Příliš mnoho nikdy není dost: v sociálním inženýrství, v relativizaci odvěkých pravd či rovnou jejich obracení naruby a znejišťování a zmatení i těch nejmladších - jedno nahrává druhému. Nemáte důvod váhat, natož odmítnout. Mezitím někdo, a to nikoliv jen nabubřelci, slízne smetanu té tíhy a nesnesitelnosti norského života.

Křepčící skupina sociálních inženýrů z opoziční strany Høyre v čele s minulou premiérkou Ernou Solbergovou, se pokouší, ve spolupráci se soukromými činiteli agentury Media City Bergen, zřídit ministerstvo pravdy. Agentura má k monitorování a korigování projevů, mimo jiné, užívat vyspělých algoritmů podobných těm, jak je známe z praktik vedení Facebooku.

Ochrana proti nenávistným projevům je využívána jako páka na odbourávání svobody projevu a odhalení, jež jsou na obtíž pro úřady, jež nemají čistý štít. Zmíněná Solbergová se na podzim r. 2020 nechala slyšet, že Norové mají mít «svobodu myšlení» a až po nátlaku masmédií toto poupravila na «svobodu projevu». Později vyjádřila přání, aby měla k umlčení odporu k politickým rozhodnutím možnost zavést mimořádný stav, bude-li se to hodit, podobně tomu, jak to udělal v Kanadě premiér Justin Trudeau.

Ústava je v Norsku dlouhodobě přehlížena a pošlapávána, více o tom najdete v mých dalších článcích. K tomu je třeba připočítat «kulturu rušení a ostrakizace», nacifikaci co nejvíce nesouhlasných výroků, odlidšťování jejich nositelů a odmítání poskytování mikrofonu, hlásné trouby, či prostoru jim. Jednostranná velkohubá propagandistická mašinérie úřadů vytváří «konsensus pravdy» psychologickou válku vůči vlastnímu lidu. Na www.nettavisen.no se můžete dočíst, že okres Trondheim zakoupí jeslím a školám Pride prapory (tedy ideologické, nikoliv duhové, neboť duha má barev sedm, a ne šest jako na praporu) za půl milionu norských korun, přitom scházejí aktuální učebnice a jen v oblasti zdravotnictví a pečovatelství se má škrtat sedmdesát milionů. To jde ruku v ruce s oklešťováním širokých, veřejných platforem a bující cenzurou.

Diskusních platforem je stále méně. I alternativní média omezují na předplatitele, kdo se může do výměn názorů podílet, či se ze sociálních sítí jako Facebooku úplně stáhne včetně možností komentovat do diskusí tak, jak to s účinností od 1.6.2022 dělá NRK, norská obdoba české televize. Výsledkem je méně svobody všech: méně veřejných debat a strach z toho, že vám znemožní vyjadřovat se, odmítnou, či upraví a sestřihnou vaše příspěvky k nepoznání. Ovšem zrovna společnosti NRK, známému to překrucovateli pravd, se to nanejvýše hodí. Zrovna se dívám na dokument Slaveskipet - Norges mørke kolonihistorie, či Loď otroků - temné koloniální dějiny Norska, jenž se snaží stůj co stůj lživě a podvodně vykreslit Norsko jakožto koloniální mocnost, ačkoliv byla země v té době sama kolonií pod dánskou nadvládou. Státní televize se snaží Norům kolektivně udělit nálepku a podsouvat vinu «koloniální minulosti», či «státu obchodníků s otroky». Revize dějin patrně má dělat z Norska na základě bezdůvodných představ o vině zemi pachatelů na lidech jiných barev pleti, a proto dlužná takovým národům zadostiučinění, odškodnění, omluvu, předvádění našeho pocitu hanobení.

Falšování dějin, ale i uznávaných pravd je notoricky známé cvičení v autoritářských systémech drtících jednotlivce s nepohodlnými názory. Deník Stavanger Aftenblad uvádí, že redaktorka a feministická aktivistka Christina Ellingsenová byla kvůli nenávistným projevům «prohlašujícím, že se muži nemohou stát ani ženami, lesbami ani matkami» podle paragrafu o podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování práv a svobod udána policii. Moralizováním a stigmatizací jsou zcela legitimní stanoviska definována jako nepřijatelná.

