Je cosi shnilého ve státě norském. Nálada je vyhrocená tak, jak dlouho nebyla, slušné slovo má pro tuto situaci málokdo a její strůjce by národ raději neznal vůbec. Je to spíše škoda slov.

Ona krize bývá popisována slovy jako zahálčivost, pasivita, chamtivost, skrze několik kauz potupné zviditelňování propasti mezi „sluhy“ a řadovými občany, jež potvrzují úlohu těch „nejobyčejnějších lidí“ jako příjemců almužen státu tak bohatého, že praská ve švech, přičemž „sluhové“ pracují především jako geopolitické nástroje pro uspokojování potřeb a vizí zahraničí, konkrétních zemí, jakožto i nadnárodních organizací jako OSN, EU, NATO atd.

Postupy současné vlády se vyznačují zapeklitostmi současnosti a jejich neřešením je podle mnohých diskutujících na zpravodajských serverech i sociálních sítích dobrým příkladem toho, jak se na zkázu demokracie může používat právě demokracie. Pro některé je premiér Jonas Gahr Støre pouze příznakem hluboké krize norského politického systému. Zastupitelná demokracie prý již dávno přežila sebe samotnou a byla proměněna v diktát stran. Lidé jsou odříznuti od důležitých rozhodnutí. Je jedno, jaké křídlo vládne, jelikož cíle mají téže a užívají týchž prostředků, aby jich dosáhla. Z lidí jsou kvůli lživým masmédiím političtí analfabeti. Systém dává přednost konstrukci iluzí, a to pomoci laciné zábavy, zastírání pravd a prezentování lží jako povinných dogmat.

Většina současných stran je prý politický bankrot. Již nemají tuzemskou, jen zahraniční a globalizační politiku. Většina lidí ovšem má zdánlivě selektivní paměť a zeptáte-li se jich, tak nevidí kontinuitu politiky zrazující národní zájmy po dobu několika desetiletí. Neznalost základních politických, společenských, historických, hospodářských atd. souvislostí a „sektářská“ víra v proroky, nehledě na to, co dotyční udělali, či dělají, ženou voliče do náručí části opozice, jež mají minimálně stejně nechvalně proslulou minulost.

Voličská podpora sociální demokracie je z velké části závislá na setrvačnosti lidí, jež Stranu volí proto, že ji volili jejich rodiče, prarodiče atd. Nicméně voličů sociálně demokratické strany je vlastně mezi etnickými Nory ještě méně, poněvadž jde o mezi migranty podle průzkumů zdaleka nejvíce volenou stranu.

Stranický systém se jeví jako nekompetentní, aby se vypořádal s palčivými problémy Norska a zdá se být řízen spíše mezinárodními dohodami než hlediskem prospěchu pro vlastní lidi. O tom svědčí jedna debata za druhou, z nichž mají voliči dojem výmluvného fatalismu, jako kdyby to, jak nám to politici zařídili, bylo něco zákonitého a neměnného.

Nepotismus, neoliberalismus kamuflovaný jako sociální demokracie a celkově dlouholeté stírání rozdílů mezi stranami, staré a nové monopoly, jež krátí lidem kupní sílu a dělají z konkurenčního prostředí utopii, zatímco si stát mastí kapsy... Voličům se jeví jako holubi: dnes nám zobou z rukou, zítra nás bombardují svými výkaly. Ty nám přistanou na talíře a jen suše žádáme o to, aby nám přidali.

