Výpověď učitele střední školy v Oslu již v důchodu uvedla část Norů do pohybu. Otevřený dopis Geira Johannesena se hodně přeposílá a to (byť nejspíše naprosto marně) i politikům.

Píše následující (zde přináším výňatek): „Moje“ střední škola patřila v prvních desetiletích mé profesní kariéry v Oslu k těm lepším. Školní úřad v Oslu ví, kolik musí mít žáci ze základních škol bodů, aby měli šanci na prospěch různých kombinací předmětů, které mohou na střední škole studovat. Přesto na střední školy pouští žáky, o nichž ví, že to s nimi dopadne špatně. K tomu se tváří, že jsou znepokojeni velkým počtem těch, jež na střední propadli. Pro slabé žáky je střední škola taková úschovna. Do slova a do písmene jsem to slýchával, že hlavní je to, aby se nedali na kriminální dráhu. Nicméně je plně možné kombinovat zločineckou kariéru a k tomu být žákem. Měl jsem vícero žáků, jež byli aktivními gaunery a současně žáky.

Jednou z těch systémových zásad, jež zvětšují problémy, je kusé financování. Peníze kraje sledují žáka. Žáci se počítají dvakrát ročně, jednou začátkem října a jednou začátkem února a školám se přidělují peníze podle toho, kolik mají v té které chvíli žáků. To vede k tomu, že žáky, jež se zjevně dostali na studium, jež si neměl/a zvolit, či žáky rušivé a hlučící bude chtít škola podržet, jelikož by vystřídání škol znamenalo pro školu ztrátu.

Žáci pocházející z předmoderních, patriarchálních kultur nezvládají přívětivý tón, jaký obvykle panuje mezi norskými žáky a učiteli. Pro ně norské stanovování norem vůbec není závažné. Následkem toho vznikne v třídě mocenské vakuum, do něhož tito žáci expandují.

Abych názorně ukázal, že předsudky bují i mezi migranty a jejich potomky, jsem vyprávěl historku z brigády v sodovkárně: „Všechny Norky jsou děvky. Takhle se oblékají (chodí třeba v minisukních), takhle se chovají (jdou do města bez mužského doprovodu) a nechtějí-li se vyspat s muslimy, tak jsou rasistickými děvkami, protože jinak se stejně vyspí s každým, tak proč ne i, dejme tomu, s Pákistánci. A norští muži nejsou pořádnými muži, jelikož si nechávají líbit vše, co dělají jejich partnerky. Vrací se z práce a přijmou to, že není uvařeno, uklízeno, či partnerka doma vůbec není.“ Došlo nám, že takhle vypadá srážka kultur. Opovrhují námi a my na ně hledíme jako šovinistické hulváty. To, že jejich tvrzení mohla působit urážlivě na nemuslimské žáky a učitele, takové uvažování je míjelo obloukem.

Že muslimové převezmou Norsko? Ne, nejde o výroky populistických extrémistů, nýbrž od muslimských spolužáků, od nichž jsem to několikrát zaslechl, jak to říkali svým nemuslimským spolužákům. Třeba v souvislosti s tím, že byl norský turista Hans Christian Ostrø unesen a sťat v Pákistánu, tak jeden prohlásil: „Nyní jsme převzali Grønland (čtvrť v Oslu) a následovat bude Groruddalen (další velký kus téhož města). Vám Norům se nelíbí, že přicházejí sem Pákistánci, ovšem jen se podívejte, co s vámi uděláme když přijedete do naší země vy!“ V posledních letech ale takových výroků ubylo, jelikož muslimové de facto převzali řadu městských částí a v třídách prakticky nezbylo etnických norských žáků, jimž mohou takovými výroky vítězně proklamovat.

Mezi samotnými muslimy panují extrémně nepřátelské postoje podle toho, kdo je z nich jsou šíité či sunnité, a také podle toho, ze které země pocházejí. Pákistánský žák se jednou v třídě ujal slova a řekl: „Dokud v naší čtvrti žili jen Pákistánci, tak to byla skvělá čtvrť. Jenže se nastěhovali Somálci a vše zkazili. Nikdo z nich nepracuje, páchají zločiny a jenom žvýkají khat.“ Anebo výrok pákistánského žáka, jenž se popral s Kurdem: „Však konečně pochopte, že dobrý Kurd je mrtvý Kurd“.

Mají muslimové snad zakázáno říkat pravdu? Všichni čas od času hovoří nepravdu a vůbec ne všichni muslimové jsou lháři. Učil jsem několik silně zbožné žáky, jež jsem považoval za skrze naskrz spolehlivé, ovšem je věcí osobní zkušenosti, že se mezi muslimy více lže. Pákistánský žák povyprávěl, že byl o prázdninách v Pákistánu a byl dotázán na rozdíly mezi Pákistánem a Norskem. Odpověděl, že si ty země jsou idocela podobné, až na to, že se v Norsku nelže a všichni platí daně. Muslimští žáci podléhají intenzivnímu dozoru své rodiny a komunity a lhaní může být pohodový způsob jak se vyvléct z problémů.

