Představte si, že vám někdo ukradne auto a pak vám dotyčný zloděj nabídne, že si auto budete moci od něj pronajímat, ovšem za lichvářskou cenu. Takhle bývají v Norsku popisovány nehorázné zvraty, ztráty a umělá destabilizace, jíž země prochází.

Zatímco jejich vlastní vůdci se k nim obrací zády a přitom prohlašují, že toho dělají pro jejich dobro bůhvíco, Norové krizi odskáčou různě. Někteří zemědělci zaorávali plodiny jako mrkev a salát zpět do půdy, jelikož by se jejich skladováním kvůli cenám elektřiny dostávali do mínusu. Několikrát týdně má veřejnoprávní televize NRK několik reportáží, či alespoň zmínek o lidech, jež se dali na lov potravin přehrabováním se v odpadech supermarketů. Toto je představováno jako nová normálka.

Norové ztrácí víru ve vlastní finance. Od bankovní krize 90. let minulého století jim nevěřili méně než teď. Snaží se šetřit tolik co dříve, a přitom mají špatné svědomí za to, že se jim to nedaří. Jeden z pěti Norů podle statistik neunese nečekaný výdaj ve výši 19000 norských korun. V Norsku mj. díky oblíbenému televiznímu pořadu Luksusfellen, či Past na přepych a známému ekonomovi Magnemu Gundersenovi nepochybuje o tom, že chápání krize je mezi lidmi vyvinuté. Podle průzkumu přijaly tři čtvrtiny Norů opatření, aby finančně vycházeli. Ačkoliv to ještě není vidět, nižší spotřeba prý přispěje k tomu, aby se ztlumil růst cen.

Lidé mění obory, přivydělávají další prací na menší úvazek, příležitostnou prací, či přibírají směny navíc. Zároveň firmy propouštějí či rovnou vyhlašují bankrot. Další si rozmýšlejí plánované investice. Domácnosti vypovídají pojištění, služby streamování a předplatného, omezují výdaje za stravování mimo domov či výdaje za děti typu bohatých narozenin, nákladných výletů, ruší, odkládají, či mění plány a zvyklosti týkající se dovolené, sahají k úsporám, ruší pravidelné fondové, či další dlouhodobé spoření v bance, omezují denní spotřebu a nákupy na kredit, splátky a spotřebitelské úvěry, zbavují se mazlíčků, či chat, jezdí méně autem, či pronajímají to své cizím lidem, prodávají oblečení, vybavení atd., aby si přišli k dalším rezervám, místo nových kupují použité věci, či půjčují si od rodiny. Někteří se zdráhají prodávat nemovitosti, zatímco další se kvůli obavám z vývoje cen naopak chtějí těch svých zbavit co nejdříve.

Méně se staví. Zbraň v podobě navyšování úroků je silná, jelikož většina toho, co Norové vlastní, tvoří nemovitosti, čtyři z pěti Norů vlastní byt, či dům, v němž žije a míra osobního zadlužení je nejvyšší na světě. Navyšování úrokových sazeb ještě plně nezabralo. Někteří, než aby učinili nepohodlné a náročné nářezy ve vlastní spotřebě propadnou rychlým, snadným a velmi nákladným řešením, jež jen přispějí k dlouhodobému zhoršování situace. Od braní si úvěrů za vysoký úrok bez vyhlídek, že se rychle splatí, si slibují hrazení běžných faktur.

Nemuselo by to takhle být, kdyby země bývala měla vůdce, jež by to nenechávali zajít příliš daleko tak, jak to je se vším. Vůdce, jež by byli z toho pyšní, že pracují především pro vlast a na nichž by byla vidět a znát hrdost z toho, že má přednost vlastní národ a jeho strasti a starosti. Kdyby měla země v čele lidi, jež by pochopili dejme tomu to, že postarat se, aby měly všechny norské děti zdraví bezpečné školní budovy a ne, že jich bude mít čtyřicet procent nevyhovující vnitřní klima v interiérech a bude zaplavováno plísní a dalšími nešvary. Kdyby jim někdo, či něco otevřel/o oči a názorně předvedl/o, že opravdu není v pořádku, že země „nemá“ na všechny léky pro všechny, či na jinou pomoc vlastním potřebným, jež jsou v právu. Kdyby se k nim dostalo, že se již opravdu nebude nestydatě a nepřípustně arogantně rok co rok masivně vydávat za cizí účely, dokud nebude žít důstojně každičký důchodce ve všech pečovatelských domovech napříč vlastní zemí a ne, že se někde bude sprchovat jednou za čtrnáct dní, či trpět podvýživou proto, že zařízení nemají kapacity či nucení k péči od pracovníků, kteří nerozumějí norsky. Kdyby jim konečně došlo, že děsivě nákladná „zelená proměna“, kvůli níž musí trpět většina Evropy, ani pomoc jakýmkoliv dalším zemím nemůže být na prvním místě před řešením základních a bytostných problémů vlastní země.

