Podle severských tradic končí dnešním dnem Vánoce. V tento den se má i se stromečkem a výzdobou vynést ven, resp. vymést koštětem, a sníst vše, co zbylo z vánočních dobrot a pozvat mládence na vypití na Vánoci uvařeného piva (na zapití Vánoc), či z jídelního stolu sundat nádobu s máslem a protancovat celou noc až do rána.

To, že se Vánoci norsky říká „jul“, přimělo někoho k tomu, že si začali myslet, že oslava na Štedrý den má svůj původ v obětování psů, koní i lidí v půlce zimy ve vikinské době, avšak toto probíhalo až v půlce ledna. Byl to král Haakon Dobrý, jež v 10. století přesunul toto obětování do data konání mše k uctění Ježíše Krista. Po dobu několika generací, dokud to nebylo v 11. stol. zakázáno, slavili Vikingové současně jak mši k uctění Ježíše Krista, tak vykonávali oběť a rituálně popíjeli pivo ku cti starých bohů a předků. A dnes, stejně jako tenkrát, jsou pro některé Vánoce manifestací návratu slunce na obzoru.

Podle pisatelů na sociálních sítích je ovšem natolik moderní Vánoce dlouho před Vánoci, že všeho co se svátky souvisí mají do té míry dost, že jsou štěstím pomalu bez sebe, jakmile jim mohou dát vale takřka hned poté, co vybalili dárky.

Nebudeme si nic nalhávat: Vánoce mnohé šálí a klame. Ve vší „vánočnosti“, vánoční útulnosti a uprostřed té nejhustší vánoční atmosféře, tam, kde se nejvíce třpytí a zářivě leskne se mohou skrývat největší žal, bol a rozčarování, zato tam, kde sotva najdete špetku toho je vše úžasné, dokonalé.

Ačkoliv nám mánicky přizvukuje kdekdo, masmédia naštěstí nerozhodují otrokářsky o nás všech a naších rozhodnutích. Před těmito Vánoci se např. v deníku Dagsavisen, jednom z těch, jež se pokouší zasloužit o přerušení kontinuity naší kultury a dlouhých historických linií, psalo, že letos není vánoční barvou klasická červeň a je prý staromódní čekat až do 23. prosince, než se ozdobí stromeček. Ačkoliv sdělovacím prostředkům tradice jako jsou Vánoce nemusejí nic říkat, je to pro většinu stále ještě pravý opak. I dospělí trvají na tom, aby se neexperimentovalo s tradicemi v domech, či bytech, kde vyrůstali jako děti, jsou-li o Vánoci u svých rodičů na návštěvě.

Zákonitě se Vánoce zároveň staly vrcholnou sezónou projevů přecitlivělosti, chození po špičkách i místních konfliktů kvůli přehnanému uzpůsobování a nadsazeným opatřením. V předchozích letech jsem se o nich rozepsal celkem dost, stačí listovat zpět k dotyčným článkům. Jádro toho všeho tkví v tom, že je většinová společnost vnímána jako zbabělá, a než aby se přizpůsobovaly menšiny je to většinová společnost, jež se mílovými kroky mění. Společným jmenovatelem řady případů, ovšem ne všech, jsou ústupky na popud zástupců menšin, konkrétně zejména vyznavačů jistého rozmáhajícího se náboženství. A sečteme-li je, jak, dejme tomu, ve školství (a co si budeme povídat: školní třída je miniaturní Norsko), tak jinde ve společnosti, tak zjistíme, že nikdo a nic již není s to, aby ten nátlak vykompenzoval. Navenek se ovšem předstírá, že vše je v nejkrásnějším pořádku.

Některé firmy i jednotlivci se třeba vyhýbají slovu „Vánoce“. Třeba řetězec jako je IKEA překřtil některé své zboží na „zimní...“, aby nepřivádělo lidi k myšlence, že tu máme něco, čemu se říká Vánoce. V minulosti se někteří urazili tehdy, zaslal-li jim někdo ke křesťanským svátkům pohlednici se skřítky, jedním z nejčastějších námětů na norských pohlednicích. Pohanské symboly byly zapovězeny. Nyní je to obrácené, svět je naruby, dokonce je obtížné sehnat křesťanské vánoční ozdoby jako např. jesličky, či andělíčky. Jestli „křesťanské“ pohlednice vůbec seženete, je stojan označen třeba „náboženským obsahem“, jako kdyby mělo jít o jakousi výstrahu.

Kříže na veřejných prostranstvích skýtají pro řadu lidí duševní pokoj a světlu ve temnotě. Organizace s názvem Human-etisk forbund usiluje mimo jiné o odstraňování křížů i davidových hvězd a vadí jí i tradiční předvánoční mše pro třídy základních škol, ovšem několikrát se přepočítala, dokud budou pro Nory tyto a další symboly a vazby na minulost ještě něco znamenat. A před těmito Vánocemi Norskem prohnala kauza se sousedským odporem ke svítícímu podomácku ukutěnému kříži, jímž si jedna dvojice na Vánoce ozdobila vlastní dům, aby vztyčila poselství vánoce. Podpora od pro ni neznámých lidí byla ohromující a příkře kontrastovala s anonymním dopisem s hnusným a agresivním obsahem, ke všemu drze podepsaným „Dobří sousedé“. Ač nechybělo i těch, jimž se rozbušilo srdce z toho, co si někdo dovolil směle umístit na svou soukromou zeď, mnoha lidem otevřelo oči to, že nevytáhnou-li do boje za vlastní kulturu a nebudou-li ji poptávat, tak se může ocitnout v ohrožení a v krajním důsledku mohou o ni přijít.

Ani nebyly uposlechnuty výzvy třeba think tanku Civita a dalších k tomu, aby se staly letošní Vánoce ukrajinskými. Vždy se najde někdo, kdo se má hůře, avšak si nemusíme vybírat tak, jak se nás snaží někteří nutit. To nejspíše proto, že jsme ještě teď, v letech 2022-2023, navzdory vší té mediální masáži instinktivně „naprogramovaní“ k tomu, abychom dávali přednost lidem nám blíže, než méně známým a cizím. Není to ani mezi běžnými Nory vnímáno jako nacionalističtější ani rasističtější než to, že někdo dává přednost vlastní rodině před rodinou souseda.

Jenže další rádoby milosrdní Norové jeví o skutečné bezpráví a křivdění i vůči vlastním lidem kolikrát zanedbatelný zájem, zatímco si vytipovali nějaké náhodné cizí oblíbence, pro něž by dělali první poslední. Avšak nikdo o nás nepečuje, nepostaráme-li se o to sami. Z lásky k bližnímu nezapírejme vlastní kulturní dědictví a víru, říkají si. Ovšem tomu závazku se tomu čím dále více lidí vyhýbá. V době, v níž žijeme je pro mnohé paradoxně snazší mít soucit s lidmi daleko než s lidmi, jež jsou příbuzní, či alespoň kulturně bližší.