Kdo pomýšlí na ty, jež jsou tak bohatí, že nemohou žít v Norsku? Jako třeba Bjørn Dæhlie, nejlepší norský běžec všech dob. Nepřeje si, aby mu úspory mizely před očima, a proto se rozhodl se se svou ženou přestěhovat do Švýcarska, za což si na něm norská veřejnost náležitě smlsla.

Pro některé pozorovatele odjinud se to zdá být až absurdní, že na něco takového reaguje tolik Norů, a ještě k tomu navíc tak živelně. Vždyť Norsko není zemí s nedostatkem kapitálu či rozsáhlou, očividnou chudobou. I tak je mnoho těch, jež si dělají starosti ohledně udržování růstu a produktivity, sociálního státu, přebujelého veřejného sektoru a zaměstnanosti v Norsku, rozhodne-li se část obyvatel zemi opustit. Jde o hodně. Někteří si navíc myslí, že čím více boháčů se z Norska vystěhuje, aby si snižovali daňovou zátěž, tím větší bude daňové břemeno pro ty, jež zůstanou.

Politické a finanční pobídky jsou různé: Bohatí, ale i běžní lidé (jejich zastropení je velmi nízké) jsou ždímáni daněmi ze jmění, jež existují kromě Norska jen v několika málo zemích světa. Zbavilo se jí i takové Švédsko. I proto je v Norsku vnímáno jako tak odsouzeníhodné, rozhodne-li se někdo stát tím, čemu se norsky říká „skatteflyktning“, či „daňovým uprchlíkem“. Kdo netáhne za stejný provaz jako ostatní, stává se vyvrhelem a rozvracečem základních pilířů „severského modelu“.

Dæhlie nikoho neobral, nevyhrožoval, na rozdíl od mnoha z těch, jež mu chtějí co nejvíce z jeho peněz vzít, ví, odkud pocházejí. Na čem si nejvíce vydělával, byly chaty, ale i další nemovitosti financované penězi daňových poplatníků. Našli bychom takové, jež tvrdí, že Dæhlieho marše byly u některých těchto projektů nápadně vysoké. Ovšem celou dobu dodržoval platné zákony a pravidla, daně nekrátil, poctivě odváděl vše, co měl. A proč by měl platit více, než musí?

Namítá se, že byl od prvopočátků vyzdvihován a na stupně vítězů jej vynášelo Norsko jakožto lyžařský národ a že za to nakonec poděkuje tím, že uteče i s penězi. Že jde o bezpáteřního muže bez hodnot. Byla to komunita lidí kolem něj, jež ho bezplatně cvičila stovky i tisíce hodin ročně od mládí až po dospělácký život a dopomáhala a starala o to, aby byl tak dobře natrénovaný a místní lyžařský spolek bez nároku na odměnu dbal na to, aby byly vždy dokonale připravený lyžařské stopy, až se díky tomu stal nespočetněkrát vítězem. O sponzorech nemluvě. Jenže je opravdu správný a pravdivý jedině ten příběh, jenž hovoří o tom, že Dæhlie jen čerpal a ničím sám nepřispíval? Nedával náhodou více, než dostával? Kromě více peněz odváděných na daních než průměrný poplatník a zakládání pracovních příležitostí se zasloužil o bezpočet radostných hodin před televizními obrazovkami, či u rádia, a to pro celý národ i mezinárodní společenství. Reklama, jež dělal, a ještě dělá Norsku je snad k nezaplacení? Veškeré to fandění nebylo samospásné, on musel i tak vynakládat i sám za sebe.

Spousta lidí je svatosvatě přesvědčena o tom, že jsou vlastníky úspěchů jak Bjørna Dæhlieho, tak kohokoliv dalšího úspěšného Nora s tím, že si dožadují zpět vracení vynaloženého úsilí i peněz. Ke zbohatnutí mu navíc výrazně přispíval i prodej oblečení s jeho dobrým jménem (i národní tým je oblečen od Dæhlieho firmy), jež mu podle kritiků pomáhali šířit řadoví občané této země. To, že odmítá být součástí té společnosti, jež mu vygenerovala spolupracovníky, prodejce, distributory i zákazníky s velkou kupní silou, postačí, aby mu řada Noru suše popřála «Šťastnou cestu a již se nevracej.»

