Jak si očkování i nadále vybírá svou krutou daň, tuhne úsměv dost časně i tehdejším blouznivům, jimž se nad tím ještě před pár měsíci dařilo pousmát a dopady politiky kolem Covidu-19 bezvýhradně nálepkovali jako další nesmysly spiklenců, pomatenců, rozumbradů, potížistů a dalších ztroskotanců.

V celé zemi nenajdete pojišťovnu, jež by vás pro takové případy pojistila tak, že budete mít jistotu, že existuje reálná vymahatelnost odškodnění, jež vám za prožívané újmy přísluší. A to bez ohledu na to, jak dělají někteří vše, aby vaše újmy bagatelizovaly. Jak psal list Finansavisen riskují dokonce pojištěnci s krytím proti úmrtí, že pojišťovna pozůstalým nic nevyplatí poté, co se ukázalo, že očkování obnášelo smrt někoho blízkého.

Na udržování oficiálního narativu očkování jako nutného, bezpečného a efektivního jsou nakládány nemalé zdroje. Místo na očkování jsou dnes běžně vedlejší účinky jako zánět osrdečníku a srdečního svalu, mikro a makrovaskulární komplikace a srdeční arytmie, ale i další následky, jež jsem popsal v jednom předchozím článku na totéž téma, sváděny na odbourání opatření a rozvolnění. Podle kritiků pandemie přešla od kolektivně paranoidní psychózy k horečnatému udržování konformistického kolektivního ega.

Kdy se protrhne hráz a masmédia přestanou jen přinášet titulky typu «Rekordmange dødsfall: - Har ingen forklaring.», čili v překladu «Rekordní počet úmrtí: - Nemáme vysvětlení“, jak píše list Hallingdølen a nápodobně i mnoho dalších místních novin. Když takhle řekli A, seberou odvahu říkat i B? Vždyť se musí blížit bod zlomu, kdy ony souvislosti nemohou být dále zametávány pod kobereček?

Jsou normalizovány zhoubné účinky po očkování v době, kdy Covid-19 v masmédiích až na „vyhrožování“ čtvrtou dávkou před další zimou takřka přestal být tématem. Podobně jako jsou prány špinavé peníze se do bílá snaží prát i ony vedlejší účinky. Úřady a masmédia se pokoušejí oživit zájem o další dávky, ten ovšem rapidně klesá úměrně počtu dalších zveřejněných případů hlavně ze života sportovních celebrit. Injekce již spíše slouží jako antipsychotika určená na utišení iracionální paranoie, jež nespoutaně vyrůstala spolu s naháněním strachu. Ještě se z hlubin volá, že umírat, či mít závažné zdravotní problémy bude ještě spousta lidí, ovšem dělá se jakoby se nic nedělo a toto zaryté zapírání pokračuje.

Pomalu se probouzí obyvatelstvo, jež si to o své vládě myslelo dobře. Čím dále více lidí platí draze svým zdravím poté, co se nechali přesvědčit, donutit, či dotlačit k očkování. Nadměrná úmrtnost se v Norsku, jakožto i v dalších zemích zvyšuje více, než aby se dala vysvětlit jako statistickou náhodou. To, že je úmrtnost mezi očkovanými vyšší, než mezi neočkovanými potvrzuje ve svých videích i Torkel Snellingen, badatel klinické epidemiologie. Mezi postiženými mj. zánětem osrdečníku anebo rovnou zemřelými najdeme několik sportovců. U mnohých lékaři prý nemohou přijít na to, co jim je. Mimo jiné byli novináři dotázáni přední norští cyklisté a fotbalisté a v okamžiku, kdy jakožto diváci a čtenáři položili dotaz, proč se novináři nezajímají víceo příčiny, načež se jim dostalo odpovědi:„Své dotazy směřujete k lékařům.“ Takže je ještě v pořádku, budeme-li se bavit o četných případech onemocnění očkovaných, nikoliv však o příčinách.

Kdekdo již zná někoho, kdo je dodnes očkováním postižen a většina těch, kdo o to stálo/stojí, si sami přišli na to, jak spolu věci souvisejí. Tolik toho již vyplulo na povrch, že pokud se najdou tací, jež takové souvislosti ještě zpochybňují a popírají, tak již asi nepomůže, budou-li napomenuti jinými. Proto je zajímavé, že ti, jež tvrdívali, že očkovací látky byly účinné dlouho před tím, než bylo doloženo, že nejsou, se zdaleka tolik neozývají. Proč je jim tak cizí doznat se k chybě? Protože ano, pocit zahanbení a strach ze ztráty prestiže a věrohodnosti je evidentně důležitější, než by si jeden myslel. Avšak co to bude znamenat pro obecnou soudržnost ve společnosti, to se ještě neví. Něčemu se přece říká „společná útěcha v společném údělu.“ Třeba to bude cesta ze zahanbení ven pro ty, jež se ještě svírají v iluzi o tom, že se dá věřit jakékoliv autoritě.

