Toto prý není apríl, navíc je teprve únor. Norové na sebe nevěřícně zírají.

Po vlnách námitek údajně norské Ministerstvo zdravotnictví zvažuje přehodnocení návrhu minulé, středopravé vlády na rozšíření pravomoci na dobývání se k lidem domů a šmírování v lednicích v domácnostech Norů Mattilsynetem, čili Potravinárskou inspekcí, bez souhlasu majitele a odebírat ze skladovaných potravin vzorky tak, jak je dnes oprávněn úřad v případě živnostníků, podnikatelů a institucí.

V návalu citového vzplanutí na internetu i v papírových novinách, jako např. v deníku Dagbladet není cítit, že by se našel někdo, kdo by se něčemu divil. A to už ani nějaké „ledničkové policii“. Doopravdy si vláda troufá myslet, že lidé dovolí úředníkům vstupovat do jejich domovů, aby si odebrali vzorky potravin? Kromě těch, jež by kontrolory vítali, aby si s nimi promluvili bez servítek, anebo pod podmínkou, že kontroloři lednici na oplátku naplní, převažují vzkazy typu „je ať to zkusí, moje lednice je posvátná...“ Mnozí by sáhli ke zbraním nebo alespoň by od nich kontroloři dostali pěstí: „Ode mě by nevyšli jako tytéž osoby tak, že by je od té chvíle nepoznali vlastní rodiče“. Lidé případným kontrolorům na svou čest slibují na vítanou úder pánvemi různých velikostí, jež si sami vyberou.

Co je komu do toho, co kdo jí, či pije? U mnoha lidí by si kontroloři na nic až tak zajímavého nepřišli, leda na takové, kteří si žijí nad poměry. U některých dalších by stejně našli prošlé potraviny, získané od dobročinných organizací, či zachráněné z kontejnerů a košů za obchody. Dále je pravdou, že někteří nemají v pořádku zrak, čich a smysl pro chuť, a k tomu si třeba žijí sami bez někoho, kdo by je usměrňoval. Někdo jen kupuje a kupuje další potraviny, aniž se prohrabe k těm vzdálenějším, starším. Ovšem jestli někdo holduje zkaženému jídlu, anebo je mu/jí jedno, co konzumuje, tak je to snad jeho/její věc, vč. příp. neblahodárných následků konzumace.

Mají ještě všech pět pohromadě ti, jež si tyto a další nesmysly vymýšlejí? Anebo jde o odpoutávání se a rozptylování pozornosti od jiných a horších záměrů, hledisek a činů, jež zosnují? Již nemají zábrany, pokud jde o to, co do nich vjede. Lednice všude možně po norských domácnostech jsou tak daleko mimo meze zodpovědnosti úřadů, jak je jen možné se dostat.

Někteří z komentujících uvádějí, že by byla škoda, kdyby si své záměry rozmysleli, poněvadž by ze spousty nových pracovních míst sešlo. Jen si představte, kolik by mohlo být těch, jež by se tlačili vzhůru a ucházeli o posty kontrolorů lednic! Ať se hlásí ti, jež mají slabost pro baseballové pálky a brokovnice.

„O šmírování si postaráme sami“. Co kdyby namísto šmírování v lednicích v dobré víře žijících řadových občanů roztočili vyšetřování veškerých nekalých činností na půdě parlamentu anebo alespoň kontrolovali obsah nemístních látek v potravinách dříve, než se dostanou do domů a bytů? Podle některých snad jde státu o to, aby si ověřoval, zda mají lidé stále ještě (peníze na) podle státu ty „správné“ potraviny, aby mohl zvyšovat daně a poplatky a uvalit další, či trestat strháváním z účtů/platů. Jen vpuštěním inspektorů k sobě dovnitř máte sankce a nařízení jisté.