„Mám já platit Norům daně?“ zeptal se mne pákistánský žák. Jeho rodina se živila taxikařením a dotaz padl v době odhalení rozsáhlých podvodů s krácením daní a současného pobírání dávek a příspěvků mezi převážně pákistánskými taxikáři v Oslu. Žák povyprávěl o tom, jak si na jednoho taxikáře posvítila policie, a proto se rozhodl vypovědět vše, jelikož si nehodlal odnést za všechny něco, co dělá „každý“. „Ten je pro Pákistán hanbou“ prohlásil žák. Ne kvůli tomu, že je zločincem, to je v pohodě, nýbrž kvůli tomu, že spolupracoval s policií. Další pákistánský žák se svěřil s tím, že v jeho místě původu v Pákistánu jsou všichni na elektrárenskou síť připojení nezákonně a nikdo za elektřinu neplatí. Není žádný duch „většího já“, žádné ztotožňování se s nikým mimo vlastní rodinu a klan.

Někteří si zcela otevřeně podle vlastních slov plánují, aby měli co nejkratší pracovní kariéru, než podvodně přijdou k úrazu a budou pobírat invalidní důchod. „Postačí, když se v dané záležitosti obrátím na lékaře též země původu, jaké jsem já a zařídí mi to.“ Takoví lékaři se nerozpakují ani žákům vystavovat podvodná potvrzení o nemoci. Nechce-li se jim na některou zkoušku, tak si opatří takové falešné potvrzení a odloží se jim termín.

„Židé nesou vinu za všechno“ přednesl třídě mladý Pákistánec z mešity, jenž přišel do naší školy „uvádět na pravou míru bludy Norů o Islámu“. Nastalo trapné ticho, zatímco já a další přemýšleli o tom, co by se dalo říct, abychom změnili téma. Žid se stal běžnou nadávkou, za což můžeme poděkovat muslimům. Nejbizarnější jejich představa je ta, že Hitler byl Žid. Ta se vynoří v každé třídě dějin, v níž jsem učil.

Během výuky občanské nauky kolikrát vyjde najevo, nakolik jsou odlišní zejména muslimští žáci. Probírá-li se jakými cestami lze rozšiřovat svůj vliv ve společnosti, třída oživí. Usámu bin Ládina dobře znají a mají ho rádi. Jak řekl jeden pákistánský žák: „Usáma, to víš, on je skoro úplný mafián. Je jedním z nejbohatších na světě a na sebe neutrácí. Má vlastní armádu a může si dělat co chce a nikdo mu nemůže nic udělat.“ Chtěl jsem vědět, proč je pro ně tak významý: jo, protože bojuje za Islám. Namítal jsem, že útoky islamistů kolikrát usmrtí mnohem více náhodných kolemjdoucích než Američanů a je třeba počítat s tím, že mnozí z nich jsou muslimové. Na muslimské žáky to neudělá žádný dojem.

Tradiční akce solidarity žáků Operasjon Dagsverk, kdy mají žáci den pracovat ve prospěch chudých v např. Jižní Americe, je pro muslimské žáky naprosto nezajímavá, není-li útržek věnován muslimům. „Proč nemohou migranti dát ruku k dílu a pomoci ostatním“? zeptal jsem se muslimských žáků. „Jsem z Turecka a tam je mnoho chudých, takže umím si představit, že bych jim pomohla.“ „Nějaká Jižní Amerika je mi ukradená“. „Kdyby to byla Palestina, pomohla bych.“ Závěr byl takový, že muslimové dělají jen to, co jim praví Korán: Jsou vůči bezvěrcům tvrdí a vůči lidem povětšinou svých zemí milosrdní.

A najde-li se něco, co na Islám vrhá špatné světlo, tak se to svaluje na „kulturu konkrétní země:“ „Co to říkáte? Mimomanželský sex je zakázán! Jsi-li nezadaná, máš být zbičována a jsi-li vdaná, máš být ukamenována!“ Ovšem mnoho těch žáků o Islámu moc neví, hlavně ti, jež neumí arabsky (a Korán se prý nemá číst v překladu). Řeknou-li muslimové, že to, či ono nemá s Islámem co dělat, tak jim nelze bez dalšího uvěřit, poněvadž kolikrát ví lépe, než dávají najevo.

Muslimové se k ničemu nepřiznají. Vinu a odpovědnost svalují na ostatní. Na 11. září bylo mezi muslimskými žáky mnoho kladných reakcí. Několik jich vyjádřilo, že byli na pachatele hrdí. Skutečnými viníky byli dle nich opět Židé. Stejně tak jistojistě stáli za tsunami a dalšími pohromami… Jenže probíráme-li rozšíření jednotlivých náboženství, zažije mnoho muslimů šok, když zjistí, jak málo je ve světě Židů. „Jak mohou vše ovládat přesto, že jich není více“, namítám. „Čím to je, že 15 milionů Židů řídí svět, ovšem 1,5 miliardám Muslimům se to nedaří?“ Na to mi ale nikdy neodpoví.

Učitelské povolání se mi jevilo čím dále nesmyslnějším, chcete-li spolupracovat s inteligentními lidmi se stejnými cíli, jaké máte vy. Školství není pracovištěm, kde nikdo není drzý, arogantní, opovrženlivý, kde vám nikdo nevyhrožuje. Kde vidíte konkrétní výsledky práce. Mladí učitelé suplují a střídají dočasné pozice, ovšem aby získali stálé zaměstnání, nemohou být kritičtí, protože jim záleží na dobrých referencích. S tím musí počkat, až odejdou do důchodu a nebudou mít co ztratit.