Každý si nepřeje a ani nemůže žít ve městech. Je to tak těžké pochopit, uznat to a respektovat? Proto je také tak důležité nerušit místní školy v řídce obydlených oblastech, a to zejména, je-li to pro děti nejlepším řešením, a zvlášť pro ty nejmenší.

V Norsku se podle www.nrk.no ročně zruší 52 škol, a to především základních škol. Což je relativně hodně, bere-li se v úvahu, že jich je v celé zemi "jen" zhruba 2750 i to, že je tato země jednou ze zeměpisně i topograficky nejsložitějších a nejrozmanitějších nejen v rámci Evropy. Ještě existuje mnoho škol třeba s jediným žákem, či několika málo žáky v každé třídě, přičemž obvykle mívá více tříd společné vyučování, ovšem místní politici pravidelně vystavují rodiče a jejich děti stresu a nejistotě, na čem se ještě může ušetřit a zrovna školy patří k oblíbeným obětním beránkem ze strany politiků. Ten, kdo sleduje místní tisk, se o tom dozví vše.

Velké školy nejsou poměrově levnější na provoz než ty malé. Velkoprovoz je obecně podle vícero studií sám o sobě zdražujícím činitelem. Největší základní škola v Norsku, Fjellhamar barneskole hned za Oslem, pojme až 1200 žáků, ovšem nebude tamní kvantita na úkor kvality? Mnohdy ve větších (ovšem poddimenzovaných – šetří se na všem, vč. rozlohy škol) školách utrpí i duševní zdraví dětí, kde jednotlivec nevynikne v davu, ačkoliv potřebuje, aby byl vidět, či aby mu/jí bylo uzpůsobeno. K problému se počítá i to, že uvažování nad tím, co je pro děti dobré, je definováno lidmi bez pochopení. Proto jsou i školy ve výtečném venkovském prostředí přizpůsobovány městským potřebám.

Je pravdou, že některým školám schází kompetentní personál na to, aby vytvářely příznivé prostředí na učení se. A být jediným či jedním z mála učitelů v mrňavé škole, kde jsou žáci sousedy učitele/učitelů, není zcela ideálním stavem. Ovšem politici odrazují jak stávající, tak nové kvalifikované síly již svým trvalým strašením, že jistou školu zruší, což je jedním z důvodů, proč se tam nedostává kompetentních učitelů. Kdo chce vsadit o své místo tam, kde politici trvale hrají o budoucnost těchto míst?

Není tomu tak déle než několik desetiletí, že některé děti musely třeba hodinu veslovat samy ve člunu, aby se dostaly do školy. Ovšem jen tehdy, pokud vlny byly méně než dva metry vysoké, jinak nevypluly a nebo, pokud bylo před návratem takové počasí, přespaly u učitele/učitelky či dalších lidí poblíž školy. Kvůli dalším dětem museli rodiče obcházet cizí lidi a vyptávat se, zda by jim někdo pronajmul pokoj. Domů k rodičům je přepravovala malá motorizovaná loďka, víkendy strávily doma a brzy v pondělí ráno si pro každé dítě ona loďka opět přijela. Ještě běžnější bylo chodit na lyžích do kopce, třeba i přes pohoří, ve vánici a s hladovými šelmami v patách.

I dnes tráví tisíce žáků, vč. nejmladších, až 2 - 3 hodiny v každém směru v autobusech na cestách do a z školy. Šestiletý Anders, o němž píše zmíněný www.nrk.no, stráví, než dokončí základní školu, 3800 hodin v autobusech. Odpovídá to pěti letům školní docházky navíc. Některé autobusy jezdí velkými oklikami, aby mohli cestou přistoupit všichni žáci, kteří potřebují odvoz, anebo musí někteří žáci přestupovat mezi autobusy anebo mezi autobusem a lodí. Nosí těžší batohy než dříve, jelikož v něm mají kromě knížek i iPad. Aby si děti navykly a cítily se bezpečně, doprovází je na první cestě i rodiče anebo jedou autem za autobusem. Většina dětí to zvládne lépe než si rodiče myslí. Některým se ale dělá špatně, je jim nevolno a v takovém stavu přijedou třeba na zkoušky. Podle výzkumu jsou děti, jež dlouho dojíždějí do školy, v horší formě a mají větší riziko pro zdravotní potíže zad a boků a také oslabenou rovnováhu. Také část šikany se odehrává cestou do a ze škol.

