Odzvonilo Světovému dni duševního zdraví. Mezi šikanou a stále horším duševním zdravím mladých Norů je úzká souvislost. Svému společenskému poslání selhávají školy, ale také pracoviště.

I tak navzdory ombudsmanům a možnosti rodičů podávat stížnost na školu státnímu správci, či nahlašovat školy a jejich vlastníci /okresy/ policii, preventivním opatřením a plánům ve školách a na pracovištích a také občanským iniciativám a diskusním i akčním skupinám přešlapují na místě.

Násilí není pokaždé šikana, ovšem šikana je pokaždé druh násilí. Část jí není vidět, a proto je hrozně těžké jí utnout. Čtvrtina dětí se podle deníku Bergens Tidende netěší do školy a některé z nich dočasně anebo částečně odpadnou. Nedobrovolné absence je stále více a dotyčným je stále méně let. Skupinový nátlak a závodění o nejvyšší status nese své oběti.

Prostředky, jimiž usilují o rovnější postavení, či vyrovnávání vlastních komplexů, bývají podle www.nrk.no, webu norské veřejnoprávní televize NRK, kromě tělesného násilí a vyhrůžek zlomyslné, či jindy bezmyšlenkovité užívání přezdívek a vulgarismů, vylučování, pomluvy, šíření fám o druhých, či kompromitujících, urážlivých snímků, donucování či vyhrožování k činům, do nichž se vám nechce, tropení poznámek o vzhledu, inteligenci, oblečení, nářečí atd., přehazování batohu, krabice na svačinu, či dalších osobních věcí, příp. tichým odmítáním vás tím, že spolužáci soustavně nekomentují ani nedávají lajky tomu, co umístíte na sítě anebo odmítáním vás v skupinách spolužáků na sítích. Technologie šikaně ustlávají: dokonce užívají někteří školáci v rámci soupeření mezi sebou navzájem již od útlého věku apek na anonymní vyhodnocování a vytváření žebříčků oblíbenosti a tělesné krásy, inteligence a osobnosti. K sestavování žebříčků jich zneužívají ostatní dětí bez souhlasu dotyčných. Někdo chce, aby si některým ostatní vysmívali proto, že vědí, že se umístí nízko. Následků svého vybírání si neuvědomí. Někteří navážou vztahy jen s těmi, jež byli vyhodnoceni kladně.

Uhýbat musí s železnou pravidelností oběť a nikoliv šikanující. Překvapivě se kolikrát rodičům nepodaří, aby byli šikanující žáky i učitelé donuceni vyměnit školu. Šikanovaní jsou nucení žít s nepřetržitým strachem z aktivní, či pasivní šikany. Ať nabere jakékoliv podoby nebývá brána vážně již v rané fázi, naopak bývá bagatelizována jako nevinné škádlení, či něco, co by měl snášet každý. Někdo to rozmluví tím, že jejich úmysl bylo jen nejapně si zažertovat. Neuvědomí si, že než si mohou být jistí, že škádlení a nejapné žerty budou vnímány jako přátelsky zamýšlené, tak je jako základ a podmínka předem vyžádán dobrý a bezpečný vztah.

Které dítě a který dospělý chce být příčinou toho, že se má kvůli nim někdo špatně ve škole, volném čase, na sítích, či na pracovišti? Šikana poznamená a přidá zátěž, pokud jde o to, jak jeden záporně uvažuje o sobě, vlastní hodnotě, sebeúctě, sebedůvěru, schopnost přijímat kritiku, šikana ale zároveň vytvářejí záporné představy o ostatních a o světě. Terapii emocionální pošramocení a nutkavou představu o tom, že jako šikanovaný nebudou mít dobrý život a nemůžu nikomu věřit, nemusí nepřekonat.

