Naši geopoliticky exponovanou polohu nelze ukrýt. Vždyť Rusové nám dýchají na záda... Arktida je hlavní arénou norské zahraniční politiky a podle některých nikdy nebyla důležitější.

Norsko má v plném proudu nakročeno ke konfrontacím s Ruskem, jež zavrhne Norsko do nejzávažnějšího zkoušení za celé členství v NATO, a to zejména na Špicberkách, jejichž části patří Rusku. Podle mezinárodního poradce Einara Sørensena na serveru www.nordnorskdebatt.no je veškerá norsko-ruská spolupráce narušená. Jakákoli návaznost a spojení se zhroutily, vztahy/pouta jsou roztřepeny.

To, že je tzv. barentsovská spolupráce odstřižená, má i pro univerzity v severním Norsku a regionálními úřady hlubokosáhlé následky. Neuplynuly ani dva týdny, co vypověděl okres Tromsø zmražené dohody o družbě se třemi městy na ruském poloostrově Kola. Byl tím odmítnut historický význam dohod a byl zavržen ideál mezilidské družby? Kari Agaová Myklebostová, profesorka Univerzity v Tromsø, uvádí prostřednictvím serveru www.nordnorskdebatt.no to, jak Rusko tvarovala obsah dohod o družbu mezi norskými a ruskými městy: norští i ruští žáci se učili zacházet se zbraněmi, konaly se tzv. vítězné pochody po stopách Rudé armády, norští starostové v doprovodu norských školních kapel byli přítomní vojenských pochodů ruské Severní flotily. Šlo o výrazy družby mezi lidmi? Bylo to v souladu s cíli a společenskými hodnotami, z nichž se v Norsku vychází jako základu mezilidské spolupráce?

Podle Agaové Myklebostové nespravuje starosta militarizovaného poloostrova Kola místní demokracii tak, jak to dělá norský starosta. Jenže do jaké míry je moudré spálit všechny mosty lidsky i institučně, o tom se vedou nekonečné spory. Namítá se, že mít k sousední zemi otevřené průchody je pro zbytečnou eskalaci situace nezbytné a v neposlední řadě i proto, aby byla po skončení války vybudována nová Evropa. Dějiny prý ukázaly, že obnovení styků je možné neuvěřitelně rychle po uzavření míru podle podmínek přijatelných pro všechny strany.

Pro některé se dohody o družení se mezi městy, okresy a kraji nerovná podpoře stávajícím režimům. Tradice spřátelených měst a okresů se vyvíjela jako gesto usmíření mezi evropskými národy po druhé světové válce. Posledních třicet let bylo také navázáno spojenectví a družby se zeměmi střední a jižní Ameriky, Afriky a zejména Středního východu. Mnoho z těchto režimů je pochybných, přesto jde o styky snažící se o rovnost a vzájemnost, kde cílem jsou větší znalosti o sobě navzájem a větší uvědomování si vlastní situace a role ve světě.

Avšak málokteré členské země NATO nemají ani plán plnění vlastních závazků. K těm patří i Norsko. A jsme jedinou členskou zemí hraničící s Ruskem, jež nedrží slovo, pokud jde o to, na čem se členské země dohodly, dle zmíněného Einara Sørensena.

V pravém duchu globalizace se o národních vojscích rozhoduje stále dále daleko od nás, kterých se to týká. Eirik Kristoffersen, šéf generálního štábu, a Bjørn Arild Gram, ministr obrany, si umanili to, že operativní zodpovědnost za celkovou obranu Norska byla převedena ze společného velitelského ústředí NATO v nizozemském Brunssumu do nového ústředí na americké základně v Norfolku na východním pobřeží USA. To znamená, že veškerá operativní rozhodnutí o norské armádě probíhají až ve Spojených státech. Nakolik je to za současné situace moudré? Jak budou Rusové přistupovat k Norsku ještě silněji propojenému s USA?

