Znalosti reálií a dějin vlastního kulturního okruhu, jakožto i širších kontextů, k nimž nerozlučně patří i křesťanství, jsou stále povrchnější a respekt vůči nim stále menší. Aby nebylo této ostudy málo, paralyzuje masmédia strach z doteku oněch témat. Což je podle mnohých smutné a zároveň směšné.

Zpravodajství seriózního činitele, jaká je veřejnoprávní televize, klade nároky na kompetence a znalosti. To během vyloženě masmediální krytí pohřbu Alžběty II. jaksi uniklo, míní Knut Lundby, profesor Univerzity v Oslu, prostřednictvím deníku Dagen. Norská veřejnoprávní televize NRK mimo jiné nazvala pohřeb „obřadem s náboženským podtextem“.

Než veškerý odkaz křesťanství zmizí, bude to trvat pouze dvě generace. Hlavní důvod? Víra se až na výjimky nepředává dalším pokolením, píšou Helge S. Gaard Sandra Bischlerová a Øivind Refvik, čelní představitelé Norsk Misjonsselskap, Norské misijní společnosti přes deník Vårt Land. Co se stane s kulturou, zmizí-li z ní její tisícletý nositel a vodítko, tedy křesťanství?

Naivita, domýšlivost a přerušená pouta k vlastní historii: nyní jsou děti spíše obraceny na jinou víru a vedeny k Alláhovi. V jeslích dětem čte z Koránu «tetička»-muslimka a dětičky se učí modlit se Alláhovi, bez předpokladů tušit, o co jde. Pak následují písně o prorokovi Muhamedovi a jeho proroctvích a při návštěvě mešity se ratolesti učí modlit hrou a holčičky se obléknou hidžábů proto, že to jen tak z kratochvíle dělají ostatní. Takhle se učí podřizování.

Především se toto týká mateřských škol v hlavním městě Oslu. Deník Dagen uvádí, jak má píseň ti små muslimer, tedy Deset malých muslimů, zastrašovat muslimského ďábla, velebit Alláha jako jediného pravého boha, a píseň Lille muslim, tedy Malý muslime, vyzývat k modlitbě pětkrát denně. K tomu je slaven muslimský svátek oběti, či eid al-adha. Podle Kerstin Berglundové, představitelky města Osla, písně zviditelní zázemí a kulturní identitu dětí, rozmanitost a podpoří porozumění napříč kulturami.

Islamizace má mnoho tváří. Mají-li zpívat muslimské, proč představitelé města nevyzývají mateřské školy jedním dechem ke zpívání i křesťanských písní? Také se píšou a vydávají dětské knížky jako serie Min første bok om…, tedy Moje první kniha o Alláhovi, resp. Mohamedovi o Koránu. Jistěže je moudře a šikovně vyňato pojetí o cti, poselství nenávistí, násilí a mučednické umírání za Alláha.

Věděli jste, že je v Norsku prozatím 219 mešit? Většina jich je zvenku zcela nenápadná, ani je při prvním pohledu nepoznáte. Přesto je dost těch, jež tvrdí, že se žádná islamizace nekoná. Přes 200 milionů norských korun jde na Islám a islámské obce aneb Jak sponzorovat vlastní zánik. Obce a třeba organizace jako Červený kříž prodávají bývalé modlitebny muslimům, jež je předělávají na mešity.

Norsko nikdy nebylo bohatší, a zároveň duševně chudší. Staré norské kostely jsou neudržované, upadávají a mnoho jich není zabezpečeno proti požárům. Na stále více z nich nejsou peníze na běžný provoz. Zároveň je na zlatý trůn zasazeno náboženství, jež nemá v zemi žádnou historii, náboženství, ke kterému Norové nemají žádný vztah. Jako kdyby někdo počítal s tím, že tato a další části norské kultury jsou něco zbytečného a na odpis.

Pouštět muslimy k mikrofonům a dělat s nimi rozhovory do tištěných médií, aby kázali, dejme tomu, o ramadánu, hidžábu, či jakékoliv další složce islámu je mezi novináři strašlivě v módě. Uvádí-li někdo, že civilizované části světa se mají z islámu co učit, zní to pokaždé jako dobrý začátek. Nebezpečnější, než kdejaký muslim je ale podle diskutujících na webech jednotlivých masmédií řada altruistických aktivistů s několika tituly, pro které je Alláh plný lásky a odpouštění spolu s rozhodným, odvážným Mohamedem pomalu nadřazeni křesťanskému bohu a Ježíši.

