Manipulace prožívá zlatý věk v komunikaci s voliči, spotřebiteli, uživateli atd. Hnusí se leckomu, rozčilují se až soptí ti skeptičtější z Norů a zakousli se do těch, jež čarují s fakty a jimž citelně schází empatie pro vlastní lid.

Nejeden Nor nyní volá po nastartování změn, jež by mohly být pro zdivočelou zemi oddalující se od svých kořenů i odkazů předků lékem. Eskaluje eroze a chřadnutí politických stran, jež sotva mají co nabídnout, poněvadž jim kvůli tomu, že se nepohnuly s řešením toho, co občany nejvíce trápí, zvoní hrana delší dobu.

"Pokud vás musí přesvědčovat, připomínat, tlačit na vás, lhát vám, lákat, nutit, šikanovat, společensky zahanbovat, přimět k tomu, abyste se cítili vinni, vyhrožovat vám, trestat a kriminalizovat..., pokud je toto vše považováno za nezbytné k dosažení vašeho souhlasu, můžete si být naprosto jistí, že to, co je propagováno, není ve vašem nejlepším zájmu." Slova patří anglickému autorovi Ianu Watsonovi.

«Alle skal med», aneb česky «Musíme tam všichni» říkává norský premiér Jonas Gahr Støre. Jeho heslo je založeno na poslušnosti a donucování, ne na shodě a dobrovolnosti. Jsme vydáváni na pospas fanatikům, dogmatikům a extrémistům. Kdo čte mé články pravidelně, ví, že jsem se těm norským hodně zabýval. Poznávacím znamením zla je donucování a vynucování ve všech podobách. Norsko, vč. jeho politiky, si hodně zakládá na nepsaných i psaných pravidlech, vštěpovaných představách jako třeba o větším, vyšším dobru, hraní si na kolektivní svědomí a vůli, povinnosti, lepší morálku… Moralizování a skandalizování, odstavování, očerňování a jinak znemožňování jsou ty, jež neskočí, když zapískají. Společnost tím kazí sebe samou. Vždyť dobré úmysly a moudrost činí donucovací prostředky přebytečnými. Jeden příklad za všechny: Nejprve se nám v následku politického rozhodování dostanou očkovací dávky, načež se použijí pro prosazení povinného COVID certifikátu jako prostředek segregace, k němuž se norské úřady již předem zavázaly dohodami s EU. Zní to jako pokus o puč.

Inu, symbolická politika nade vše. Ach, jak se cítíme oblažení poté, co se naší politici naším jménem zbavili dalších miliard. Vždyť jsou to koneckonců jen drobné. Přitom některé účely na utrácení jsou tak kontroverzní, že nikdo zodpovědný nedokáže říct, aniž se zpronevěřil/a. Např. se bez valných a trvalých účinků a v rozporu s výsledky četných zpráv, čemuž jsem se ve svých článcích již několikrát věnoval podrobněji, utratilo za „pomoc rozvojovým zemím“ celkem přes 300 miliard norských korun. Nedávno šlo o absolutně nejvíce sdílenou zprávou přes sociální sítě, což si můžete vyložit tak, že epocha naivního rozdávání zpívá labutí píseň. Končí jásot hromad voličů z toho, že „My dáváme nejvíc“. Peníze věnované jen tak mají mnohdy nezamýšlené zhoubné vedlejší účinky. Stal se z toho průmysl dobrosrdenství jedoucí naprázdno.

Zato vlastní občany by politici, potažmo stát, odírali až na kost, kdyby mohly a každý rok jsou šrouby utahovány o něco více. Velká část úsilí a věnování se točí okolo toho, pod jakými záminkami přimět ještě více příjmů daňových poplatníků k tomu, aby skončily ve veřejných pokladnách. Nejeden Nor třeba ty čím dále směšnější kvóty na zcela legální zboží a namátkové, byť zevrubné kontroly na hranicích vždy bral jako jeden z mnoha projevů nedůvěry státu vůči vlastním občanům, proto se zpřísňují ty letité obstrukce daleko za hranicí šikany úřadů a ty povyky okolo. Nemluvě o extrémistickém záměru státu výhledově zcela zakázat veškeré tabákové výrobky. Norský stát se tváří jako opatrovnický od kolébky až po hrob, přitom není nic těžkého najít spoustu příkladů toho, jak moc je represivní a totalitní.

Mnozí již politiku nevidí. Vidí jen lháře, podvodníky, zloděje, podlézače, herce, autory psychologických operací, vynucovače a strůjce rituálů ponižování. Komu nemůžeme věřit, toho nepotřebujeme. Psychopaté, sociopaté a jim podobní sází a spoléhají se na vaše mlčení, vaši nevědomost a poslušnost. Myslí si, že se na veškerou tu zvůli zapomene, ovšem pro nerespektování druhých neexistuje žádné datum vypršení platnosti.

