Není jediný, kdo se v těchto dnech snaží, aby se jeho pointy dostaly k co nejvíce vlivným a mocným. I za cenu, že jim nebude přiděleno tolik směn jako dříve, což podle diskutujících bývá běžný způsob, jak „výtržníky a vyvrhele“ potrestat.

Neodpustí si na zodpovědné zdrcující kritiku. Třeba na webu ww.rb.no uvádí 22letý Nicolay Bjørnstad Berg, jenž aby získal výuční list ve zdravotnictví měl od r. 2018 v univerzitní nemocnici v Akershusu nedaleko Osla praxi jako učeň, že již má dost a skončil s tím, aby napomáhal „prodeje“ lží o zdravotnictví.

Vyprávět plačícím zranitelným, úzkostlivým pacientům, jež skuhrají, aby jim bylo dovoleno zůstávat v nemocnici alespoň ještě několik dní i to, že se mají vrátit do svých dotyčných okresů, kde na ně nečeká pomoc, jež potřebují, kde na ně žádný domů docházející zdravotník nečeká, aby jim alespoň navštěvoval a vařil, když potřebují, z toho všeho se mi dělá zle od žaludku, píše mladý zdravotník.

Od Ingvild Kjerkolové, ministryně zdravotnictví, jež se zjevně ocitla pod tlakem, zaznělo v pořadu „Debatten“, či „Debata“ norské veřejnoprávní televize NRK, že „Já mám moc, já mám možnost toto ovlivňovat“. Tvrdit, že norské zdravotnictví pokulhává by bylo mírné podhodnocení stavu. Ten je kritický a dlouho hlášený „rozmach seniorů“ jako by všechny zaskočil a my do něj narazili jako loď do ledové kry.

Většina norských zdravotníků si zvolila svou specializaci proto, že měli zapálenou touhu, aby se jim dostala příležitost dělat rozdíl a stát se sice mrňavou, byť významnou součástkou velkého, stěžejního systému, v jehož rámci mohou někoho potřebného potěšit, utěšit někoho, kdo se potřebuje vyplakat, či být jinak nápomocní menší, či větší mírou. Decimuje je ale „mentalita stopky“. Ovšem nemohou běhat rychleji, než již dělají. „Makají“ až do úmoru, přesto si politici a úřady myslí, že mohou dělat vše ještě efektivněji.

Ministryně a byrokraté neustále zdůrazňují význam nabírat další odborníky a zachovávat si ty stávající. Jenže odliv je větší než příliv: lidé vyhoří poté, co neustojí setkání s realitou tváří v tvář a dojde jim, že toto není něco, na co mají chuť, aby se tím zabývali do konce života a to zejména tehdy, když se to, co se vám vrátí ani náhodou neslučuje s tím, co do toho proinvestujete vy.

Z Bjørnstada Berga číšilo takové nadšení, spokojenost a vděk, že se mu naskytla příležitost působit na natolik napínavém pracovišti, že několikrát ročně z vlastního podnětu a bezplatně pořádal na středních školách besedy s přednáškami, aby inspiroval a ujišťoval bezradnou mládež o tom, že to, co mají dělat dále je zvážit kariérní dráhu zdravotnictvím. Osobně mu dle vlastních slov nescházela hrdost z výkonu povolání, poněvadž za svých pěti let v něm pochopil a procitl, pokud jde o význam odváděné práce, a to ačkoliv okolí a společnost se mu a jeho kolegům a kolegyním snažily sdělit, že jejich výkony nestačí. Dělal, co mohl, aby napomáhal náboru další generaci zdravotníků, jenže nyní je na řadě ministryně a spol.

V zdravotnictví se masivně porušují zákony. Podstavy ohrožují zdraví a životu, jak doložil televizní program Brennpunkt norské veřejnoprávní televize NRK. K tomu je třeba počítat vysoká míra absence části personálu v neschopnosti. Směny jsou tak hektické, že sotva není čas jít na záchod, najíst se, či dodržovat pitní režim. Zákonitě pak upadá kvalita odváděné práce, jelikož ani zdravotníkům samotným nejsou kryty jejich základní potřeby. Frustrace vzniká, setrvá-li takový stav tak, že si nelze zapamatovat kdy ten nátlak vznikl. Znepokojivě mnoho čerstvě vzdělaných zdravotníků pracuje dobrovolně na částečný úvazek proto, že nátlak i očekávání stále stoupají.

