Někteří Norové se v těchto dnech upínají k blížícímu se 12letému „výročí“ bombardování Libye.

Zločinná ruka strůjců zastupovaná Jensem Stoltenbergem, tehdejším předsedou vlády a současným generálním tajemníkem NATO, Jonasem Gahrem Størem, ministrem zahraničí a současným předsedou vlády a Grete Faremoovou, tehdejší ministryní obrany vedla tu zemi, jež hodila na Libyi nejvíce pum. Anebo jak to tak hrdě tehdy prohlásil Espen Barth Eide, současný ministr pro klima a životní prostředí, „byli jsme to my, kdo bombardovali nejvíce a nejlépe“. Stoltenberg se dokonce nechal slyšet, že se norským vojákům dostal dobrý trénink. Norské pumy „humanitárně“ dopadly i na hustě osídlené části Libye a utrpení civilního obyvatelstva bylo nesmírné.

Nikdo z těch, jež stáli za rozhodnutím, nikdy nemusel být hnán k odpovědnosti. Dnes je jeden z nich v čele NATO a druhý premiérem Norska. S grácií drzosti je jejich nejoblíbenější činností kázat ostatním o válečných zločinech dalších zemí a nutnosti dotyčné vůdce hnát k zodpovědnosti.

Pumy hodili také s ambicí z nuly pak vytáhnout zemi s ekonomiku, jež byla nemilosrdnému samovládci Kadáfímu navzdory na africké poměry celkem kvetoucí, o jejímž přerozdělování z bohatství díky strategickým surovinám psávaly a hovořívaly alespoň norské sdělovací prostředky jako o projevech „fungujícího“ a nikoli hroutícího se státu. O obdobě sociálního státu s vyspělým zdravotnictvím, s relativně kvalitním vzděláváním. Takový byl obrázek Libye, jenž nám Norům servírovávaly ty naše sdělovací prostředky.

Co se stalo, když se Norsko jakožto „národ míru“ zničehonic ujalo lvího podílu a převzalo hlavní „odpovědnost“ bombardovat Libyi a jak se to mohlo stát za tleskání tolika jeho krajanů? Dva z těch letců, jež shodili nejvíce pum, promluvili v dokumentárním filmu „De gode bombene“, čili „Dobré pumy“ norské veřejnoprávní televize o historickém obratu, kdy Norsko poprvé v historii podniklo nálety nad Afrikou. Jaké cíle těch 588 pum, jež Norsko mezi 24. březnem a 30. dubnem shodilo, je stále ještě přísně tajné. Ze 75 % si letci vybrali cíle až v libyjskem vzdušném prostoru. Pumy přispěly k tomu, že vyhrála džihadistická milice, jež se dopustila závažných válečných zločinů. Libye je dodnes destabilizovaná a bylo posunuto mocenské těžiště na severu Afriky, na kontinentě zvláště důležitém ve vyprávění Norů o sobě samých, kde bylo na Norsko kvůli „rozvojové pomoci“ pohlíženo jako na milosrdného samaritána a v Libyi mělo Norsko značné zájmy v těžbě plynu a ropy a udržovalo si běžné diplomatické vztahy po celou dobu trvání Kadáfího režimu. Pumy byly shozeny navzdory tomu, že Kadáfí podle Africké unie souhlasil s mírovým plánem vyjednávačů.

Stoltenberg tím podle deníku Dagsavisen porušil Ústavu, neboť jeho rozhodnutí nepředcházelo jednání parlamentu, ani neexistuje formální zakotvení ve vládní usnesení. Norské vyhlášení války libyjskému režimu se proto jeví jako puč a podle kritiků měla vláda být pro své závažné porušení Ústavy postavena před zvláštní soud. Odůvodnění /záchrana životů civilního obyvatelstva/ bylo lživé.

I ze Spojených států, země, jež za posledních dvaceti let zabombardovala Somálce, Jemence, Syřane, Iráčane a Afghánce tři sta tisíci pum, se ozývá, ať je Putin předveden haagskému tribunálu. V spravedlivém světě by lavice tribunálu byly natolik přecpané i západními většími a menšími autokraty, kleptokraty, nepotisty a oportunisty, jež se vlastizradou a scházející soudností zpronevěřili lidským právům a zaprodali je pro větší moc a slávu sobě a počínali tak, že se z jejich země staly oběťmi, že by se pro Putina (aniž tím jakkoli jeho zločiny budeme zlehčovat, natož popírat, to nám ještě scházelo) tam málem nenašlo místo. Jistěže pro trpící civilní obyvatele Ukrajiny není útěchou, že se najdou ti, jež jsou horší než Putin. Dvě chyby přeci jednu nespraví ani nevyrovná.