Podle již zmíněného webu www.nrk.no a nové studie norského Národního střediska vědomostí o násilí a traumatickém stresu čili Nasjonalt kunnskapssenter om vold og traumatisk stress, může mít šikana závažnější traumatizující následky než zažívat v užším kruhu rodinném tělesné či duševní násilí. Studie se týkala dětí odkázaných na psychiatrickou péči. Jednou tolik dětí uvedlo, že šikana byla jejich nejvíce traumatizující zkušenost, ve srovnání s počtem dětí, jež uvedly, že nejhorší bylo násilí v rodině. Badatelé jsou výsledky studie překvapení, a to přesto, že se ví již dlouho, že i děti sotva školou povinné si kvůli šikaně sáhly na život.

Zdravotní potíže dětí-obětem šikany se podle oné studie velice podobaly těm, jež byly vystavovány násilí. A čísla šikanovaných rostou špatným směrem. Podle www.nrk.no selhává vůči svým žákům více než devět z deseti škol: ze všech případů projednaných v norských školách letos na jaře se 93 % žáků přiznalo, že školy toho neudělaly dost. Doživotní traumata nezmizí ani po odsouzení škol k zaplacení vysokého odškodnění ani se školy a úřady nepoučí. Žádné právní jistoty stejně nejsou.

Kvůli nekompetenci, nicnedělávání, zametávání pod koberec a liknavosti v očích šikanovaných a jim blízkých propadla nejedna škola, ovšem i řada pracovišť, jež se problémům nepostavila čelem. Místo, aby se do řešení pouštěly samy školy, zapojí do toho odbor na ochranu dětí, tzv. Barnevernet a to přesto, že je zákon neúprosný a stanoví, že se musí jednat o případ závažného zanedbávání dotyčných. Jedná-li se o případy, kdy rodiče bezvadně jednají v součinnosti se školou, přijdou o důvěru rodičů k celému systému. Školy, jež byly z podnětu státního správce odsouzeny k zaplacení pokuty státu kvůli neplnění povinností kvůli šikaně se prostřednictvím svých vlastníků /okresů/ soudily se státem. Ani to pochopitelně šikanovaným vůbec nepomohlo. Někdy způsobí odvolávání se jedné ze stran opětovnou traumatizaci.

Ti, jež jsou šikanováni na pracovištích, se mnohdy kvůli nespavosti, bolesti hlav a ramenou ocitnou v neschopnosti a odkázáni na dávky. Stres ze šikany některým trvale způsobil změny v mozku i imunitním systému. Někteří propadnou návykovým látkám. Obvodní lékaři jsou prohlášením někoho za potřebného nemocenské kvůli šikaně povinní tuto skutečnost nahlásit Inspekci práce. Někdy, jako třeba v armádě, bývají šikanující povyšováni. Uvádí to opakovaně např. norská veřejnoprávní televize NRK. Podle mnohých pro postoj důstojníků již nemá cenu nahlašovat, či volat stále hlasitěji po změně, jež se nikdy nedostaví. Proto je soustavně více těch, jež si zvolí mlčet.

Politici, jež jsou označováni za zrádce a lháře to vnímají jako šikanu. Jak jinak nazývat ty, jež dávají přednost ostatním zemím před vlastní, postupují suverenitu a zájmy vlasti a její zdroje ostatním? Anebo nás uvádějí v omyl třeba co se týče rozsahu a závažnosti šikany a ačkoliv se vybarvují opět a zas usilují o to, všemožně propagačně namlouvat všem, že vše se díky nim zlepšuje. Ačkoliv hmatatelné důkazy toto rok co rok hravě vyvrací.

Šikana je jako plevel, jenž se musí neustále vytrhávat, jinak se rozroste do míst, kde dříve neměla místo a nepřetržitě přebere více veřejného prostoru, aniž se šikanovaní dočkali více než floskulí a planých ujištění a dušování se. Výraznějšího obratu k lepšímu se nedočkáme, dokud budou důležitější než osudy lidí udržování zdání o snaženlivosti institucí jako jakýchsi neochvějných výkladních skříní a „fasády“ lesku a parády politiky a společenského života, zejména škol a pracovišť.