Ze škol chodí jen zcela šokující příběhy. Násilí a vyhrůžky zažil jeden ze čtyř učitelů základních škol a devět z deseti škol se podle inspektorů práce s problematikou špatně vypořádalo. Nakolik je průměrný Nor obeznámen s každodenní realitou odehrávající se v norských školních budovách a venkovních areálech škol?

Náhodný výběr novinových titulků napovídá o rozsahu problematiky: „Všichni máte zemřít“. „Na nádvoří školy stojí někdo s pistolí.“ „Žák mě najednou začal škrtit a poškrábal mi krk.“ „Najdu si sekeru a pak si pro vás přijdu.“ „Žák pohrozil zaměstnanci školy vrženým nožem.“

Jak se tomu dá čelit? Takhle poradil učitelce, jež se pravidelně utkává s násilníky a je regulérně vystavována všem jejich rozmarům a výzvám, ředitel její školy: „Postavte před sebe židli, a vyhněte se zabití.“ To, že vedení školy před vámi nesmeká, to se dá přehlížet, horší je, nemáte-li jeho podporu a nejde ji vzpurně vyškemrat ani se zbytkem učitelského sboru v zádech.

Těžko budou učitelé zasypávat vedení škol a školní úředníky a politiky superlativy, když se na ně fyzicky útočí tak, jako se stalo v městě Sarpsborg při pokusu učinit přítrž rvačce několika žáků, o němž psal deník Sarpsborg Arbeiderblad. Anebo udeří-li žák učitele kladivem tak, tak v případě učitelky Henriette Selnæsové, o ní napsal web www.nrk.no. Nebo potýkání se s výhrůžkami znásilněním a zabitím tak, jak uvedl Romerikes Blad. V dotyčné škole byla dokonce v třídě odpálena nějaká pyrotechnika. Tam byla škola v důsledku incidentů načas s ohledem na nezdravé prostředí výjimečně uzavřena.

Bojí se, že se žákům nebude zamlouvat vzkaz, jenž jim sdělí a že si za něj odnesou výprask, kopance, trhání za vlasy, kousnutí, plivance, trhání náušnic z uší, vrhy nůžek, kružítek a dalších ostrých předmětů atd. Či se před učitele postaví dvacet žáků, jež jim znemožňují, aby prošel, odmítá ho poslouchat a pokřikuje na něj nadávky: Učitelé základních škol mají ve srovnání s jinými skupinami pracujících více než čtyřikrát větší riziko, že budou vystavováni násilí a výhrůžkám. Zpráva na výzkumném webu www.sintef.no hovoří o tom, že v průběhu jednoho roku se oběťmi násilí stalo 56 % norských učitelů. Byť bývají viditelné následky excesů žáků povětšinou nepatrné, vede podle Státního ústavu pro pracovní prostředí (norsky Statens arbeidsmiljøinstitutt) k přítěžemi v podobě potíží s psychickým zdravím, jakožto i se svaly a kostmi, nespavostí a úzkostí a vedou k vyšší neschopnost. Z bezmoci z neřešitelnosti problematiky učitelé vyhoří, anebo si začnou myslet, že jsou to oni, s nimiž něco není v pořádku a co vše by mohli udělat jinak zmizí z povolání ven. Další musí od svého okolí dokola poslouchat: Než abyste se donekonečna vrhali do víru pokusů o zalíbení se žákům, proč nedáte tomuto nevděčnému povolání vale?

Zpravodajský web www.nettavisen.no uvedl, že jen ve dvacítce okresů, v nichž se nachází největší města Norska, bylo za loňský rok nahlášeno takřka 21000 případů násilí, vyhrůžek a urážení zaměstnancům. Incidentů je čím dále více a přibírají na krutosti a závažnosti. Nejde jen o problematiku mládeže, nýbrž i malých dětí.

Mnohým mluví z duše Børge Skåland, badatel v oblasti násilí vůči učitelům. Podle něj a umíněného webu www.nettavisen.no se mezi žáky po období pandemie, když přišli o dva roky socializace šířil neklid. Mnohdy je jak vedení školy, tak úředníci školních úřadů absolutně na straně žáka, vynoří-li se případ, kdy se žák cítí, že mu bylo učitelem/učitelkou ublíženo či podobně. O autoritě kantorů již nemůže být valná řeč, poněvadž je minulostí. K tomu vládne dlouholetá kultura zametání násilí a vyhrůžek vůči učitelům pod kobereček prý proto, že ředitelům škol jde o co nejuhlazenější tvář školy a ve svém ignorantství se strachují, aby nebyli spojeni s pověstí „potížistické“ školy.