Něčí přesvědčení je vnucována těm, jež by mohli nesouhlasit, a to za tím účelem, aby se dokazovalo, že je jejich přesvědčení respektován. Jenže v následku toho je někdo nerespektován. I tato nedůslednost je orwellovská. V jazyce úřady pod záminkou třeba pohlavní neutrality zavádějí nová slova (již jsem o nich psal, vč. zájmen k fiktivním pohlavím), současně definují, k jakým slovům se má vázat zahanbení vs. korektnost, pochopitelně pod hrozbou trestu a sankcí, jo, klidně atentátu na vystrnadění vaši osobnosti a jedinečnosti.

Masová psychóza je dovršena. K jejímu udržování masmédia využívají válečné rétoriky, jejíž vzory rozpozná jen málokdo, jelikož většina lidí je «hypnotizovaná» bombardujícím tokem informací okolo jediného námětu, a proto není s to, aby rozpoznala ani to, co je zjevné a o čem mohou později prohlásit, že si toho měli všimnout. Na Internetu koluje video, kde jsou diváci vyzýváni k tomu, aby si počítali kolikrát se basketbal během krátké sekvence zápasu dotýká podlahy. Potom si máte video spustit ještě jednou s kontrolní otázkou, zda si přitom všimnete něčeho zvláštního. A pak se u části diváků ukáže, že vypozorovali dost viditelnou postavu převlečenou za gorilu vstupovat do popředí, bije se v hruď a odejde.

Pozornost většiny krouží okolo jednoho aspektu, či jako v tomto případě, zadání. Oslepení je zesilováno strachem z viditelného nepřítele jako jiné země, či neviditelného nepřítele jako např. viru. Nedávno se jako novinový titulek v deníku Aftenposten objevilo «Jak dlouho budou tito dva držet Evropu jako rukojmí? Je odpovědí je vyhodit z EU a NATO?» doprovázeno snímkem s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem a maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Stačilo by vyměnit několik málo slov a připomíná to rétoriku před několika měsíci, kdy se z neočkovaných dělalo nepřátele lidu: «Jak dlouho budou antivaxeři držet svět jako rukojmí? Je odpovědí je vyhodit ze společnosti?» I tenkrát bylo tvrzeno, že neočkovaní drželi ostatní rukojmí. Pakliže je řeč o národním zdraví, proč je lživě užívána válečná rétorika?

Někdo by to nazval pučem: Norsko se prostřednictvím své vlády chystá připojit k pandemické dohodě Světové zdravotnické organizace, což je rozhodnutí, jež obestírá řada záhad. Mnozí Norové ji vnímají jako další ponižující útok na zbytky demokracie, uvrhnutí do stavu, za nějž bude každý vydáván na pospas nevoleným, ziskuchtivým technokratům, jež slouží dravým zájmům farmaceutického průmyslu. Zásahy do každodenního života obyvatel budou dalekosáhlejší, poněvadž podepisující země přijdou o svou suverenitu a Světová zdravotnická organizace bude nadřazená národním předpisům a bude mít právo převálcovat jednotlivce v otázkávj týkajících se jeho/jejího vlastního zdraví, těla a života.

Norové jsou podle mnoha účastníků těch zbývajících výměn názorů příliš důvěřiví, zhypnotizovaní vlastním sebemrskačstvím na to, aby viděli, že Norsko ve světě vůbec není na straně dobra, nýbrž součástí zla: staré musí pryč, chtě nechtě ustupovat zhoubnému, zvrácenému přerodu všeho navyklého. Za tím lze spatřit i hamižnost moci, jež nezná mezí, a proto ani bratra. Proto se tolik daří vymývat mozky k přesvědčování o tom, že cenzura, vylučování a podřizování se jsou synonymy demokratické společnosti, zatímco osobní svoboda, svoboda vyjadřování a finanční a třeba i potravinářská a energetická soběstačnost jsou totalitními a nebezpečnými myšlenkami.

Veškerá, byť plíživá, totalita bývá ospravedlňována ušlechtilými úmysly. Chce-li někdo monopolizovat pravdu a dobro, či je neustále měnit, pak by se měla rozsvítit «varovná světla» a zaznít «poplašná zařízení» každého. Faleš, zlo a chamtivost jsou mnohdy převlečené za pravdy, starostlivost a filantropii. Zajímavá je v tomto kontextu nová kniha Janne Haalandové Matlaryové, profesorky politologie Univerzity v Oslu. Popisuje pomalou smrt západních demokracií tříštěním společnosti přehnanou politikou identit za účelem zničení opozice proti příliš poručnickým změnám.