Způsoby, jakými církev objímá a dělá PR islámu a srovnává Ježíše s Mohamedem jako kdyby někdo srovnával Gándhího s Čingischánem, z toho si mnete oči, abyste se pokoušeli prozřít. Za mého života církev přešla od podpory křesťanů na misiích až po podporu rozmáhajícího se Islámu ve vlastní zemi. Těžko pochopit, co je hnací silou.

Není to dávno, co odmítali některým norským zpěvákům, jako např. Ågemu Aleksandersenovi, zpívat v kostelech s tím, že texty nejsou dostatečně křesťanské. Nyní v kostelech čtou z Koránu, knihy, v níž se vyzývá k likvidaci křesťanů a veškerého bezvěrectví a ke krutostem na nich. Pokud dovolí někteří norští kněží v naději na mír modlitební výkřiky muslimů a čtení z Koránu i v kostelích, měli bychom se snad přeci brzy dočkat i zvonění kostelních zvonů a čtení z Bible v mešitách. Kolikrát se kněží a biskupové omlouvali za něco spácháno křesťanskými církvemi a kolikrát jsme se dočkal omluv imámů za něco, za co odpovídá Islám?

Řekne-li někdo v Maroku, že je hrdý Maročan, nikdo ho/ji neokřikuje, nešikanuje, ani neohrožuje. Nikdo vás nekontaktuje v práci, aby vás vyhodil a řekl, že jste rasista, stejně jako pokud prohlásíte v Peru, že jste hrdý Peruánec. Nikdo se do vás jako do rasisty v masmédiích neobuje, necháte-li se slyšet, že jste hrdý Súdánec, který chce aby v Súdánu převládala súdánská kultura a aby byl Súdán především pro Sudánce. V těchto zemích nemají žádná antirasistická centra ani ombudsmany pro diskriminaci. V Pákistánu není nikdo, kdo by se ze státních prostředků snažil z té země udělat multikulturní společnost a nazýval Pákistánce, jež mají starosti o svou zemi a kulturu ve vlastní zemi, „rasisty“ a „xenofoby“ a vyhrožuje soudním řízením a vězením, pokud nebudete zticha.

Pokud ale přijedete do Norska, rychle zjistíte, že již nemáte do činění s etnicky homogenním a ve vlastní kultuře historicky zakotveným národem. Zjistíte, že pojmy jako etnický Nor a norská kultura a historie jsou relativizovány a problematizovány dokonce jejich vlastním králem. Mezi novoročními projevy norských premiérek a premiérů a, dejme tomu, těch dánských bývá velký rozdíl. Zatímco ti první poněkud zjednodušeně nabádají národ k tomu, aby se jeden choval k druhému hezčeji, mluvívají ti dánští o reálných problémech spojených s přistěhovalci.

Čím dále více politicky korektních si nyní hraje nejen na muslimy a objímají Islám, a tím se stávají užitečnými pro totalitní ideologii Islám. Musíte si obléknout hidžáb, abyste se distancoval od terorismu a dávali najevo, že „my jsme vy“? Kde je odsouzení útoků na křesťany, nejvíce persekvované věřící na světě? Příkře s tím kontrastuje norská skutečnost, kdy policie v Oslu za rok a něco odložila 55 448 případů, jenže označí-li 71letá etnická Norka muslimku za úplatného švába, tak je brutálně odsouzena odnětím svobody.

Nejeden Nor mi sdělil, že být migrantem v Norsku je snazší než být místním občanem, jemuž se život, dejme tomu, po pracovní nehodě, či za dalších nešťastných okolností ocitl v troskách. Takový občan se snaží sám zjistit jaká má práva, nikdo vám jakožto starousedlíkům nic nesdělí, vše co potřebujete, je na vás samotných, abyste zjistili, zatímco migrantovi se dostane veškeré info, aniž musí zvednout prst. Různými způsoby nám starousedlíkům dávají naše úřady vědět, že nejsme stejně hodnotní: Jak může být pro Norsko hodnotnější zcela cizí člověk, než etnický Nor, jenž své zemi slouží a buduje, pracuje a je ke své zemi loajální celý život? I přesto pobírá větší dávky a příspěvky azylant, než jaký Nor pobírá minimální důchod. Není to nespravedlivé?