Politikům, masmédiím a dalším jim nadržující a přiživující se náramně hodí současná situace, kdy se dá vše svalovat na „vždyť svět je, jaký je“. Ovšem jejich nejzávažnější prohřešky jsou staršího data. Což se projevuje třeba tím, že sem tam kvůli dlouhodobému zanedbávání a nedostatečné údržbě při ohrožované nosnosti spadne nějaký ten most, či se zřítí část tunelu. Či tím, jak před několika dny zazněl zdrcující soud Nejvyššího kontrolního úřadu o krajně nebezpečné zranitelnosti norské armády.

U části obyvatel je cítit navyklá bezmoc vůči prioritám politiků a úřadů, zatímco další věří, že ony priority jsou nejen správné, ale naprosto nebytné a ti, jež se dovolí proti tomu cokoliv namítnout, stejně jsou to všichni sebestřední mamlasové, kteří již nevědí, jak dále a fňukali by i tehdy, když nebudou mít, dejme tomu, na kabelové ohřívání povrchu své příjezdové cesty.

Kvůli hyperkorektnosti a okázalé «tyranii dobrotivosti», jak bývá nazýváno «povinné nepovinné» velkorysosti a rozhazovačné politice pro mimonorské účely, musí být dávány k ledu zabýváním se více, či méně naléhavých trapných domácích paradoxů. Jenže co jsme my obyčejní budižkničemové, dokud má být budoucností této země celý svět, a nikoliv její původní obyvatelé? Země, kde řada poslanců i dalších, jako třeba korunní princ Haakon Magnus, když už, tak místo národní vlajky nosí na saku placku udržitelnosti OSN. Pozornost těchto lidí je úplně všude, jen ne u tuzemských strádajících. Povolováním nekonečného přílivu problémových osob, na něž jdou náklady přes strop a podepsáním pro Norsko krajně nevýhodných smluv si nechali sebrat «páky» a zavázali se k nekonečnému odlivu prostředků, jež mohly pomáhat alespoň částečně vyřešit domácí svízele.

Schovávají se za vyššími cíli pro vyšší dobro. Občas zazní, že za toto sloužení těchto «sluhů lidu», jak se sami rádi označují, cizím pánům by měli být souzení, jenže kdo by je měl soudit, když je celý systém nastaven v jejich prospěch? Mezitím čím dále vyšší cenu za jejich moc a okázalou «nádheru» činů světu, jemuž se chlubí, platí ti, jimiž dlouho opovrhovali a jejich daně jim byli drazí, ovšem jinak se jejich hodnota rovná něčemu jako obtížnému hmyzu a ničemu víc.

Norsko má, spolu s mnoha dalšími zeměmi, výrazně zchudnout v rámci «spravedlnějšího přerozdělování bohatství.» Nikdy za celou historii suverénní země nebyly mezi zneužívanými a zprofanovanými hesly jako solidarita, mezinárodní spolupráce a «dugnad», norské slovo za dobrovolnou činnost bez nároku na protislužbu, do té míry přerozdělovány peníze a další zdroje za úbytku konkurenčních předností země, jako je elektrický proud, ale především svérazu charakteru země celkově.

Máte-li někdo něco rád, tak si to nechce mermomocí a raději obratem a navždy změnit. Jací vůdci, takový lid. Žádní pastýři národa to nejsou. Opravdové vůdcovství tkví v něčem jiném a má za cíl něco jiného.