Je zajímavé, že ať jsou služby, péče, či to, co vám vaše země udělala či neudělala jakkoliv dobré, či špatně, tak jste povinní jí za to dlužit doživotní vděčnost a dávat to patřičně najevo kdykoliv se to od vás očekává. Protože to patří k hodnotám, jež jako norské vydefinovali ti tzv. progresivní. Jestli svou zemi milujete z jiných než z tohoto důvodu, tak to již je mnoha lidem jedno. Rétorika spočívající v obdobách závisti podle některých silnější, než sexuální pud, je tu připomínána od těch, jež si myslí, že vlastní svou bývalou manželku/přítelkyni, resp. svého bývalého manžela/přítele i po rozvodu/rozchodu.

„Smysl pro spravedlnost“ je oblíbený tah nafoukanců jménem celé společnosti. Ovšem za povšimnutí jistě stojí, že řada vysloužilých politiků-moralistů, vč. několik bývalých premiérů, jako Gro Harlemová Brundtlandová, Torbjørn Jagland a Jens Stoltenberg, jež celý život žil z peněz daňových poplatníků si za lukrativními funkcemi odstěhovali do ciziny a stali se neplátci daní Norsku, nicméně se pro zdravotní péči vždy vrací do Norska, což je mnohými vnímáno jako «pokrytectví na n-tou».

Miliardář Trond Mohn si utahoval z bohatých, jež se stěhují do daňových rájů. Jenže proč od bohatých očekávat a žádat vyšší morální standardy, než od ostatních? A proč jevit loajalitu, je-li někdo přesvědčen o tom, že jeho/její zemi je příliš dlouho špatně vedená? Byť jim do toho nic není jsou Norové za to chválení, příp. odsuzováni, poučováni, slovně káráni, jako kdyby to mělo být morální povinností zůstávat v zemi, jež «za vás tolik utratila.»

Proto je to pociťováno jako projev zrady, uprchne-li někdo prý od natolik promazaného a opečovávaného soukolí promyšleného sociálního státu od kolébky po hrob jakožto údajného předpokladu ohromného zbohatnutí. Kdo se zdráhá za neomylné vymoženosti prý bezvadné mašinérie sociálního státu platit a vykazovat protislužby tak, jak každý druhý, ať je klidně udaňován k smrti. Ač na to nejste nutí vás být týmovým hráčem. A to přesto, že aktuálně nehrozí a dlouho hrozit nebude, že bohatí Norsko masově opustí a namísto toho budou obývat nová sídla ve Švýcarsku, na Kajmanských ostrovech, či na Bahamách.

Několik superbohatých Norů bylo dotázáno na to, proč se z Norska neodstěhují a častou odpovědí byla, že pouta k volné přírodě, ale i kulturní, rodinné, či historické vazby jsou jim dražší. Ačkoliv bude pro mnohé již antihrdina Dæhlie žít ve Švýcarsku, bude do Norska jezdit mj. na chatu. Před pár lety se rozhodl přemístit svůj daňový domicil poté, co se pokusil severonorský okres Bø přilákat movité Nory snížením daní ze jmění. Dæhlie se ale do okresu fyzicky nikdy nepřestěhoval. Za to byl osočován jako nenasytný, stále chamtivější příživník, jenž se přemísťuje od hostitele k hostiteli a nechává ostatní na holičkách.

Nakolik velké jmění může Nor mít, dokud si nikdo nemyslí, že by se dotyčný/á neměl/a z Norska vystěhovat bez povolení státu? Proč nikdo není zvědavější na stejně bouřlivou diskusi o těch tisících, jež se každý rok do Norska stěhují k zátěži a na úkor této fantastické země a o tom všem, za co se v Norsku bez mrknutí nádherně a okázale plýtvá a co by se dalo ušetřit a přesto zachovávat či dokonce vylepšovat stávající systém? Je zvláštní, jak je zakořeněná představa o tom, že příjmy státu, krajů a okresů poputují na ušlechtilejší účely, než kapitál držený v soukromých rukách.