Po škole se prohánějí a vyřádí různí výrostci v přesvědčení, že panuje tzv. „cochcárna“, aniž jejich počínání má jakékoli následky. Práva žáků jsou desítky let rozšiřována do disproporční míry na úkor práv učitelů. Subjektivní prožívání žáků je východiskem a středobodem všeho, co se na vzdělávacích institucích děje. Učitelé se rozpakují žákům ublížit, ovšem naopak nestojí téměř nic v cestě. To ochromuje učitele čelící žákům, jež se násilně předvádí. Učitelé např. nesmí pevně držet ruku žáka, anebo je tahat za paži. To je kvalifikováno jako tělesné ublížení.

Pachatelé vlastně kolikrát nejsou až tak norskými, jak by se někteří rádi domnívali. Ačkoli není každé dítě migrantů (a to ani zemí třetího světa) násilníkem a navzdory tomu, že tito žáci ještě netvoří v každé třídě po celém Norsku většinu, významně se na nárůstu podílí a právě kvůli nim je i tato problematika natolik politicky a společensky citlivým tématem. To se veřejnost dozví se dost vzácně, obtěžuje-li se některý učitel podat svědectví mimo kameru či anonymně. Tabuizování a mlčení o poměrech ani soustavné stavění takových žáků do role obětí takovéto chování a pěstování psychologizace nepřijatelné chování ospravedlňuje a nikomu nepomůže, jen udržuje kulturu strachu, kde se nikdo, ani násilníci, ani ti, jež mají moc s ovlivňovat dění, nenaučí za něj přebírat zodpovědnost. Na školách v Oslu se učitelé učili prevenci násilí a vyhrůžkám absolvováním digitálního kurzu, kde se měli naučit „porozumět citovému rejstříku žáků“. Jako kdyby žáci-násilníci měli přestat páchat násilí a vyhrožovat jen proto, že učitelé lépe porozumí tomu, proč to dělají. Empatie je v této souvislosti špatným rozcestníkem: Tudy cesta podle webu www.rights.no nevede.

U části oněch žáků souvisí problematika s tím, že rodiče ani nepracují ani neumějí (obstojně) norsky. Někteří těchto žáků ani nechodili do mateřské školy, nýbrž si hráli doma s větším počtem sourozenců, jež také mají norštinu za druhý, či třetí jazyk. Na malém bytě s velkou rodinou okolo celou dobu není klid na soustřeďování se, nedostává se jim pomoci s domácími úkoly, a tudíž se tito žáci uchylují k životu v ulicích spolu s vrstevníky, jež jsou na tom podobně.

Podle studie výzkumníků univerzity v dánském Aarhusu a Jihodánské univerzity a zmíněného webu www.rights.no, jež zahrnovala 13000 dětí ve věku do šesti let byly odhaleny tak velké rozdíly v sociálních kompetencích mezi dánskými dětmi a dětmi rodičů z mimoevropských kultur, že výsledky byly označeny jako „velmi znepokojivé.“ Podle nich má pětileté dítě rodičů z mimoevropských kultur ve srovnání s tříletým dítětem dánských rodičů v průměru méně vyvinuté empatie, je méně schopno spolupracovat a řešit konflikty a hůře vyjadřuje své pocity. Pravděpodobně přetrvávají rozdíly i u dětí starších než ty, jichž se šetření týkalo.

Norové se již pověstně svou povahou rádi vyhýbají konfliktům, jenže ty mezitím rostly a bujily, až se staly pro jejich rozměry a složitost neřešitelnými. K ironii osudu bohužel patří, že učitelé jsou mezi těmi, jež nejradikálněji svým hlasováním ve volbách podporovali strany, jež Norsko za tak krátký čas tolik proměnily k horšímu a nyní učitelé sílící měrou sklízí strašlivé následky vlastního přesvědčení, představ a vizí.

A uprostřed tohoto sílícího chrlení popisů situace ze zpravodajství vystává otázka, zda je to množství nahlášených odchylek z normálu vše anebo pouhý zlomek. Bude se v následku násilí a vyhrůžek v budoucnosti více učit doma či ve školách dostupných těm, jež si to mohou dovolit?