trestu.

Uznat toto se nedělá lehkým srdcem, poněvadž slova jakoby páchala násilí: v tom případě je Breivik nevinný v tom smyslu, že mu trestněprávně schází schopnost viny. Tím pádem byl verdikt proti němu technicky vzato justiční vraždou, jelikož nebyly podle norského práva naplněny podmínky pro potrestání. Smrdí tedy znovuzahájení řízení a osvobození viny, což není jednoduché přijmout.

V takovém případě mohou odpadnout požadavky na vymáhání odškodnění od Breivika, naopak to může být on, jenž bude mít nárok na nastolení požadavku na odškodnění od norského státu za scházející přiměřenou léčbu na svou chorobu. Tyto nepříjemné otázky nyní vyvstávají následkem toho, že se ve verdiktu proti Breivikovi z r. 2012 odchýlilo od obecných zásad pro nakládání s pochybností spojených s příčetností jakožto podmínkou trestnosti.

Již tenkrát se zdál verdikt nesprávný a nevhodný, pravděpodobně to byla jen otázkou času, než se měla tato noční můra proměnit ve skutečnost. Takhle si soud zadělal na potenciální problém. Protože jestli psychóza nebyla tenkrát /v r. 2012/ stejně zjevná, tak se takhle mohla projevit v budoucnu. Tak jako tak byly porušeny normy pro nakládání s pochybnostmi spojenými se schopností být vinen.

Naskytuje se mnoho dalších příznaků psychózy kromě těch, jež plynuly z Breivikových vlastních výpovědí během tohoto i předchozích soudních kol. Mnoho z jeho dopisů napsaných ve věznici je naskenováno a zveřejněno na internetu. Vyznačují se šílenstvím nejen co do obsahu, nýbrž i formy. Ptá se na svůj stejnokroj, odkazuje na své následovnictví a hrozí demonstracemi. Je ochoten převzít moc v Norsku a na Západě, jakožto je připraven jednat s Ruskem a Čínou.

Drtivá většina posouzení Breivikova duševního stavu má na svědomí psychiatrička Randi Rosenquistová, jež již odešla do důchodu. Její hlavní argument proti údajné Breivikově psychóze je úroveň, na jaké Breivik v každodenním životě funguje. Ovšem jak dobře funguje, a nakolik dobrý je tento argument?

Např. Američan John Forbes Nash ml. byl paranoidní schizofrenik, ovšem toto mu nebylo překážkou, aby se v r. 1994 stal laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Ačkoliv se Breivik nestal žádným laureátem Nobelovy ceny za ekonomii, nýbrž tráví život ve věznici za hromadnou vraždu a pumový útok bez pochopitelného odůvodnění a motiv, je jeho funkční úroveň prý příliš vysoká na to, aby trpěl schizofrenií.

Těm, jež tehdy s Breivikem nakládali zdánlivě správným způsobem, stihl příznivý osud: jeho první obhájce, jenž navzdory první zprávě znalců tvrdíval, že je Breivik příčetný, byl norskými deníky vyhlášen jménem roku. Soudkyně, jež mluvila na Breivika ostře, a bez váhání jej v průběhu trestního řízení opravovala, a která spolu s dalšími vyjmenovala nové znalce poté, co si prostudovala původní zprávu se závěrem, že šlo o psychózu, byla v r. 2014 jmenována soudkyní Nejvyššího soudu. Psychiatrička, jež po mnoho let Breivika studuje a která se celou dobu dušuje, že žádné příznaky psychózy není, obdržela v r. 2017 Řád sv. Olava.

Ale co se všemi těmi psychiatry, jež prostřednictvím deníku Aftenposten a dalších masmédií míní, že vidí v Breivikovi psychotického muže potřebujícího léčbu. Setkají se někdy s něčím jiným, než s mlčením a umlčováním?

Tvrdívalo se, že řízení proti Breivikovi je důkazem toho, že norské soudnictví funguje tak, jak má. Ale co když se má věc opačně: je důkazem, že systém nefunguje vždy, je-li extrémně zkoušen.

Na základě jeho vystupování před soudem tehdy i nyní je obtížně si představit léčbu, jež by Breivika obrátila v kajícího se a zdravou osobu, jež by společnost bez rizika vítala zpět. Zajímavé je, že Breivik sám brojil proti tomu, být shledán nepříčetným. Našla by se vůbec někdy za historii soudnictví obdoba něčeho takového? Vždyť běžně by obžalovaný uvítal uznání jako nepříčetného, aby se vyhnul trestu. Breivikovi se to do krámu nehodilo a splnilo se mu přání. Sebe viděl a vidí jako vojevůdce-spasitele a takový přece nemůže být duševně chorý.

Deník Dagbladet dostával mnoho kritiky za zveřejnění velké části odvolávacího procesu za účelem podmíněného propuštění. Mnozí tvrdí, že list zprostředkovává extrémní, protilidskou propagaci. Ovšem jen vysíláním ze soudní síně, díváním se a posloucháním se může umožňovat laikům posuzovat si, zda je Breivik při smyslech, a zda je správně ho po zbytek života nechávat v samovazbě. Dává mu Norsko příležitosti, aby se jako člověka změnil? Jak vůbec zacházet s těmi, jež se nejvíce ze všech nacházejí na šikmé ploše?

Pokud se někdy ukáže, že byl vyvíjen politický tlak, aby byl Breivik odsouzen jako příčetný, a verdikt byl výsledkem politické objednávky tak, jak řada lidí podezírá nejen po tom, co napsal zmiňovaný Høgberg a další, nýbrž také po tom, co byl obhájcem Breivika vyjmenován právník-člen vládní strany a po tom, co se do případu vmísil tehdejší premiér i další politici dříve, než byl vyřčen rozsudek, nemluvě po tom, jak bývají po teroristických útocích muslimy jako tom v Kongsbergu tito lidé omluvně definováni a odepisováni jako psychiatrické případy, pak se z celé kauzy stane ještě větší blamáží.

Neshoda mezi odborníky panuje dále a popichování kolegů i celého národa nabírá na síle, zatímco řada lidí hořekuje kvůli všudypřítomnému rasismu a jakákoliv kritika islámu a migrace je pro ně /již zcela automatizovaným připodobněním/ rovnající se Breivikovi. Mermomocí do poslední kapky toho využívají jako odstrašujícího příkladu nebezpečí v jakémkoliv kritikovi a širším zázemí odpůrců kolektivní viny, mainstreamové politiky globalizace a cíleného odcizování Norů vůči vlastní zemi, ačkoliv Breivik je na své šílenství a zločiny sám a přitom zcela mimo jakýkoliv proud. Eventuelně tak, jak Basim Ghozlan, předseda Norského islámského svazu (Det islamske forbundet i Norge) tepe do lidí, že „Demonstrovat na podporu Izraele je totéž jako podporovat Breivika.“

Dokud je naživu, bude politicky nebezpečným a bojí-li si někdo, že do éteru unikne jeho uboze nesouvisle vyjadřovaný a naprosto fastasmagorický světonázor, tak z něj dělají mnohem vlivnější osobu, než je. Jestli někým není, tak charismatickou vůdcovskou postavou. Jakožto ideolog a agitátor je naprostou nulou.