Kdysi si děti užívaly cest autobusem do a ze škol a hodně jim to dávalo. Vyměňovaly si různé obrázky, jež sbíraly, četly si, poslouchaly hudbu, hrály karty, podřimovaly, dělaly si domácí úkoly, třeba si procvičovaly nová slova v cizích jazycích, holky si pletly atd. Ve větší míře, než dnes to děti vnímaly jako čas, jenž byl součástí školní docházky. Dnes je to vnímáno striktně odděleně. Oproti minulosti se změnili i řidiči autobusů. Kdysi měli dokonalý přehled o tom, kde bydlelo které dítě a které z nich nebylo na místě, kde si pro ně zastavoval autobus. Spatřili-li dítě opodál, tak se na ně počkalo. Tito řidiči byli více bdělí, stanovili dětem pravidla a kdo se neuměl chovat, musel vystoupit a dojít pěšky. Dnes je mnoho zahraničních a dočasně zaměstnávaných řidičů, kteří nevědí, kde zastavovat atd.

Ty žáky, kteří nechodí pěšky a ani nejezdí na kole, případě se v zimě přepravují na lyžích, vozí jejich vlastní rodiče či se u toho střídá více rodičů. Výjimečněji je vozí taxíky placené z okresních pokladen. Co je to přijatelná doba dojíždění a čekání je otázkou řešenou dost individuálně. Není-li cesta do školy nebezpečná, mají nárok na svoz děti základních škol žijící čtyři a více kilometrů od školy. Někteří byrokraté měří za tímto účelem vzdálenosti vzdušní čarou. Myslí si snad, že děti umí létat?

Leccos bylo v dřívějších dobách drsné, složité a namáhavé, ovšem v mnoha částech Norska se toho moc nezměnilo. Jak jsem ukazoval v starších článcích je dokonce spojů méně a bývají i hůře propojené a musí se každou chvíli hořečnatě bojovat za zachování těch málo, jež zbyly. I kvůli zhoršujícím se spojům mají dnes některé děti kvůli dojíždění a domácím úkolům delší „pracovní“ den, než mají dospělí. Mnozí politici se obtěžují zamýšlet si nad tím, kdo platí za jejich rozhodnutí a priority nejvyšší cenu. Někteří dělají vše, aby zkazili život těm, jež hodlají zůstávat. Jenže zmizí-li škola, přestanou lidé s dětmi stěhovat se do dané oblasti a také to odbourá volnočasné aktivity, jež zpravidla probíhaly ve škole.

Lidem se zužují obzory. Kvůli centralizaci je více těch, jež se nedokážou vžít do situace druhých. To, zda se někdo rozhodne stěhovat kamsi mimo civilizaci, anebo alespoň na ten nejméně zalidněný venkov, to v České republice, ani na Slovensku, nikdo neřeší. Ovšem v přebohatém Norsku, jedné z nejzámožnějších pospolitostí světa, je to mnohými vnímáno jako problém rovný „okrádáte ostatní, jež jsou nucení financovat vaše (nesprávné) rozhodnutí“. Příp. „nemají si co stěžovat, když bydlí, kde bydlí“. Ale co když vaše rodina na daném místě žije třeba i několik generací a nejste tam žádným nováčkem, jste i tehdy příživníkem? Podle ohlasů na sociálních sítích evidentně ano. Někdo by měl ten jev konečně podrobit studii: čím větší je blahobyt, tím více se zdá, že jsou lidé méně svolní tolerovat lidi, kteří žijí tam, kde je mezi lidmi daleko a kde stojí na jednoho obyvatele služby v městech běžné více než ve městech. Podle spousty diskutujících nepatří k odpovědnosti státu i jim zajišťovat ty samé základní služby jako ve městech, nehledě na to, že oni obyvatelé svou produktivitou a třeba příjmy místních firem z vývozu ryb, kovů, nerostů a dalších komodit přispívají daleko více než obyvatelé měst.

Přitom není dávno, kdy tito lidé nebyli k sobě v opozici. Před takovými čtyřiceti až padesáti lety a více to bylo naopak samozřejmostí. To, že lidé bydlí roztroušeně vždy bylo jedním z atributů, jež dělaly Norsko Norskem. Nyní se čím dále méně chápe cena za život v složité zemi s velkými vzdálenostmi mezi osadami, městečky a městy, místo toho politici a masmédia nad venkovem rezignovaně mávnou rukou a místo něj masivně propagují a podporují tzv. smart cities - „chytrá města“.