V květnu si Norsko převezme předsednictví od Ruska v mezivládní organizaci zvané Arktickou radou. Ještě není jasno jak se bude ono převzetí konat, zda během schůze, či v podobě krátkého písemného prohlášení. Přitom s účinností od března je Rusko od Rady vyloučeno sedmi dalšími stálými členy, a to Norskem, Švédskem, Finskem, Islandem, Kanadou, Spojenými státy a Velkou Británií. Kromě nich máme skupinu pozorovatelů ze zemí EU a v neposlední řadě Čínu, jež sebe definuje jako «takřka arktickou zemi».

Hlavním účelem Arktické rady je přispívat k míru, stabilitě a konstruktivní spolupráci mezi národy v Arktidě a okolo ní. Rada spadá pod ministerstva zahraničí jednotlivých zemí a je «prodlouženou rukou» zahraniční politiky, přesto se nemá zabývat ani jí, ani vojenskými otázkami.

17. října předložila americká vláda novou arktickou strategii pro další desetiletí. Hlavními body jsou bezpečnost, mezinárodní pravidla pro oblast Arktidy, problematika klimatu a životního prostředí a udržitelné vykonávání živností a průmyslu.

Podle zmíněného Einara Sørensena je téměř nemyslitelné, aby bylo Rusko v květnu 2023 v jiném stavu, než ve kterémje dnes a Arktická rada pod norským vedením bude muset plánovat a chystat arktickou strategii do roku 2025, kde bude vyloučena kromě Ruska snad i Čína. Z americké strany jde takřka o ultimatum. Dojde-li ke sporu, tak bude Rada rozpuštěna.

Ve výsledku selhávající politiky pro severonorský region je stále obtížnější prosazovat suverenitu Norska v této části země. Navzdory opatřením jako úlevám na daních a poplatcích, prominutí části úvěru na studia, bezplatné jesle atd. je region kvůli vylidňování a centralizaci nemocničních a výzkumných oddělení, škol a úřadů, rušení spojů a obecně ztěžování života tamním lidem oslabován a lidé jsou ohledně budoucnosti místních komunit neustále znejišťováni.

Kvůli vládou navržené nové dani na chov ryb je ohroženo několik tisíc pracovních míst. První vlna propouštění mnoho set osob se již rozproudila a další budou následovat. Uskutečněné i chystané investice podél pobřeží přijdou nazmar. Demontáž toho, co se budovalodesetiletí, nastává navzdory rekordně velkému přebytku státního rozpočtu. Z chovu ryb se měl stát po útlumu ropného a plynového věku předním zdrojem příjmu a rozvoje. Nyní vypadá, že mnoho firem přesune výrobu do zahraničí.

Za této situaci jsou vládní strany, a to zejména «státotvorná» strana Arbeiderpartiet, či Dělnická strana, stále méně oblíbené. Čím hlasitější je kritika, tím bude vláda jistější, že kráčí správným směrem, píše deník Nordlys. Podle deníku Verdens Gang se spoléhá čím dále méně Norů na tom, že vláda obstojí čelíc světu ve válce a krizi. To, že se důvěra propadla tak hluboko, a tak rychle, to je v zemi důvěry lidí k systému natolik nevídané a neslýchané, že to nedovedou vysvětlit ani volební výzkumníci. V neklidných dobách jsou zapotřebí vůdci, na nichž je spoleh.

Podle deníku Nordlys byla norsko-ruská spolupráce nejenom dána k ledu. Je pro veškerou budoucnost mrtvá a nejspíše již nikdy neuvidíme norského špičkového politika třeba pokládat věnec u některého sovětského pomníku. Mnozí si představují již trvale platný světový řád s minimem kontaktu a součinnosti mezi západem a východem. Tedy návrat k železné oponě a studené válce. Poučení některých z tohoto období bylo takové, že obává-li se jedna strana nebo obě strany, že protistrana vyvíjí schopnost ubránit se prvotnímu úderu, pak může být chápáno jako rozumné až důvtipné preventivně udeřit dříve, než bude pozdě. Místo stabilizování situace tedy mohou takové obranné doktríny paradoxně přinést méně stability.