Jako kdyby bylo na ten objem stanovených úkolů a řešených záležitostí ministrů až příliš, a proto si uměle rozšiřují portfeje. Potřeba kontrolovat, poroučet, převálcovat a dělat z lidí nezpůsobilé pro vlastní volby a rozhodnutím je očividně nekonečná. Co tím sledují? Je snad skutečná pohnutka vedena nutkáním na základě toho, co mají v lednici, svádět vinu na lidi za jejich chronické choroby a ukládat jim povinnost hradit si péči sami?

Oficiálně šlo o „prevenci, či vyjasnění vypuknutí závažných chorob u lidí zaviněných potravinami. Kupodivu návrh a dláždění cesty nepřišly od Mattilsynetu (Potravinářské inspekce) samotné, nýbrž od předchozí středopravé vlády premiérky Erny Solbergové a Benta Høieho, jejího ministra zdravotnictví. Stanovisko úřadu, jež zaujalo po diskusi, jež následovala, bylo záporné a úřad měl zapotřebí ho zviditelnit. Současná sociálně demokratická vláda zvažuje, zda lze zajišťovat trasování nákazy a národní zdraví méně represivními opatřeními a prostředky. Ingvild Kjerkolová, současná ministryně zdravotnictví, neodpovídá na dotaz, zda je návrh dle jejího názoru v rozporu s Ústavou.

Někteří se nebrání přirovnání k totalitním režimům čínského typu, kde dostáváte kredity za poslušné počínání si. Anebo sovětského: „Norsko je posledním státem Sovětského svazu, jak mínil v r. 1999 v souvislosti s norským odmítnutím fúze dvou severských telekomunikačních monopolů bývalý švédský ministr živností Björn Rosengren, jenž se takhle ozval a zhoršil již zhoršené klima pro vyjednávání. Ani netušil, že se tento výrok bude v Norsku jako klasika parafrázovat několik desetiletí. Dnes na něj nahlíží z humorné stránky. Tak jak tak je podle několika profesorů a doktorů práv protiústavnost do očí bijící a její nechvalně proslulá historie s nerespektováním Ústavy ještě před tím, než politici Norsko zavlekli do EU neplnohodnotným členstvím Evropského hospodářského prostoru navzdory dvou „ne“, jež vzešly ze všelidových hlasování.

Ještě hrozí, že současná vláda doplní stávající paragraf o ustanovení o oprávněnosti státu opatřit si přístup k domácnostem při inspekcích a podezření na chorobu/nákazu. Pod záminkou/záštitou zdraví všem vnucují něco, co se zdravím až tak nesouvisí, něco, co se prý hodí v rámci her na větší ovládání obyvatel.

Že by to, co bývá považováno za soukromé nebylo? Již to prý zašlo příliš daleko, ozývají se lidé. Ochrana soukromí, rodinného života a domácností má být s výjimkou kriminálních kauz silnější. Pro většinu Norů platí „můj dům, můj hrad“ a ještě by scházelo, aby lidé nebyli ve střehu, dokud mají čile v paměti a sledují, jak někteří mocipáni nesnesou moc a vliv, jež jsou jim propůjčeny a zareagují nepřiměřenými zásahy do života svých bližních, jež plně ctí zákony a pravidla všeho druhu tak, jak jen mohou.

Jen to, že je napadla ta „invazivní“ myšlenka je pro některé komentující dostatečným důkazem o šílenství. Již odedávna úřad nemá kapacitu na to, aby sám objížděl farmy, kde jsou zvířata zanedbávána, či týrána, provozovny kvůli jedům v rybách či salmonele, anebo restaurace kvůli hygieně a dává lidem falešnou jistotu, že potravinám nic není, přitom je lidem trpícím alergiemi a dalšími zdravotními neduhy čím dále více. Co kdyby někdo koukl do karet úřadu, zda užívá svých zdrojů tak, jak má?

Hodně se představitelé Norska chlubí prý vysokou důvěrou svých spoluobčanů k úřadům, ale jaká je důvěra úřadů k lidem? Při dnešní míře posedlosti kontrol a inspekcí, vč těch navrhovaných, asi pěkně nízká, co?