Říká se, že sednout si za volant a řídit po noční směně odpovídá 0,5promilovému objemu alkoholu v krvi, pokud jde o schopnost soustředění se. Když se zdravotníkům dostane před denní směnou jen pár hodin spánku, tak je důvod klást si otázku nakolik je obhajitelné a rozumné, že se takoví zdravotníci vůbec dostaví do práce. Jenže zodpovědní si před tím zavírají oči. To jediné, co slyší, je «Šetřete!» Šetřit mají na stavech a suplující pracovní síle, nákupech stále levnějšího a méně kvalitního zařízení a v neposlední řadě na elektřině. Zdravotníkům a pečovatelům je v práci zima, a to i v místnostech, kde se mají stravovat, pokud na to vůbec zbyde čas. Teplota je stahována na minimum, a aby toho nebylo málo není pro pacienty není dostatek peřin. Pro zdravotníky je trapné pacientům, jimž je zima, to dávat na vědomí. Zato ředitelská vrstva nemocnic a politici nesedí ve svých kancelářích s husí kůží a klepou zuby.

Malá země bohatá na lidské i finanční zdroje by měla mít ambice a mířit k tomu, aby byla nejlepší. Přesto sektor zdravotnictví, podobně jako tolik dalších branží, přežívá jen díky těm, jež zaskakují za někoho jiného. Náhražky a doplňky. To jsou pracovníci, jež si mohou sami vybírat kolik chtějí odpracovat a mohou pochopitelně odmítat směny, o něž nestojí, či na něž nemají síly. Rozmach seniorů znamená nejen více pacientů, nýbrž i více skutečně komplexně nemocných. Denní zoufalství, že na tělesnou a mentální námahu nestačíte nelze vyvážit téměř žádným platem. A tleskající politici, byrokraté a část veřejnosti nezaplatí účty a ceny, jež jsou zcela mimo.

Peníze jsou jen jedny a tytéž lze utratit pouze jednou. V zemi, jež jinak nikdy nemá např. na pořádnou péči o staré a potřebné, na teplé obědy pro děti školou povinné ani na veřejné osvětlení všude podél školních cest, či na pořádné spoje, je pokaždé stejně «kouzelné», když se na jisté účely zákonitě zničehonic vykouzlí miliardy. Místo, aby zdravotnictví vylepšili, tak se naděluje jiným zemím, poněvadž priority jsou místo vlasti jinde po světě. Kdyby se jen bývalo chtělo by se peníze našly i na ta tuzemské «bolístky». Ty ale nejsou srdečními záležitostmi pro politiky usilující o mezinárodní přízeň a uznání a /až se z nich stanou vysloužilými/ pozice v mezinárodních organizacích.

Válka neskončila a nad Ukrajinou se má, kromě již promrhaných miliard, prozatím během pěti let na rekonstrukce, chod státu a další pomoc «sypat» 75 miliard norských korun, ovšem konečná cena není známá ani náznakem. Další účel, na něž politici bez větších a složitějších debat, natož šarvátek, vždy najdou peníze a pro nějž se politici /na rozdíl od každé normální položky/ vykrucují dělat rozpočty tak, jak zákony kážou, je «zelená dohoda». Největší a nejrychlejší hospodářský experiment dějin je bez politické i rozpočtové kontroly, což nahrává dalšímu plýtvání. Nevole vyčíslovat, natož zastropovat je stejně nezodpovědná a manipulativní jako migrace. V současnosti je mezi politiky posedlými potřebou uspokojovat pocit vlastní morální nadřazenosti v módě věnovat se především migraci, menšinám a klimatu/zelené dohodě.

Nejeden zdravotník se svými komentáři vyjádřil v tom smyslu, že se norská hodnota pilného člověka rovná zboží podléhající spotřebě. Opotřebovaní, přetažení, přečerpaní zdravotníci jsou podle nich v očích politiků tak akorát hodní výměnám za někoho, koho jeho/její práce ještě nepřivedla do stavu rozčarování a deziluze. Za podfinancování a znevažování může podle zdravotníků mimo jiné i to, že velká část veřejnosti i politiků, ne-li její většina, neutěšený stav trvající již desítky let zapírala i zapírá a nevěřila a dosud nevěří kritickým výrokům a popisům zdravotníků a vedoucích pracovníků ve zdravotnictví, nebo irodin těch, o něž se v nemocnicích a pečovatelských domovech pečovalo a pečuje.