Západní pokrytectví a dvojí metr jsou tak bezmezné, že to bolí být toho svědkem. Do sítnice se vrylo klišé bít se v hruď budováním rádoby demokracie a občanské společnosti podle západního vzoru, ať to znamená, co to znamená, a k tomu v společnostech rozhodně ne založených na důvěře. V celém NATO sedí odborníci, politici a vojenští činitelé, jež proinvestovali čas a prestiž do chybných zásahů zvenčí.

Norové se již dávno stali světovými mistry v odpustcích. Nyní zlí jazykové žertují, ať věnuje Západ Ukrajině rakety dalekého doletu, aby z proslulého podivně dlouhého stolu Putinovy kanceláře sfoukly prach. Zatímco Ukrajinci musí projevit odvahu hrdinů a i nadále umírat, my je máme podporovat zbraněmi. Nezavazuje nikoho distančně vyzývat k hrdinské odvaze, proto mají někteří Norové na ty, jež horují pro zbraně pro Ukrainu dotazy. Třeba v deníku Bergens Tidende se ptá taková Katharina Sassová, Němka žijící v Norsku, kdy přijmou důsledky vlastních slov a vyžádají, abychom posílali nejen zbraně, nýbrž i vojáky a pokud ano, postaví se sami do fronty, aby riskovali vlastní životy? Skutečně zkrátí zbraně utrpení a zachrání lidské životy, anebo přispějí k eskalaci a protahování? Kolik životů ještě stojí za to obětovat? Navíc Sassová jakožto Němka reaguje na to, jak jsou pro relativizaci ruských zločinů zneužívány ty nacistické z druhé světové války, aby bodovali politici, masmédia a další. Však utrpení obětí nacismu by nemělo být takovým způsobem instrumentalizováno. Ostatně ti, jež chtějí vyloučit Rusy ze sportu, kultury, vypovědět dohody a jinak je ignorovat a bojkotovat jak to jen půjde, musí podle kritiků vysvětlit proč ta samá opatření nemají platit pro všechny země, jež se chovaly a chovají agresivně a ohrožují mír, svobodu, demokracii, spravedlnost a rovnost.

Eirik Kristoffersen, šéf norské obrany, má podle týdeníku Klassekampen za to, že rusko-ukrajinská válka nemá vojenské řešení a vítězem nebude ani Rusko, ani Ukrajina. Má-li jedna strana definitivně zvítězit nad druhou, bude to trvat nepřiměřeně dlouho a mít pro lidi příšerné následky.

Ovšem žádná pochvala, žádné hlasité opěvování slávy a rudé koberce na politiky nečeká, budou-li se finančně starat o důstojné mládí, jakožto i stáří těm, jež jim dali hlas. Anebo, dejme tomu, o nezbytnou infrastrukturu. Zato za zasazování se o to, aby grandiózně přispívali k tomu, aby se dále válčilo a aby byl dostatek všeho všude jinde než ve vlastní zemi, za to po světě skví vší nádherou tam, kam vykročí, jen ne doma.

Slovem „baizuo“ se v čínštině označují vzdělanci západního světa, jež argumentují pro mír, svobodu, demokracii, spravedlnost a rovnost, jen aby si uhájili pocit vlastní morální svrchovanosti. „Baizuo“ má velmi omezený repertoár politických témat, jimiž se ohání: povětšinou je spojují nebývalé nekonečně drahé a kontraproduktivní rádoby závazky k menšinám, migraci a neoblomná víra v možnosti pomoci zaklínadla /peněz/ hýbat s údajnými klimatickými změnami. Zároveň bývají v boji za multikulturní prostředí posedlí politickou hyperkorektností do té míry, že do svých západních zemí tahají zpětně působící hodnoty kultur, jež jsou s těmi našimi naprosto neslučitelnými. Číňané se na „baizuo“ dívají jako na ignorantské a arogantní typy se soucitem pro zbytek světa, jejž hodlají „spasit“. Skončí to snad tím, že svět naších potomků bude tentýž jako svět, jenž tolik chtěli „spasit“?