Politici napříč spektrem se stali duchovními naší doby, namlouvají se nám, co bychom si měli myslet a o čem bychom měli uvažovat, a co máme mít za pravdivé a správné, a jsme-li podle nich slabí duchem, či mravně pokleslí, abychom podle jejich kázání i žili a konali, tak nás nemilosrdně kárají, nálepkují a udělují nám důtky a penězchtivě si přidávají, zato nám přitvrzují a škrtají, vše zatímco se nám všem dušují, že se máme naučit žít s vysokými náklady ale hlavně, že jsme se konečně zbavili církevního moralizování. A týká se to nejrůznějších témat, zejména násilně vynucovaných proměn ve společnosti od migrace, digitalizace, oklešťování možností platit zákonnými platidly, centralizace, zahraniční politiky a postojů vůči jednotlivým zemím, dohody o EHS, zdražování a nenasytnosti některých branžovních kartelů i části veřejného sektoru atd. atd. až po «zelenou dohodu», Agendu 2030 atd.

Proč není pro norské výzvědné služby spiknutí s cizími soukromými organizacemi jako se Světovým ekonomický fórem až na úrovni norské vlády hrozbou demokracie a místo toho se zaměřují na ty, jež na toto proměšování reagují?

Norsko mělo, podobně jako řada dalších zemí, gumárenský, textilní průmysl, sklárny, vyráběly se rádia a televize, žárovky, kuchyňské spotřebiče, jízdní kola, lyže a mnoho dalšího. Měli jsme řeznictví, specializované prodejny, opravny, truhláře, atd. atd. Toto jsme vesměs vyměnili za utopii: baterie, vodík, brouky a červy, influencery a podobné propagandisty a ačkoliv v současnosti máme na lepší jsou obchody místo kvalitního norského i západního zboží napěchovany nekvalitním čínským. Najdou se tací, jež takovou politiku nazývají rovnou sabotážovou.

Podle třeba zpravodajského serveru Nettavisen platí město Oslo influencerům, aby vychvalovali městskou tzv. politiku klimatu. Někteří se ptají, zda se náhodou nejedná o určitý způsob korupce. Jsou ti, co nejsou zaměstnanci měst, krajů, či státu a něco propagují také za to placení příslušnými institucemi? Můžeme vůbec někomu věřit, jsou-li placení veřejnými činiteli, aby vyjadřovali na určité věci názory, aniž si toho budeme vědomi? Aby toho nebylo málo, tak je v Norsku běžné, aby vysloužilí politici ze svých nových pozic v poradenských firmách za milionové honoráře radili svým bývalým kolegům a nikdo se nad tím nepozastavuje, zda se tu střetávají nějaké zájmy. Koneckonců věřit tomu, co sami pozorujete a zažíváte, je určitě přinejmenším nenávistné a rasistické. Především si nemáte nic myslet sami, neboť jsou tu zástupy těch, kteří to rádi budou dělat za vás.

Politice dnes podle některých údajně zcela schází logika. Proto se musí dělat prodejnou pomocí královsky placeným agenturám a organizacím. Nesnesitelné pravdy jsou přepisovány do snáze stravitelných životních lží. Dnešní politika je většinou o tom, jak dlouho dokážete lži udržovat při životě. Ovšem jestli jsou někomu léta letoucí vštepovány lži, tak se nakonec bude smát zapomenuté pravdě. Prohlásí-li prostřednictvím deníku Dagsavisen „Ztrácíme kontrolu nad tím, co je lidem říkáno“ Gro Harlemová Brundtlandová, bývalá vrcholná politička, lze to pojmout jako strach elit, že pravda prosakuje ven a je otázkou času, kdy splaskne bublina.

Někde za obzory mainstreamu jsou doteky pravdy. Ovšem značná část obyvatel není připravena na odpovědnost, jež to obnáší být součástí země, jež se nazývá demokratickou. Nedávné události jako třeba průzkum na téma zákazu spálení Koránu a dalších náboženských symbolů, s čímž těsná menšina Norů souhlasí a je tak ochotná zaprodat svou svobodu a hodnoty za iluze o svobodě, protože by to mohlo podle dění v sousedním Švédsku /jež také porušuje zákony a oklešťuje svobodu projevu/ udělat Norsko méně nebezpečné, ukázaly, že většina lidí je jen prodloužením zvůle politiků a úřadů. Většina nechápe, že dynamika mezi lidmi a politiky a úřady má být neustálým přetahováním se o vliv a moc. Zato se vlezle ustupuje a poklekává totalitním organizacím jako Islam Netu, Talibánu a Hamásu a despotům jako třeba Erdoganovi, jež pro nás skutečně představují hrozbu.

Kdy se Norsko přenese přes odpor, jenž chová ke změnám stávajících politických poměrů a přesvědčení, že je současná parlamentní garnitura nejlepší ze všech možných? Patrně jednak až tehdy, kdy odmítnou hlasovat pro ty, jež slibují vyřešení problémů, jež si sami vytvořili, druhak až tehdy, kdy budou žít pro to, pro co by i umírali.

Třeba takový Kent Andersen, autor několika knih o manipulacích kolem «politiky klimatu» a «energetické krize», stojí za novou iniciativou Partiløs, tedy „Bez partaje“ napříč politickými názorovými odchylkami. Snaží se vymýšlet něco nového: nevázaní poslanci, jež odpovídají vůči voličům, současnosti i vlastnímu svědomí, a nikoliv vůči stranickému drilu, programu, vedení a historicky špatné politice. Avšak zda na to Norové v dostatečné míře přistoupí, to ukáže jen čas.