Pro mnohé byl poslední vývoj kolem nehorázných cen nejdůležitějších služeb a zboží, zpochybňovaného Stoltenberga jako nového šéfa norské národní banky, zbytečného a předraženého rušení krajů a procesu jejich současného obnovování, odhalování politiků, jež si vynakládají po svém za peníze, na něž nemají nárok atd. s tím, že si nyní nic nepamatují a tenkrát nic nepochopili, těmi pomyslnými kapkami, posledními hřebíky v rakvi pro mnoho pozorovatelů až nepochopitelně vysoké důvěře, jíž se dosud politici a politický systém těšili, a jejíž zneužívali tak, jak jen mohli: dnešní politici lidem údajně již nedávají tu bezpečnost, jež je přiměje k tomu, aby se přesvědčili o tom, že norský národ je jejich prioritou číslo jedna. Pro některé je to poprvé, že se cítí skutečně znepokojení o budoucnost Norska jakožto sociálního státu. Podle některých by měla sociální demokracie najít cestu zpět ke svým kořenům. Komunisté posilují, jelikož jsou prý tam, kde byla po válce sociální demokracie. Strany Rødt a Sosialistisk Venstreparti, jež se nejvíce zviditelňují bojem za „prostý lid“ třeba za lacinější elektřinu, či aby byly úkony zubních lékařů hrazeny tak, jak je dnes hrazena péče o zbytek těla, zároveň slibují zvyšování daní, více migrantů a mnoho dalšího, co by jen zpečetilo osud Norů a Norska.

Přesto lidé k takovým vlkům v ovčí rouše utíkají. Norská masmédia straší jako komory ozvěn, z novinářů jsou političtí aktivisté, jež se snaží přehlušit druhého v Norsku neexistující krajní pravicí, zatímco sama více, či méně otevřeně demagogicky propagují radikální a populistickou levici a svým „zútulňováním“ mj. reportážemi doma u nich zacházejí s politiky, vč. příslušníků nepotistických rodin, jako kdyby mělo jít o členy královské rodiny. Mocenská přezíravost, neúcta k těm „nejobyčejnějším lidem“, jež politici považují za dost dobré akorát na to, aby chodili k volbám a podceňování schopnosti přemýšlet u obyčejných lidí jsou prý důvody, proč pravice taktně mlčí, zatímco čeká, že si současná vláda zaslouží o vlastní pád, k čemu má tak, jak se věci semlely, slušně nakročeno.

Paradoxně jsou podle některých největšími sebemrskači politici sami. Z větší části jsou problémy, jež si způsobily, vyřešitelné tak, že by kritici ztichli, jenže částečně z ideologických důvodů a z ješitnosti, částečně kvůli klamavým kejklím, vyvolávají dojem, že vše je tak komplikované, přičemž zůstaly mezi parlamentními stranami opravdu jen kosmetické rozdíly a chtějí své idealistické úsilí o zásadním, radikálním přerodu Norska svorně dotáhnout do konce (přou se leda o rychlost), i kdyby měla zůstat jen smršť. Oběťmi jsou všichni, kdo s tímto obrácením jejich země vzhůru nohama ani trochu nesouhlasili.

Zvolením Jense Stoltenberga, současného tajemníka NATO, novým ředitelem norské národní banky, proti čemu je podle několik průzkumů většina Norů, si prý premiér Jonas Gahr Støre zajistil pro své mezinárodní ambice hospodářské krytí zad. Avšak Norsko je údajně jednou ze zemí světa, jež má globalizací nejvíce co ztratit, jelikož je v hře fond na budoucí důchody, tzv. ropný fond, jenž se kvůli ospravedlňování budoucích zločinů proti daňovým poplatníkům má „přetavit“ na „zelený“ a utrácet na další politiku symbolů jako tzv. klimatickou hysterii/alarmismus, zelený „přerod“ v rozvojových/chudších zemích, migraci a globalizaci. Norové již na tyto a podobné účely roztočili vniveč miliardy a reálně riskují, že jim bude ropný fond odcizen tak, tak jim byla odcizená vodní energie...

Je mnohem jednodušší zničit dobře fungující systém než ho zlepšit. Jak říkal bývalý americký prezident Ronald Reagan, lidé i nadále hledí k vládě pro odpověď, přitom vláda je problém. Nejen to: Stávající problémy se prohlubují, zatímco se usilovně vytvářejí další.

Lze si představit, že doby umírněných stran, jež se nazývaly lidovými, jsou pryč i v Norsku a že budou dále vyrůstat nové strany. Ovšem dokud si jich nebudou všímat masmédia, anebo dokud se nesloučí, tak to budou mít těžké přehoupnout se přes čtyřprocentní hranici pro vstup do parlamentu.