Pro kritiky nejen norských opatření šlo o překvapivě nepřekvapivé výsledky společensko-psychologického experimentu, jenž odhalil jak věrní autoritám a nekritičtí lidé skutečně jsou a jak jsou ochotní vystupovat jako morální policie/prodloužená ruka úřadů na jejich místě. Mohly elity snad bezproblémově zavést i systém bodování za společensky tolerované, resp. netolerované chování jako ten, jenž mají v Číně?

Na webu komunikační agentury GK Nordic odkazuje spisovatelka, novinářka a politoložka Miriam Englundová na výsledky rozsáhlé mezinárodní studie z r. 2011, podle níž je Norsko šestou nejkonformnější zemí světa. Norsko je za Pákistánem, Malajsií, Indií, Singapurem a Jižní Korejí a ještě konformnější, než je japonská a čínská kultura. Englundová dále odkazuje na zprávu o stavu svobody projevu v Norsku z r. 2014, podle níž devět z deseti Norů ze strachu, že se to někomu nebude líbit, neříká, co si doopravdy myslí. Omezují je společenské mechanismy. Podle Englundové je poslušnost Norů podmíněna kulturním dědictvím. Od vzestupu křesťanství se podřídili monopolnímu dozoru autorit určujících to, co se má a nemá. Proto málokdo klade dotazy ohledně oprávněnosti a správnosti systému a jeho opatření.

Mezi četnými selháními a porušeními povinností souvisejících s uzávěrkou jsou asi nejhorší ty, za které platily a budou ještě dlouho platí děti, jelikož jim způsobily újmy, trémy a problémy s učením nedozírných následků. Třeba deník Dagsavisen citoval policejní zdroje, jenž uváděl, že na začátku pandemie nastalo znepokojivé ticho a k policii se od škol, úřadu Barnevernet, či ze zdravotnictví skoro nedostávaly žádné případy násilí, trýznění a zanedbávání osobami blízkými. Jenže posléze na linku policie volaly i 5leté děti. Podle policie sloužila pandemie jako „písečná bouře“ a skrýš domácích násilníků. Je-li menší šance, že budou odhalení, tak jejich aktivity rostou. Přitom jde o druh kriminality, kde je důležité se vzchopit a podniknout správná opatření včas. Počet případů se např. v Oslu trojnásobil. V době, kdy probíhala jen online výuka a volnočasové nabídky byly dětem a mladým pozastaveny a příslušná místa uzavřena, neměly ony děti a mladí komu se svěřit.

Také mezi partnery stoupal počet nahlášených případů. Např. ve středonorském kraji Trøndelag o 54 % a to jen v období od března do prosince r. 2020. Přitom řada případů měla zvýšené riziko dalšího, potenciálně smrtonosného násilí.

Loňský 16,5 % růstu v mravnostních deliktech zaskočil i otrlé a opět znepokojuje vývoj, zejména pokud jde o děti a mladistvé. Píše o tom zpravodajský web www.nettavisen.no. Značná část toho je páchána po internetu. Objem nahlášení vzrostl obzvlášť v kategorii držení a šíření snímků sexualizujících děti. Zvyšující se měrou se děti a mladí dělí o a prodávají takový materiál vlastní výroby. Znásilněno bylo loni 13,8 % více dětí mladších 14 let. U ostatních znásilnění byl zaznamenán růst o 10,5 %. Reálná čísla jsou podle policie ještě vyšší. Mnohdy trvá dlouho, než poškozená strana zločin nahlásí. Okolo 30 % znásilnění dětí mladších 14 let je nahlášeno po uplynutí více než pět let od zločinu.

Camilla Stoltenbergová, vedoucí Folkehelseinstituttet, či v překladu Ústavu národního zdraví sdělila časopisu Khrono, že se Ústav nechal několikrát slyšet, že je nejisté, zda pozitivní užitek převládá nad zápornými stránkami očkování. Přesto se neřeší, zda se mohlo a může s celou problematikou nakládat jinak. Za ty roky dostalo za pouhé poučení pacientů o vedlejších účincích vakcín několik lékařů dokonce výpověď.

Bude-li někdy nějaké vypořádání se s rozhodnutími účinnými v souvislosti s Covid-19 se mnozí obávají, že se udělá kozla zahradníkem, anebo, že to bude jako „my o voze a oni o koze“. Společná řeč se za současných okolností najde jen těžko.